V letech našeho největšího vojensko-historického nadšení jsme se rozhodli, že vyrazíme na bunkry u Berouna v dobovém oblečení. Koncem dubna roku 1996 jsme si domluvili průzkum opevnění formou vandru. Oblékli jsme si kopřiváky, což jsou vojenské uniformy předválečné armády, a vyjeli ve složení mě (Láva), Džardy a Kóži metrem na Florenc. Tenkrát vlak na Berounku ještě nejezdil z Hlavního nádraží, ale pouze ze Smíchovského. Béčkem tedy na Smíchov, kde jsme měli domluvený sraz se zbytkem mančaftu. Dorazil Unkas s Monikou. Byli jsme kompletní a mohli vyrazit. Ve vlaku jsme si otevřeli flašku fernetu, aby nám cesta lépe ubíhala. Cílem naší páteční cesty byl Hýskov a protože se nám nechtělo jít pěšky, počkali jsme na další vlak v Berounu na nádraží. Toho jsme s Džardou využili a přes železniční most jsme se zašli podívat k nedalekým dvěma zabetonovaným bunkrům na poli. Z důvodu pokusu o dobové fotografie jsme ve foťáku použili černobílý film. Udělali jsme nějaké fotky a hurá zpátky na nádraží, kde jsme akorát stihli vlak na Rakovník. Popojeli jsme do Hýskova a zde od nádraží zamířili k vodě. Do cesty se nám postavila hospoda. Nemuseli jsme se dlouho přemlouvat a zapadli jsme tam. Po náležitém občerstvení jsme vyrazili po silnici směrem na Beroun, doufajíc přitom, že najdeme nějaké pěkné místo na spaní. To jsme našli u jedné chatičky na břehu řeky, byla tam i stříška pro případnou nepřízeň počasí. Teď déšť ale nehrozil, protože obloha byla plná hvězd. Ulehli jsme a během chvilky spali.
Brzy ráno jsme se vzbudili a Unkas už byl nějakou dobu vzhůru. Nemohl spát a proto se toulal už za tmy po okolí. Nalezl zabetonované déčko za tratí a super tunýlek pod železnicí hned vedle. Zašli jsme se tam podívat a hned bylo jasné, že máme ideální místo na spaní. V budoucnu tady pak přespíme nemálo nocí ... Teď jsme ale mířili dál, Monika musela odjet domů a nám se zachtělo prozkoumat bunkry v Karlštejnu. Šli jsme tedy zpátky do Hýskova na vlak a dojeli do Berouna. Zde Monika nasedla na panťák směrem na Prahu a rozloučila se s námi. My jsme pak na chvíli zapadli do nádražní restaurace, krátce poseděli a hned příštím vlakem přejeli do Karlštejna. Stavili jsme se na jednom v hospodě hned za nádraží budovou a šli směrem k hradu. Obhlédli jsme si bunkr ve vesnici a než jsme dorazili k dalšímu, postavil se nám do cesty stánek hned vedle parkoviště. Ochutnali jsme kelímkáče, zachutnal nám a tak jsme se posadili na kraj parkoviště k řece a dali další. Bylo deset hodin dopoledne. Kromě průzkumu nedalekého zabetonovaného déčka jsme se z parkoviště nehnuli až do pozdních večerních hodin. Zprvu jsme vršili pyramidu z vypitých kelímků, později jsme už s použitými chodili pro další "nálože" a pivo jsme pak dokonce i přelévali do kotlíku a konzumovali ho z něj. Zažili jsme jak se dopoledne parkoviště plnilo, pak večer kdy se prázdnilo. Prostě proflákaný den
. K obědu jsme pojedli něco romadúrů, jejichž obal jsme zastrčili do topení jednoho z parkujících aut. Bylo nám dobře a nechtělo se nám odtud. Když ale padla desátá večerní, tak stánek zavíral a nám nezbývalo, než si najít někde něco na spaní. Přešli jsme most, kde nás napadla myšlenka, že uděláme fotku padlých vojáků po boji. To popadání nám nečinilo nejmenší potíže
. Kus za kolejemi jsme našli les a hned na kraji rozložili svoje spacáky.
Probudili jsme se skoro v poledne, aby ne po tom "náročném dni" včera. Pomalu jsme si zabalili a těžkým krokem došli na nádraží. Zbývala cesta domů.
249
