Trampská osada Minessota

Tento vandr jsme po předchozím nedávném čundru pojali spíše jako útlumový, klidnější, a s menším počtem nachozených kilometrů. Karta se nakonec obrátila a v následujících řádkách popisovaný víkend nám přinesl spoustu krásných zážitků na celý život, takových, na jaké se hned tak nezapomíná. Ale nebudu předbíhat a pokusím se to popsat popořádku. Byla polovina září 2007.

Jak je pro naší osadu zvykem, před odjezdem panovaly zmatky. Nevěděli jsme kam pojedeme a neměli ponětí kdo. Bohužel i tento víkend některé z nás zasáhly pracovní povinnosti a proto se náš počet před odjezdem ztenčil na čtyři účastníky, a to v podobě mě (tedy Lávy), Džardy, Voříška a Kojaka. Kojak (čti Kožak) je v partě nový a nutno dodat, že se velmi osvědčil. Nejprve jsme řešili kam vyrazit. Původní myšlenka směřovala do Orlických hor, konkrétně na průzkum bunkrů v okolí Králík. Panovala však nejistota ohledně počasí, Orlické hory jsou sice krásné, ale při zhoršeném počasí nebývají úplně přívětivé. Zvolili jsme tedy jiný cíl v podobě Jindřichohradecka. Už jsme byli rozhodnuti, že opravdu jedeme tam, když nám náš plán překazila společnost, provozující úzkokolejku vedoucí do Nové Bystřice. Odpoledne tam vlak zkrátka nejezdí. Proto jsme se vrátili zpátky k myšlence Orlických hor. V pátek ráno, tedy několik hodin před odjezdem, mi však přišla SMS zpráva od Džardy. Jedeme do Roverek, venku je pořádná zima a na horách bude ještě horší. Plán který nejde změnit není plán a proto jsme definitivně stanovili jako cíl naší cesty Blíževedly.

Při cestě z práce jsem vyrazil domů se převléknout do maskáčů, zatímco Voříšek mířil směrem k Holešovickému nádraží. Pak jsem vyrazil do Uhříněvsi posbírat Džardu a Kojaka a stáhl je autem k nám na Jižňák. Vyhnuli jsme se tak pravidelným pátečním kolonám a s nimi spojeným i pořádným zdržením. Od nás jsme se vydali na metro, kterým jsme se přesunuli na nádraží Holešovice. Tam na nás u stánku už čekal Voříšek. Bylo to akorát, stihli jsme koupit lístky, dorazili na perón a vlak už dorazil. Obsadili jsme chodbičku, vlak sebou trhl, nabral rychlost a my uháněli směrem k Lovosicím. Vůni přírody nám prozatím připomínala Džardova borovička. Když se trochu vlak vyprázdnil, obsadili jsme kupé. Ne však nadlouho, vlak si to novým koridorem uháněl jako o život a za chvíli zastavil v Lovosicích. Namáčkli jsme se do plného motoráku směrem na Českou Lípu a zhruba po hodině postávání na chodbičce vystoupili v Blíževedlech na nádraží. Zamířili jsme na hrádek Hřídelík nedaleko vesnice. Tady jsme odlovili schránku pro hru geocaching, vybalili něco ze svých zásob jídla a pořádně si napráskli žaludky. Ono neradno do hospody chodit na lačno! Poté jsme zamířili do hospůdky U kostela. Přívětivý personál znamenal, že nám tady bude dobře. Nejdříve jsme obsadili zahrádku a poté nás večerní chlad zahnal dovnitř do lokálu. Personál nezklamal, cítili jsme se tu jako doma. Vytáhli jsme pak kytaru a sálem se rozezněly naše hlasy. Dlouho do noci jsme vyhrávali na celou hospodu, popíjeli jedno pivo za druhým. A do toho všeho ještě množství kafe s rumem. Pak jsme začali z přemíry alkoholu pomalu odpadávat, kytaru jsme pomalu také vzdali. Bylo na čase jít dál. Když si ještě místní omladina pustila po půlnoci jubox a sálem se "na plné koule" rozezněl house, to už bylo na nás moc. Zacvakali jsme útratu, slíbili že brzy zase dorazíme a vypadli směrem k našem tábořišti. Džardovi se situace vymkla z rukou a musel být celou cestu podepírán Voříškem, který za tu dobrotu zaplatil několika škrábanci a bolavými zády po prodělaných pádech. Nicméně jsme po strastiplné cestě dorazili na kemp pod převisem, který jsme v minulosti nazvali Rumcajs. Nedávno se tu přehnala vichřice a proto o dřevo nebyla nouze. Na rozdělaném ohni jsme si ještě opekli buřty a poté po vzoru Džardy zapadli do spacáků. Ne na dlouho ...

V noci mě několikrát probudil silný vítr, doufal jsem však že se nic nepřižene. Moje přání však kolem páté hodiny ráno bylo přerušeno kapkami dopadajícími na mou tvář. Probudil jsem Kojaka a Voříška a pokusil se probudit Džardu, který však na moje volání a třesení nereagoval. Nechali jsme ho tedy spát na místě, doufajíce, že nám v jeho probuzení pomůže samotný déšť. Stoupali jsme vzhůru do svahu k předpokládanému převisu. Rozespalý jsem samozřejmě převis minul a hnal nás až na vrchol prudkého svahu, přestože převis je zhruba ve spodní třetině. Když už jsem hledání vzdával a smířil se s osudem že budeme moknout, Voříšek na převis kápnul. Sláva! Po zbytek noci jsme chrupali v suchém a pohodlném převisu. Ráno nás jako obvykle vzbudil Voříšek, tomu chlapovi stačí snad dvě hodinky spánku denně. Rozdělali jsme malý ohníček, ale brzy jsme jej zadusili a vydali se dělat snídani do našeho dolního kempu, kde si spokojeně pospával Džarda. Už nepršelo. Džarda se vzbudil a nebyl zase tak mokrý jako jsme čekali. Rozdělali jsme si tedy oheň a na něm se chystali uvařit snídani. Na pánvičce jsme dozlatova upražili kusy anglické slaniny a špeku, polili šesti vajíčky a hemenex byl na světě. A jaká to byla lahůdka. Nechybělo na zapití pivo a grog. Tedy ne grog v pravém slova smyslu, smíchali jsme rum s borovičkou a do vzniklé směsi jsme kápli trochu Coca-Coly "jen tak kvůli cukru". Tuto směs jsme několikrát zopakovali a následně ještě vylepšili dodáním jahodové slivovice. Vznikla směs chuťově nápadně podobná střelnému prachu, ta by postavila na nohy i mrtvého. K naší smůle ale učinila pravý opak a Džardu srazila na kolena. Jeho stav se příliš neprojevil když jsme ještě vysedávali v táboře, sotva jsme se ale vydali na cestu, začalo to pravé čóro. Opět nezbytně potřeboval oporu v chůzi a když se mu jí na chvíli nedostávalo, zmizel nám v kukuřičném poli. Chvíli jsme ho museli hledat, neboť si tam ustlal. Dostat ho na nohy a vyvléci ho z kukuřice byl skoro nadlidský výkon. Poté se ho s otcovským přístupem opět ujal Voříšek a vedl jej po zbytek cesty do hospody. Mířili jsme do pensionu Ráj, se kterým jsme měli v minulosti perfektní zkušenosti. Prošli jsme Liticemi a Ráj už byl na dohled. Přivítal nás velice příjemný hostinský, takový, který je opravdu do kšeftu. "Tady nám bude dobře", říkali jsme si. A taky bylo! Zhruba dvě hodiny jsme splachovali prach z jazyka, pořádně se nadlábli a zcela spokojeni jsme se vydali na náš další kemp. Nebyli jsme si jisti kam vlastně půjdeme, v úvahu připadal hrad Ronov, nebo kemp Atlanta, popř. Jezevec. Volbu nakonec vyhrál hrad Ronov. Dorazili jsme do Litic, kde je nově otevřený krámek, dokoupili zásoby potravin a pití a zalehli na chvíli do trávy před krámkem. Vybatolil se za námi z krámku přátelský chlapík s dopitou láhví fernetu i nedopitou láhví rumu a dal se s námi do řeči. Byl zjevně rád že se tady kolem něco děje. Nabídl nám službičku, která se neodmítá. Prý nás na Ronov odveze bryčkou! Zpočátku jsme mu nevěřili, ale když nás dotáhl na dvorek jednoho statku a ze stodoly bryčku opravdu vytáhl, uvěřili jsme. A dále pak za pomoci Voříška přivedl ze zadní zahrady dva potahové koně, které zapřáhl do postrojů. To se jen tak nevidí, taková ochota místních lidí. Navíc ve statku, kde byla zaparkovaná bryčka, pomalu začínala vznikat budoucí hospoda, takže jsme pobyt na dvorku měli ještě zpříjemněn točeným pivem. A nasedat! Venca, tak se onen chlapík jmenoval, sednul na bryčku a my za ním. Namačkali jsme se na úzká sedátka, on práskl do koní a jelo se. Nejdříve se ale stavil u sebe doma, kde nám vzal plnou mísu vlastnoručně vyráběných výborných pečenáčů. Vyrazili jsme dál. Na chvíli si pak řízení povozu půjčil Voříšek. Na to že to je dlouholetý šofér a řídil všechno co má kola a volant, koňský povoz mu zjevně dělal problémy. Jel s námi "brzda, plyn", koně přidávali podle jeho povelů a následně prudce zpomalovali. Připadali jsme si jako na houpačce. Za chvíli už však povoz zvládal bravurně. Na poslední nejtěžší úsek cesty si to Václav zase vzal a my se vydali polní cestou ke špičatému vrcholu před námi. Najednou se oba koně zasekli a nechtěli dál. Sulejka a Jirka se prostě zablokovali a nehnuli jsme s nimi ani o centimetr vpřed. Zato zpět šli okamžitě. Venca to tedy otočil a vydal se v klidu zase domů, zatímco my na svůj další kemp. Kéž by takových lidí jako je Václav z Litic bylo víc. Ještě ti jednou kamaráde děkujeme, je to pro nás zážitek na celý život.. Čekal nás stoupák, jeden z nejprudších v tomto kraji. Vydrápali jsme se až na hrad a byli za ten výkon odměněni nádherným výhledem na večerní krajinu. Foukal vítr, ale my si našli tábořiště u hradní stěny v závětří. Tady jsme si rozdělali oheň a vytáhli naše zásoby jídla. Spořádali a vypili jsme co se dalo. Nastal večer, my vylezli na vyhlídku a dlouho se kochali překrásnou večerní krajinou. Pak jsme u ohně vytáhli kytaru a zahráli pár písní. Únava se ale na nás podepsala a my brzo usnuli.

Ráno na Ronově je nejkrásnější. Vstali jsme brzy, právě když se v údolí pod námi ještě válela mlha a do nás pražilo sluníčko. Tak krásný pohled do krajiny jsem už dlouho neviděl, člověk si připadá jako v letadle nad mraky. Posnídali jsme a neochotně zabalili svoje věci. Neochotně proto, protože končil další skvělý vandr. Sešli jsme ze svahu dolů a pokračovali za šipkou GPSky přímo do Blíževedel k nádraží. Asi hodinku jsme si počkali na vlak a pak už naší cestě domů nic nebránilo.

Co dodat? Snad jen to, že díky skvělým lidem kteří s námi jeli, tak skvělým místním lidem jsme měli vandr plný krásných zážitků, vandr na který se nezapomíná.