Trampská osada Minessota

Tento vandr jsme původně směřovali na Sázavu, chtěli jsme vyrazit až do Světlé nad Sázavou s několika zastávkami po cestě. Cílem bylo odlovit jednu schránku ze hry zvané Geocaching. Nedlouho před odjezdem jsme však zjistili že schránka je zničená a proto jsme začali hledat náhradní řešení. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda-li pojedeme z Kamenných Žehrovic přes Bratronice do Nižboru, nebo jestli si neušetříme kroky a nevyrazíme jen do Srbska a následně pak do Hýskova. Až v pátek jsme se rozhodli pro tu druhou variantu. Ještě dva dny před odjezdem jsme nevěděli kdo všechno pojede, stav účastníků kolísal, až se nakonec ustálil na sestavě Bludi, Voříšek, Medelák a já (tedy Láva). Abychom se po cestě nenudili, připravili jsme si na nalezení několik schránek z Geocachingu, převážně umístěných v okolí Nižboru. Protože jsme ale všechny naše GPSky zapomněli doma, i tato činnost byla odsouzena k nezdaru. Byl tedy pátek, prodloužený víkend koncem září 2007, s ním i spojený volný den a my mířili na Berounku do Srbska.

V pátek ráno jsem vyrazil autobusem do Uhříněvse kde jsem měl sraz s Bludim a Medelákem na nádraží. Ti dva se objevili záhy po mém příchodu s flaškou zelené v ruce. Na přivítanou jsme utrhli zátku a obsah ve vlaku postupně přemístili do útrob našich trávicích traktů. Voříšek na nás čekal na Hlavním nádraží a nalezli jsme jej u stánku, kde si vychutnával ranní plechovkové pivko. Po zhruba půl hodince čekání jsme se přesunuli do vnitřních prostor vlaku směřujícího na Beroun. Než jsme se stačili rozkoukat, už jsme vystupovali v Srbsku. Pršelo a my se šli schovat do nejbližší hospůdky, hotelu za vodou. Tam jsme přečkali déšť, pojedli a popili a vyrazili dál. Daleko jsme však neušli, neboť nás zlákal stánek u tenisových kurtů na konci Srbska. Zapadli jsme tam, dali jedno i bramborák a pak zamířili dál proti proudu řeky směrem na Beroun. Nezbytnou přestávku v lomu Alcazar jsme vyplnili dalším dlabancem. Aby nám cesta rychleji ubíhala, dali jsme si občas nějakého panáčka z našich zásob rumu. Brzy jsme se ocitli na kraji Berouna a zamířili do naší známé restauraci U štiky. Tam jsme pojedli něco málo žvance i popili trochu piv a poté se přesunuli k nádraží. Na vlak jsme si opět déle počkali, cesta do Hýskova je však dlouhá i nudná a proto se nám čekání vyplatilo. V Hýskově jsme hned zamířili do restaurace Kulturní dům, naší nejoblíbenější hospůdky. Zmoženi náročným dnem jsme se tady však dlouho nezdrželi a vyrazili se uložit ke spánku po nedaleký železniční mostek. Tam jsme zjistili, že náš kempík už není pouze naším nocovištěm. V době nedávné jej někdo využil ke stejnému účelu. Bylo tu čisto, ale zbytky ohniště uprostřed tunýlku. Rozložili jsme si spacáky kolem zbytků ohniště, z důvodu nedostatku místa mi ale Voříšek zcela nekompromisně a beze slova přesunul můj bivak přímo doprostřed toho popela. Brzy jsme se odebrali ke spánku. Ne na dlouho ...

Kdo teď čekal, že se stalo něco mimořádného, má smůlu, nestalo se vůbec nic. Pouze někteří nespavci nemohoucí se dočkat rozbřesku vstávají před pátou hodinou ranní. A samozřejmě o tom dají svým mluvením vědět ostatním. Záhy jsme byli vzhůru všichni. Naštěstí jim ale zhruba po půl hodině došla řeč, proto my zbylí mohli ještě na chvíli zavřít oční víčka a probrali jsme se až rozumně za světla. Ráno jsme si zvolili plán, že dojdeme kouknout jestli je otevřený krámek na náměstí, pak skočíme do hospody. Následně se odebereme na vlak a pojedeme na průzkum okolí Žloukovic. Plán jsme začali okamžitě realizovat. V krámku jsme zakoupili něco málo zásob a šli jsme si sednout před hospodu, která měla asi za půl hodiny otvírat. Dočkali jsme se, dali snídani v podobě vepřových výpečků i několika piv a vyrazili na nádraží, odkud jsme vlakem zajeli do Žloukovic. Prozkoumali jsme místní hospodu, byli jsme tu kdysi, proto jsme se šli kouknout, jak to tu vypadá dnes. Je tam hezky, ale Hýskov je Hýskov. Abychom stále nejezdili jen vlakem, vydali jsme se po kolejích zpátky do Nižboru. Asi v polovině cesty jsme si udělali technickou přestávku k doplnění vepřové svaloviny do našich žaludků. Cesta ubíhala rychle a my se zanedlouho objevili na prahu hotelu Praha, jehož součástí je bezvadná restaurace. Poseděli jsme a chtěli se vydat vlakem zpátky do Hýskova. Po telefonu se nám ale povedlo dohodnout návštěvu Balouna, našeho kolegy z práce. Protože k nám vyrazil autem, nasměrovali jsme ho do Nižboru, aby nás vyzvedl. Tak se také stalo a my se vezli Mondeem až na práh hospody v Hýskově. Dali jsme dlouho toužebně očekávané pořádné jídlo, pak už následovalo jen občerstvení. Baloun poté musel odjet a my osiřeli. Do pozdních nočních hodin jsme seděli, "kapali si do strojku" a kecali. Kolem půlnoci jsme se opět přesunuli pod mostek, kde jsem zaujmul svoje místo popelu po ohništi.

V neděli už byli nespavci méně radikální a přestože se už nemohli dočkat rána a vstávali před šestou hodinou, tak dnes byli tiší. Vstali jsme, zabalili jsme a vyrazili na nádraží, odkud jsme přejeli do Berouna a následně pak až do Prahy.