Trampská osada Minessota

Výpravu do severní části CHKO Křivoklátsko jsme plánovali už dlouho, až teď v době prodlouženého velikonočního víkendu roku 2008 došlo k její realizaci. Akci jsme pojali jako Vietnam, to po našem znamená "vidět a nebýt viděn". V této oblasti je Správa CHKO poměrně aktivní a nerada trampy na svém území vidí. Často také vysílají do terénu svoje hlídky, které mívají za úkol lidi v maskáčích vyhledat. Vietnam se nám měl vyplatit, vyhnuli jsme se tak patrolám a měli tak větší štěstí, než skupinka která šla souběžně s námi a pozorným očím ochranářů a policii neunikla. Už bylo předem rozhodnuto že jedeme pouze ve dvou, tento druh výpravy nikoho kromě mě (Láva) a Medeláka neláká. Nakonec taky dobře, menší skupinka je v terénu mnohem lépe maskovaná než velká skupina lidí. Pro ortodoxní trampy mám ještě jednu nemilou zprávu, svěřili jsme se zcela do rukou navigačního systému GPS a nemajíce papírovou mapu nás vedla pouze šipka podle předem připravených bodů. Takže všechno jsme měli připraveno, v zásobě hromadu jídla a 3 litry RUMU a mohlo se vyrazit. Byl pátek, 21.března 2008 ...

Dorazili jsme z práce a Medelák se jel ještě nervovat do pátečních kolon směrem k Uhříněvsi. Kvůli nim přijel ke mě až po dvou a půl hodinách a měli jsme proto namále, abychom stihli vlak. Zrychlený vlak směrem na Rakovník jsme doběhli na poslední chvíli a ani nestihli koupit sobě na cestu pivko. Vlak projížděl téměř všechny stanice, proto jsme do Lužné dorazili po necelé hodince. Od nádraží jsme vyrazili směrem na město, do cesty se nám ale postavila hospoda slibující točené Krušovice. Cedule nás nemusela dlouho přemlouvat a zmizeli jsme za výčepem. Narváno, přece jen jsme ale sehnali dvě místečka u nějaké mladé rodinky. Zanedlouho přišla další banda čundráků, která měla namířeno úplně stejným směrem jako my. Znovu jsme se s nimi měli potkat o dva dny později ve Zbečně. Krušovická dvanáctka umí pěkně kopnout a my to měli zanedlouho poznat. Pamatuju si že jsem dopíjel osmý půllitr a pak už jen cestu do lesa. Co se dělo mezitím nevím, ani Medelák si to nepamatuje. Ranní pohled do peněženky nás ale ujistil, že bez placení jsme nevypadli. Kousek od kolejí jsme si na kraji lesa udělali ležení, postavili přístřešek a odebrali se do hajan.

Vstával jsem první okolo deváté hodiny, Medelák měl ještě půlnoc. Nechal jsem ho tedy ležet a vyrazil nalézt nedalekou schránku pro hru Geocaching. Ta mě přivedla do těsné blízkosti železničního muzea v Lužné, na místo s krásným výhledem na parní lokomotivy postavené venku. Nafotil jsem co se dalo, později jsem ale zjistil že můj telefon neviděl paměťovou kartu a fotky se proto neuložily. Po cestě nazpátek jsem zažil první Vietnam, musel jsem zapadnout do příkopu kvůli procházející dvojici důchodců. Medelák se po mém návratu akorát vzbudil, rychle jsme rozebrali přístřešek aby nikomu nepadl do oka a rozdělali malý ohníček. Ohřáli jsme si ke snídani jitrnice, zapili je několika grogy a nachystali se na další cestu. Pomalovali jsme si tváře maskovacími barvami, přes sebe navlékli maskovací sítě zvané hejkal a vyrazili jsme na cestu. Vyhýbali jsme se obydleným oblastem a turistickým stezkám a zamířili k prameni Merklovka. Tam jsme zasedli k obědu a vyhlásili dočasný stop-stav Vietnamu. Po čtyřech dávkách grogu jsme nabrali zásoby železité vody z pramene a vyrazili na další cestu. Tady jsme se už začali ukrývat naplno. Prošli jsme tunelem pod tratí a přiblížili se k státní silnici. Přejít jí nepozorovaně byl oříšek. Asi 10 minut jsme leželi v těsné blízkosti silnice a čekali na vhodný okamžik na přeběhnutí. Auta totiž v přehledném úseku před námi jezdila vysokou rychlostí a v poměrně značném množství. Že hejkal umí dokonale zamaskovat jsme se přesvědčili vzápětí, když po krajnici ve vzdálenosti asi 5-ti metrů od nás prošla nic netušící žena a začala studovat jízdní řád na autobusové stanici vedle nás. Už jsme si pomalu připravovali proslov co jí řekneme v případě našeho odhalení, paní nás ale přehlédla jak polabskou rovinu a odešla. Pak se našla příležitost a my prudkým tempem přeběhli silnici. Pokračovali jsme po turistické značce až k hájovně, tam se od ní odpojili a šli po lesních cestách k dalšímu vztažnému bodu naší trasy. Vyšlápli jsme si na kopec a objevili krásný seník. Když jsme začali klesat do údolí, měly naše schopnosti schovávat se projít další zkouškou. Znenadání jsme na cestě za křovím zaslechli mužský a ženský hlas a vzápětí kroky směrem k nám. Bleskurychle jsme zmizeli v hustém lese, připlácli se k zemi a zůstali nehybně ležet. Pár se zastavil asi 10 metrů od nás. Zřejmě mu neuniklo zapraskání větviček při našem přesunu do křoví a oba začali opatrně prohlížet les za námi. Slečna to vzdala a raději se rychle začala vzdalovat dolů z kopce. Mlaďas měl ale víc odvahy a nakukoval do lesa. Nezahlédl nás, přestože jsme od něj leželi jen několik kroků. Asi se domníval, že je v lese nějaké zvíře, sebral tedy dva kameny a hodil je do lesa za námi. Jasně jsme v jeho tváři četli strach. Když se nic nepohnulo, přepadly ho ještě větší obavy z neznámého a dal se na bleskurychlý úprk směrem dolů z kopce. Div se nepřerazil. Dole jsme pak zahlédli jak skáče do auta, rychle startuje a odjíždí do dáli.
"Ty vole, ten je posranej až za ušima, viděl jsi ho ??"
"Ten si cáknul do textilu !!"
"Zjevně nevěděl s kým, nebo s čím má tu čest. Jen jsem se bál aby jsme nedostali šutrem. "
"To šlo daleko za nás. Dělalo mi problém se netlemit. Ten do lesa jen tak nevkročí!"
Skrývání před civilizací ale nemělo ještě skončit. Po dalším kilometru chůze jsme narazili na sběrače dřeva. Auto v lese, rychle skládali dřevo natěžené v lese do kufru. Asi 10 minut jsme leželi nedaleko od nich a pozorovali hemžení. Poté jsme se oklikou snažili okolo nich projít, jeden z nich si to však zamířil naším směrem a proto maskovací hejkal zachraňoval opět situaci. Naštěstí se chlapík otočil dřív než nás mohl objevit. Vyšlápli jsme si další kopec a dorazili k hlavní silnici. Podél ní jsme šli lesem až k hájovně U pěti dubů, tady jsme vnikli na pole a vyhnuli se tak vesnici Nový Dům. Na polní cestě byly jasné známky nedávné vichřice, spousta stromů v aleji byla vytržena ze země a odnesena do pole. Sousta stromů byla přeražena vedví. Došli jsme do lesa a tam nebyla situace s polomem o nic lepší. Prohlédli jsme si pomník po padlém bulharském vojákovi a vydali se na další cestu podél silnice. Takto nepozorovaně jsme došli až k poli u statku Požáry. Jen tak pro zajímavost doplním, že na tomto poli přistály v roce 1942 výsadky BIOSCOP, BIVOUAC,STEEL. Jejich materiál byl ale záhy objeven, došlo zde k přestřelce, při které zemřel jeden z parašutistů a český četník. Ale zpátky k roku 2008. Už se stmívalo a my rychle hledali místo na spaní. To jsme nalezli za houštím, perfektně nás kryjícím od silnice. Vyrobili jsme si přístřešek, rozvěsili maskovací sítě aby nás co nejvíce kryly a ustlali si na spaní. Snesla se tma, kterou po chvíli prozářil nádherně jasně žlutě svítící měsíc. Když jsme o půlnoci šli spát, pohled na krásně prozářenou oblohu plnou hvězd nás uklidnil, mysleli jsme že nastává krásná neděle ...

Opět jsem se probudil první a výhled zpod přístřešku mě překvapil. Všude bylo bílo a sníh se dále sypal z mraků. Bylo však příjemně, nefoukal vítr. Rozdělal jsem oheň, krátil si čas upíjením grogu a kochal se krajinou, která se hodinu od hodiny halila do sněhové peřiny. Medelák mě pak nazval magorem, když jsem prohlásil že zasněžená krajina na konci března ve mě vyvolává zvláštní uspokojení. Sbalili jsme věci aby v přívalu sněhu příliš nenamokly, poseděli o ohně a ohřáli pět grogů na cestu. Uhasili jsme oheň, zasypali ho hromadou sněhu a vyrazili na další pochod. Tentokrát jsme ale skončili s ukrýváním. Prošli jsme Požáry a lesem došli až k obci Křivoklát - Píska, tam jsme odbočili doleva a silnicí došli až do Zbečna. Jak jsme scházeli z náhorní plošiny ubývalo sněhu a dole u Zbečna už po něm nebylo ani památky. Zapadli jsme do perfektní hospůdky u mostu, kde jsme se potkali se skupinkou čundráků, našimi starými známými od Lužné. Dali jsme čtyři kousky a vyrazili na vlak. Tady v údolí sice nebyl sníh, zato tu bylo všude pořádně mokro. My nechtěli ležet někde na vodě a proto jsme za cíl naší dnešní cesty zvolili Hýskov. Dopravili jsme se tam vlakem a zapadli jsme do naší oblíbené hospody u jezu. Dali jsme dlabanec a nějaký pivko, pak se s námi do frončaftu dala skupinka místních dělníků a přistály před námi nějaké panáky. Panákovou smršť jsme samozřejmě oplatili, skupinka ale poslala dalších několik rund a bylo po prdeli. Těch několik grogů, piva a teď ta série panáků si na mě vybrala daň a usnul jsem jak špalek. Uchlastala mě prostě skupinka čecho-ukrajinců. Medelák se z posledních sil držel a když jsem se po hodince vzbudil, zavelel k odchodu. Dorazili jsme tedy do našeho tunýlku, kde jsme si ustlali a okamžitě usnuli.

Vzbudili jsme se akorát aby jsme sbalili věci a vyrazili na nádraží. Počkali jsme pár minut na vlak, dojeli do Berouna, odkud nás rychlík Jan Hus dovezl až do Prahy ...