10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Osadní hantýrka - Vietnam

Medelák v Lužné
Asi každý, kdo úspěšně završil první stupeň základní školní docházky ví, kde se nachází v názvu zmiňovaná země. Většina z nich pak má alespoň částečné povědomí o tom, co se tam v padesátých až sedmdesátých letech minulého století odehrávalo. Dvacetiletá vietnamská válka naštěstí naší malou středoevropskou zemičku nijak výrazněji nezasáhla, tedy krom toho, že dala do pohybu jednu z prvních migračních vln, která se pak převalila i přes nás. Jednoho člověka v pražské městské čtvrti Uhříněvsi však ovlivnila velmi významně a posléze jeho přičiněním i nepřímo celou naší osadní partu.

Když krátce před vánocemi roku 1990 strčil patnáctiletý Medelák svou hlavu se sestřihem Kurta Cobaina do dveří srubu pod Benickou skalkou, věděl jsem už, že tento člověk má potenciál. Když jsme na zmiňovaném srubu o půl roku dříve poznali uhříněveskou partu a společně založili osadu Minessota, kolovaly už od počátku zvěsti o jakémsi maníkovi, který je tak trochu nevšední. Předcházely jej historky, které se na první pohled zdály být jak z filmu, ve kterém výstřední a lehkou drogou opojený scénárista značně popustil uzdu svojí fantazii. "Medelák? To teprve něco uvidíte", říkali nám. Když se pak na konci zmiňovaného roku pro nás vynořil z anonymity a vstoupil nám do života rovnýma nohama, museli jsme během krátké doby dát svým kamarádům zapravdu.

Jeho výrazným prvkem bylo nadšení pro vojenskou historii, konkrétně o vietnamskou anabázi, a obdiv k americké armádě. Pro tento účel disponoval obdivuhodným archivem všech možných sehnatelných knih, časopisů, výstřižků z novin i map starých bojišť. Jeho podkrovní pokojík zvaný "Aťas" vypadal spíše jako velitelství pěší armádní divize, i s operačními plány na stole. Nechyběla diorama s modely tanků, dělostřelectvem, pěšáky i s malým polním letištěm s několika pro zmiňovanou válku charakteristickými vrtulníky. Do toho chybělo snad už jen kulometné hnízdo a pytle s pískem v oknech, což ale dle jeho slov bylo také v plánu.

Ovšem nadstandardní nadšení pro svého koníčka povýšil Medelák ještě na mnohem vyšší úroveň. Měl totiž KAMARÁDA !!

Ten člověk byl přízrak. Fantom. Nikdo jej nikdy neviděl, žádný jej neznal, nikdo o něm ani neslyšel. Nikdo neznal ani nikoho, kdo by znal někoho, kdo o něm slyšel. Ani vojáci Vietkongu po dvacet let konfliktu netušili, z jakých rukou se k nim snáší smrt. Onen kamarád "lovil" nepřátelské vojáky v džunglích, učil Američany jak vést válku, přičemž dle několika náznaků od Medeláka totéž činil již dříve, kdy do boje proti rudým hordám učil i Francouze při první válce v Indočíně. Nad jeho profesionalitou by bledl závistí i Chuck Norris. Z džungle se vynořil po mnoha letech, na několik dalších se odmlčel a poté Medeláka o svém příběhu spravil a poučil jej. Vyškolil ho jak se pohybovat v přírodě, jak zdolávat nepřízeň počasí, jak s pomocí kůrky chleba a cukru vyrobit trhavinu silnější než trinitrotoluen i kterak pomocí jí odpravit jeden armádní pluk, jak po dvacet let zůstat nespatřen celou nepřátelskou armádou a jak se třeba vrátit ze Sibiře pěšky jen s pomocí křesadla a pazourku.

Samozřejmě se nenašel nikdo, kdo v existenci jeho kamaráda uvěřil, ale také se nenašel ten, kdo by mu to rozmlouval. Ona totiž byla náramná legrace Medelákovo nadšení poslouchat i sledovat. Nikdo zkrátka onen tok srandy nechtěl přerušit. A tak jsme pozorovali, jak svoje teorie na sebe aplikuje jak v civilním, tak i ve vandrovním životě. Kupříkladu si na vandrech nikdy nečistil nůž od jídla, neboť tento, kdyby jej třeba bodl do divokého prasete a toto na způsobené zranění nezhynulo na místě, zašlo by jen o něco později na následnou sepsi. To byl údajně nejoblíbenější způsob likvidace nepřátel zmiňovaného kamaráda ve Vietnamu. V zimě na autobusové zastávce při čekání na svůj spoj stával pravidelně na špičkách, neboť minimálním stykem se zemí se prý nejlépe udrží tělesná teplota. Na vandrech pečlivě dbal osobního maskování a mimo civilizaci téměř neustále skenoval celé okolí. Chvílemi vypadal jak štvanec. Vidět a nebýt viděn bylo jeho motto. Na jeho oděvu nebylo nikdy nic, co by mohlo cinkat. A to ani za běhu. V noci zásadně svítil pouze svítilnou s modrým sklíčkem, neboť modré světlo prý pro podobné barevné spektrum noci se velmi rychle ztrácí a po několika desítkách metrů již není vidět vůbec. V noci pak stále mhouřil oči, neboť tyto se lesknou a majitel by mohl být snadno objeven. V parných letních dnech pak zásadně nepil vodu a jen si pomocí jí svlažoval dutinu ústní, neboť dle rad kamaráda takto nejlépe zahnat žízeň. My ostatní jí naopak zaháněli zcela postaru osvědčenou metodou - prostě jsme se napili.

Kompletní výčet jeho "vietnamských" aktivit by vydal na několik článků a je proto nad rámec tohoto. A beztak by se nedaly všechny popsat, neboť mnoho jich zmizelo za mlhou zapomnění. Bylo by to jen takovou hodně děravou mozaikou toho, kdo býval Medelákem let devadesátých.

Velmi brzy o něm Unkas složil píseň "Medelákovská", která se stala největším hitem produkce naší osady. Pojednává o virtuálním válečném nasazení Medeláka ve Vietnamu. Z jeho dílny je pak další píseň o jeho hláškách, čímž se inspiroval Jarda a napsal mu i on další song. Ovšem nejlépe to vystihl opět Unkas ve své písni Rok 94. Cituji: Byl s náma v partě Medelák, pohádkář a fajn kluk ....

Tolik asi na úvod.

Množství i intenzita Medelákových aktivit nakonec začala plíživě napadat i nás. Nikoliv však nadšení pro vietnamskou válku, v tomto směru jsme si udrželi odstup i skepsi. Medelákův styl maskování se však pomalu integroval i do našich vandrů. Zpočátku jen velmi sporadicky. Menší akce typu - zmizet ze silnice před projíždějícím autem a neukázat řidiči cíl nebo směr našeho pochodu. Postupem doby se plánované ukrývání objevovalo stále častěji. Zmizet v lese, vidět a nebýt viděn, se někdy stávalo i naším heslem. Nazvali jsme to "jít Vietnamem". Pokud bylo dané heslo vyhlášeno, obvykle jsme pak pochodovali se sníženou hlasitostí a bedlivě sledovali okolí. Nejtěžší práci měl ten, kdo pozoroval týl. Pokud se vynořilo auto, člověk nebo cyklista, ten kdo registroval pohyb jako první, pak houkl hlášku "Vietnam!" a často jí pak doplnil i údajem o poloze, vyjádřeným v hodinách. Tři byly vpravo, šest v týlu, devět vlevo a dvanáct přímo před nosem. Celá skupinka pak obvykle zmizela z cesty a maskovala se dle nejlepších místních možností. Vyšší stupeň Vietnamu pak spočíval v přesunech zcela mimo cesty a vhodném maskování sítí (hejkalem) nebo rostlinstvem zapíchaným v oděvu. To se samozřejmě přizpůsobovalo místním poměrům.

Jít Vietnamem někdy bolelo. Příkladem může být pochod můj a Medeláka v srpnu 1995 od Unhošti k Berounce. Abychom zůstali nespatřeni v lánech polí z okolních silnic, zamířili jsme nejkratším směrem skrze bodláčím a pýrem zarostlé pole. Klestit cestu jsme si museli mačetou a tří set metrový úsek jsme urazili za více jak hodinu. Vyprahlí, zničení, s mnoha šrámy, Medelák s bolavým kotníkem. Těch 300 metrů nás možná nikdo neviděl, ale vzápětí nás viděla celá vesnice, neboť jsme to vlivem vyčerpání vzdali.

Byly akce vyloženě neúspěšné. Klasická byla například jedna z našich prvních. Poblíž zříceniny hradu Kožlí nedaleko Benešova jsme se rozhodli sebrat vlajku místnímu skautskému táboru a ráno jí vyměnit za snídani z jejich zásob. Během asi dvou hodin nočního plížení kolem tábora a dokonalého promrznutí našich postav jsme se nakonec ocitli sice neobjeveni, ale v pasti. Náhlým přesunem osazenstva tábora do stanů jsme zůstali přibiti k zemi poblíž vlajkového stožáru. Museli jsme se vzdát a ukázat se. Předstírali jsme noční bloudění a rychle vypadli. Bez vlajky.

Naopak proběhly operace zcela úspěšné. Na cestě z Lužné u Rakovníka ke Křivoklátu jsme Vietnam aplikovali ve stoprocentním nasazení po celou dobu vandru. Povedlo se nám vyhnout pátrací akci místních ochránců přírody, jíž neunikla parta čundráků, pochodujících po stejné trase jen kousek před námi. Stihli jsme v lese zmizet dříve než patrola projela kolem nás ve svém terénním automobilu. Ta objevila na naše souputníky, sledovala je a na místě jejich tábora pak zkasírovala o příslušný peníz. Dozvěděli jsme se to další den ve Zbečně, kde jsme se potkali. Ušetřené peníze jsme pak večer propili.

Některé ukrývání bylo vyloženě nebezpečné. V Kácově na útěku před přijíždějícím autem Grepa málem spadl z mostu do řeky a já jsem z něj pro jistotu skočil. Pokus o amputaci vlastního prstu o hromosvod mi naštěstí nevyšel, ale následným pádem jsem si alespoň vyrazil dech. Šofér automobilu nás však s jistotou neviděl. A o to šlo.

Jiné akce byly překvapivé. S Medelákem jsme celý den, od rána do večera, leželi ukryti pod maskovací sítí v blízkosti seníku na Domašíně s výhledem na místní asfaltovou lesní cestu. Cíl toho dne: Nebýt viděn a vidět vše. A také vypít litrovou láhev rumu, půllitrovou ginu a stejné množství broskvové vodky. Překvapeni jsme byli houbaři, kteří se nám objevili v týlu. Bez pohnutí jsme leželi a čekali, až projdou okolo. Jeden z nich zamířil přímo k našemu mlází. Houbař šlápl asi 20 centimetrů vedle Medelákovy nohy, přesto nás neobjevil. Pomalu prošel okolo a my se radovali z naprosto nečekaného úspěchu.

Jindy přišel Vietnam vyloženě nevhod. S Medelákem jsme za nočního pochodu z Nové Vsi pod Pleší do Kytína zmizeli v příkopu před přijíždějícím autem. To však neučinil Čundrboy s Jardou a Voříškem. Byli spatřeni, řidič jim sám od sebe zastavil a do Kytína je odvezl. My si těch několik kilometrů museli dát pěšky.

Veselí nás provázelo Vietnamem při noční cestě od hotelu Čihák na Senohraby. Shodou okolností tu probíhala noční bojová akce dívčího tábora. Tu jsme zcela rozprášili. Zcela náhodou jsme totiž na stejnou cestu vyrazili chvíli před tím, než se do kopce vydala první pětičlenná skupina sotva dvanáctiletých dívek. Vedle cesty čekalo několik strašidel, majících za úkol bojovou hru pochodujícím pětičlenkám "zpříjemnit". Zaměřili jsme je dříve než ony nás a ze zálohy bafli my na ně. Takto se rozprchlo všech pět stanovišť, načež jsme převzali jejich úkoly. Rozsévali jsme paniku mezi prvními třemi skupinkami, když se však poté vyděšené dívky neorganizovaně valily všemi směry z lesa, došlo už i instruktorům, že se něco děje. Tentokrát jsme museli mizet my. A opět Vietnamem.

Některé akce jsme museli raději vzdát. S Jardou a Grepou jsme v létě před koncem tisíciletí postupovali lesem na Šňárové hoře u Nižbora při plném zajištění, když jsme daleko před námi zpozorovali pohyb. Babka, tak kolem osmdesáti let věku, sbírala podél lesní cestičky klestí. Samozřejmě jsme okamžitě zmizeli pod cestou. Drahocenný čas pro možnost úniku jsme vyplýtvali špatným odhadem, neboť jsme předpokládali, že babka k nám vůbec nezamíří. Když však reagovala oproti předpokladům a vydala se přímo k našemu úkrytu, rychle jsme uvažovali co dál. Jindy bychom asi zůstali schovaní, ale riziko kardiovaskulární nepravidelnosti u babky v případě, kdyby vedle cesty objevila tři v obličejích válečnými barvami pomalované postavy a maskované jako roští, jsme uznali jako vysoké. Vylezli jsme z úkrytu ještě dlouho před jejím příchodem. Přirozeně byla překvapená naším zjevem, ale aspoň ne vyděšená.

Ukrývání se neaplikovalo jen na cesty. I dočasné kempy bylo nutno zajistit vůči nežádoucímu pozorování. Ležení jsme budovali co nejvíce mimo dosah cest a maskovali je okolní vegetací. Ostré hrany přístřešků z celt bylo nutné opticky rozbít sítěmi nebo větvemi. Oheň se pak zapaloval jen v případě nutnosti a obvykle pak velmi malý, krytý navíc oproti nejvíce ohroženému směru vhodnou zástěnou, mající za úkol alespoň zabránit přímému pozorování plamene z okolí. Ohýnek býval zapuštěn kousek pod zem a zpravidla byl na dosah ruky vetší kámen, který měl v případě nebezpečí plameny zaplácnout. Světlo baterky nebylo využíváno, potažení z cigarety probíhalo v skrytu dlaně, hovor býval jen velmi tichý, smysly ostražité, tedy pokud nebyly s postupující denní hodinou otupělé lihovinou. Kempík jsme pak s dalším pochodem zcela zahladili.

Důležitým prvkem Vietnamu byla vizuální komunikace. Používala se zpravidla při již probíhající akci. Tichost přesunu byla nezbytnou součástí Vietnamu. Důsledně jsme se vyhýbali akustickým projevům naší přítomnosti, noha nesměla zlomit klacík, hovor neprobíhal, nebo byl minimalizován. Přeci jen se lidská řeč lesem nese na desítky metrů daleko a pokud je skupinka vybavena potomstvem nejmladší generace, bývá slyšet na stovky metrů daleko. To nahrávalo nám, ale náš hovor by mohl nahrávat jiným. Používali jsme proto několik znaků aplikovaných pravou horní končetinou. Zdvižená ruka zaťatá v pěst znamenalo "zastavit", zdvižený ukazovák pak "pozor", ten samý prst pak oznamoval místo, na které se zaměřit, dlaň doširoka rozevřená pak dávala ostatním příkaz "ukrýt!". Ukazovák kroužící v kruhu znamenal "jdeme". Dva prsty zobrazující tvar V znamenaly "sleduj a stůj, přesouvám se". Dlaň dolů pak říkala ostatním, ať se v žádném případě ani nehnou. Kroužení prstem a ukázání směru pak ukazovalo ostatním bezpečný směr kterým se mají přesunout, zatímco autor bude hlídat a sledovat směr, odkud nebezpečí prozrazení pochází.

Ačkoliv měl Vietnam v některých našich vandrech i plánech výsadní postavení, neměl nejvyšší prioritu. Tu měla hospoda. Sebelepší maskování i nejdůkladnější ukrývání cestou zpravidla končilo, pokud byla objevena v ose našeho postupu restaurace. Stačil i náznak. Pokud v pozorované vesnici stál kostel, byla téměř stoprocentní jistota, že poblíž se nachází i putyka. V takovém případě docházelo k odmaskování a postupu ke kýženému cíli. Ves byla prohlášena za spřátelenou. Někdy se po opuštění lokálu na Vietnam za vsí navazovalo, jindy byl ukončen. Záleželo, jak moc se nám v restauraci "líbilo". Pokud se kostel, nebo přímo samotná hospoda v dohledu nenacházela, záleželo na dalším zvážení situace. Někdy se šlo do vsi na průzkum, většinou se takováto ale obcházela.

Aby nedošlo k mýlce, akce Vietnam neprovázela každý náš vandr. Rozhodně ani ne většinu. A také nebyl provázen stoprocentní osadní účastí. Třeba u Unkase nemám zaznamenán jediný případ, že by se takové akce účastnil. Tedy krom akce "Nefár" (dočíst se o ní můžete v předchozím díle osadní hantýrky). Takže se dal Vietnam nazvat jako příležitostná zábava nás několika jedinců.

Může se proto zdát, že ony zábavy byly vlastně jen dětskou hrou, přenesenou do pubertálního věku. Není to tak úplně pravda. Poslední velká celovandrovní akce a zároveň jedna z těch zmiňovaných nejúspěšnějších proběhla ještě v březnu roku 2008 u Lužné, tedy v době, kdy mi bylo jedna třicet let a Medelákovi ještě o dva více. Ale ani tehdy to úplná vietnamská derniéra nebyla. Přestože se mnoho našich priorit od počátku devadesátých let změnilo a také styl vandrů dostal značných změn, mnohokrát opakovaná akce někde přeci jen trochu pod kůží zakořenila. Stále totiž ve mě, Grepovi i Medelákovi něco z oněch akcí vězí.

Výjezdy na Požáry bývaly bývaly dle trampského slangu čistě paďourskou záležitostí. Autem až na místo, zapálit oheň a odzátkovat láhev, to bývalo koloritem našich výprav za hvězdami ke Křivoklátu. S opravdovým vandrem to mělo jen pramálo společného. Při zpětném pohledu na zhruba dvě desítky výjezdů tím směrem se však v našem tamním chování dají vyčíst jisté automatické skutky. Auto putovalo do zákrytu křoví a skončilo většinou pod některou z celt nebo maskovací síť, oheň zpravidla dostal zákryt vůči přímému pozorování plamene ze vzdálené silnice a celkově naše ležení bývalo oproti ohroženým směrům zakrýváno více než by se od takových mastňáckých akcí dalo očekávat. Byly to zcela automatizované činnosti, nikdo nad nimi nepřemýšlel a nikdo je nevyžadoval. Přesto se děly. Letitý Vietnam zkrátka putoval žilou.

Ale ani výjezdy na Požáry to vlastně úplně neskončilo.

Do dnešních dní putujeme vandrem lesem raději potmě, byť světelnou výbavu vlastníme nadstandardní. Reflexní prvky, zákonem předepsané při pohybu chodců na pozemních komunikacích, na vandrech nevlastníme a nepoužíváme. A protože nejsme vidět, raději v příkopu mizíme ...

A že to máme stále v krvi? Příkladem může být Grepa, který na náš příchod ke Chrástu vyčkával v úkrytu. Náhle se vedle nás zvedla silniční krajnice, aniž by kdokoliv z nás předtím něco postřehl. A to jsme ho očekávali.

Maskovací síť a zelené lepící pásky na zakrytí reflexních odrazových ploch jsou stále trvalou výbavou mého jednostopého přibližovadla. Jejich použití pak následuje vzápětí poté, co vypnutím klíčků zhasneme motory a v krytu lesa se snažíme co nejvíce a co nejdříve i se svými motocykly zmizet. Nebo alespoň maximálně splynout.
Já při Vietnamu u Lužné Ukrývám se v lese při akci Mutějovice Ukrývám se vedle cesty při akci Lužná
Nezařazené  |  Autor: Jan Vála   25.11.2018  |  Přečteno: 65x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539989
Přístupů dnes : 155
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 2

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 18.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jaký je váš věk ?

méně než 15Graf 262
15-20Graf 181
20-25Graf 175
25-30Graf 154
30-35Graf 158
35-40Graf 174
40-45Graf 174
45-50Graf 163
50-55Graf 142
více než 55Graf 173

Hlasů: 1757

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144