Počátkem léta 1994 jsme jako každý rok před tím zahájili přípravy na náš pravidelný týdenní vandr. Opět ale vojna i práce si na naší partě vybraly svojí daň, proto jsem účast na celý týden přislíbil pouze já (Láva), spolu s Unkasem, Pictusem a Grepou. Ostatní mohli jen o víkendech, a to ještě ne všichni. Počátek července byl dlouhodobě vždy nejteplejší, a to znamenalo, že i my jsme neodolali slibovanému krásnému počasí a naplánovali si náš "tejdeňák" právě na tuto dobu. Protože jsem měl spolu s Pictusem a Grepou v pátek volno, mohli jsme vyrazit už dopoledne, zatímco Džarda, Unkas a Robik za námi měli přijet vlakem. Mířili jsme do Blíževedel. Dopoledne se u mě doma stavil Grepa, tady jsme ještě dobalili nějaké věci, přerozdělili zásoby potravin a zamířili metrem k Opatovu, kde jsme měli sraz s Pictusem. Společně jsme potom nasedli znovu do metra, tentokrát směrem na autobusové nádraží
Florenc, kde jsme měli vyčkávat dalšího spoje. Autobus jezdil tímto směrem jediný za den, proto jsme tu raději byli podstatně dříve, abychom chytli ještě nějaké volné místo k sezení. Ukázalo se to jako zbytečné, lidí tímto směrem mnoho nejelo. Vzniklou časovou rezervu jsme tedy vyplnili nákupem kelímkových piv a jejich následnou konzumací. Do autobusu jsme si každý propašovali jednoho lahváče, přeci jen cesta měla trvat skoro dvě hodiny a horko bylo spalující. Cesta probíhala dobře, šofér nebyl žádný začátečník a tak se držel hesla "jak se na plyn šlape, tak se z výfuku ozývá". S Grepou jsme se kochali nejen krásou ubíhající krajiny, ale i místních dívek i projíždějících aut. V Mělníku nás pospávající Pictus odboural. Sotva otevřel oči, povšiml si prodejny s nářadím, na jejichž prahu zely dvanáctky štafle. "Hele, štafle!" Bylo vidět, na co malíř pokojů i o dovolené myslí

. V Blíževedlech jsme si nejdříve skočili "na jedno" k místní samoobsluze a po načerpání dostatku zteplalého vitamínu B pak vyrazili na skalní hrádek
Hřídelík, ležící nedaleko vesnice. Natahali jsme nějaké dříví ze vzdálenějšího lesa. Se dřevem tu byl vždycky problém. Pojedli jsme něco málo z našich zásob a chystali se prolenošit odpoledne, čekajíce na zbytek party. Unkas měl mezi tím sraz s Džardou s Robikem na Masarykově nádraží v Praze. Odtud vlakem přejeli do Lovosic. Taky jim kombinace odpoledního horka a chladivých piv splnila očekávání a chlapci v podroušeném stavu ztropili v Lovosicích nejedno veselí. Takto dobře naladěni dorazili i k nám do Blíževedel. Čekali jsme na ně na nádraží. Odtud je to už jen kousek do
restaurace pod Ronovem. Ne zrovna přívětivě se tvářící hostinský nám načepoval pár piv a s nadcházejícím večerem jsme se odebrali do našeho tábora na Hřídelíku. Rozdělali jsme oheň, na klacek píchli celé kuře a zřídili si provizorní gril. Díky Pictusovu kuchařskému umění jsme si moc pochutnali. Večer pak probíhal u kytar a pár panáčků rumu.
Vzbudila nás návštěva v podobě místní omladiny. Kolem Hřídelíku se trampové příliš často nevyskytovali, proto jsme pro ně byli vítanou atrakcí. Dobrácký Pictus všechny podaroval sladkostmi a tím si k sobě upoutal jednoho, asi dvanáctiletého kluka, přezdívaného Yamaha. Ten pak zde s ním strávil skoro celý den. Posnídali jsme, proflákali dopoledne a následně poobědvali. Zbývalo někam vyrazit, a to bychom nebyli my, aby to nebylo rovnou do hospody. A znovu do restaurace pod Ronovem. Pivo opět dobré, výčepák stále nepříjemný. Příval piv však neukočíroval Grepa a dá se říct že se poslal do mdlob. Brzy se ale probudil a požadoval pivo. Výčepák mu ale odmítl znovu nalít, nepomohla ani nabízená tisícikoruna za jedno pivo. Prostě mu nenalil. V Grepovi se vzbouřil hormon a zmizel na záchodě. Tam ho ale brzy vyčenichal onen hospodský a načapal ho právě ve chvíli kdy držel v ruce místní utržené umyvadlo. Prý ho chtěl jen narovnat.

Hostinský ho vykázal z hospody a my se raději pakovali za ním. Tím však Grepa neskončil a když jsme se vydali k rybníku do Stranného, požadoval po nás ať mu dáme ránu pěstí, a když to vykryje, tak prý ještě není tolik nalitý. Postupně si nás tahal za chůze dozadu, nikdo mu jeho přání ale nesplnil. Až na Unkase. Otočil jsem se právě když ho Unkas jednou prudkou ranou poslal do příkopu. Kupodivu to ustál, poděkoval a razil dál za námi. Mířili jsme se vykoupat. Vlezli jsme do místního bahňáku a pořádně ze sebe spláchli pot. Doufali jsme, že Grepovi studená voda udělá dobře, nastal ale pravý opak. Na břehu zcela vytuhl a nepomohl ani opakovaný pokus o jeho probrání. Nechali jsme ho tedy u rybníka ať se tam vyspí a vrátili se zpátky do tábora. Asi po dvou hodinách jsme se pro něj vraceli, potkali jsme ho ale už na cestě k nám. A tak jsme tedy zapadli na náš hrádek a do noci vytrvali tam.
Ráno nás opět budila místní omladina. Neochotně jsme vylezli ze spacáků. Ten den měl odjet Džarda s Robikem domů, my ostatní zůstávali. Pictus se pustil do rozlučkového královského dlabance. Džarda přislíbil že dorazí zase v pátek a zřejmě nepřijede sám, přiveze i Karlika s Monikou. A navíc nám slíbila i Unkasova Monika že za námi v pátek dorazí. Po vydatném obědě jsme vyprovodili oba uprchlíky na nádraží, počkali až jim přijede vlak a v klidu se vrátili zpátky na Hřídelík. Hospodě jsme se obloukem vyhnuli. Na zřícenině nás čekalo překvapení, dorazila i tři místní děvčata, všechna přibližně v našem věku. Pictus je tam v době naší nepřítomnosti bohatýrsky hostil. Jak to ten chlap dělá že za ním letí mladý holky jako slepice po flusu? Převzali jsme s Grepou iniciativu a dali frončaft. Navečer nás holky pozvaly do jejich klubovny, skočily domů pro lahváče a zábava mohla nerušeně pokračovat. Když jsme spotřebovali všechny lahváče a další nebylo kde vzít, holky až na jednu musely domů. Ta se vydala s námi na hrad a přespala s Grepou ve vedlejším převisu. My jsme dali ještě večerní sérii panáků a zalehli na kutě.
Ráno mě probudila naše dámská návštěva, když odcházela domů. Už jsem neusnul a proto jsem na lihváři připravil ranní grog. Chtěli jsme v klidu sbalit a vyrazit směrem na Holany. Plán jsme ale museli operativně změnit, neboť si to k nám přihasil "Yamaha" se slovy, že po nás jdou chlapi z vesnice. Prý rozdáváme dětem drogy v bonbónech. Kde na takovou blbost přišli? Ujišťovat místní usedlíky o tom, že se jedná o fámu, jsme skutečně nechtěli, proto jsme raději rychle zabalili a vyklidili pole. V krámku na náměstí jsme koupili dostatečné množství potravin i alkoholických pochutin a zamířili po silnici do Stranného. Tam jsme se připojili na zelenou turistickou značku a vpravo mezi rybníkem a skalami se blížili k vesničce
Hvězda. Ten krpál před ní je příšerný! S několika douškami "peprmintky na dech" jsme ho vyšlápli. Prošli jsme Hvězdou, nabrali u místního pramínku vodu a pokračovali dál k Vlhošti. V sedle mezi oběma Vlhoštěmi jsme dali delší pauzu, už jsme jí potřebovali. Po načerpání sil jsme se zvedli, prošli kolem hájovny a po modré značce v letním žáru dorazili do
Holan. Naše další kroky zamířily ihned k hrázi rybníka, kde jsme se svlékli a "na Adama" vklouzli do chladivých vln. Ve vodě jsme vydrželi dlouho, pak nás ale zlákala představa pepřenek, utopenců nebo zavináčů v nedaleké hospůdce. Tahle hospoda byla vždycky skvělá a nejinak tomu bylo i dnes. I ta představa pochutin se nám tady splnila. Nachýlilo se však odpoledne a my chtěli dojít za světla na
Chudý hrádek. Vydali jsme se tedy po silnici a následně po turistické značce dál. Kousek od hradu je studánka s vydatným pramenem. Tam jsme nabrali vodu. Další cesta včetně závěrečného stoupáku už probíhala rychle. Ještě jsme stihli natahat spoustu dřeva, rozdělat oheň, upéct na pánvi filety, zakoupené v holanské samoobsluze a už se na okolní kraj snesla hluboká tma. Nám to ale nevadilo a my okolní les rozezvučeli svými písničkami. Vytrvali jsme dlouho do noci a ustlali si pod širákem, protože nebe bylo bez mráčku.
Naše předpověď počasí se vyplnila a my se probudili do bezmračného rána. Slunce pálilo jako o život, my naštěstí byli ale ve stínu lesa. Po snídani jsme se koukli do mapy a pomalu vyrazili směrem Dřevčice. Nesestoupili jsme však do údolí kde byla schůdná cesta, ale šli jsme horem po kraji pole. Alespoň jsme si ušetřili ten pořádný kopec před vesnicí
Dřevčice. Naše první myšlenky směřovaly ke krámku na náměstí, kde jsme nejen zakoupili zásoby jídla na dva dny, ale i pojedli zmrzlinu a zapili jí pivem. A když k tomu nedaleko právě otevřeli hospodu, plán další cesty byl jasný. Na skalní hrádek
Čap to bylo ještě daleko, proto jsme se po pár pivech zvedli a pokračovali dál. Zdolali jsme poslední kopec toho dne a po pár kilometrech dorazili až k Čapu. Jako vždy, naše další kroky zamířily k hradní plošině, kde jsme se pokochali nádherným výhledem. Následoval přesun k nedalekému převisu. Loni jsme spali v takovém malém převísku, letos jsme obsadili o kousek dál mnohem větší. Dřeva tu bylo dostatek, proto jsme neváhali a rozdělali oheň. Večeře v podobě pálivého guláše nám přišla k duhu, chybělo nám jen vychlazené pivo. Spokojit jsme se museli s teplým. Guláše bylo hodně a my se nepráskli tak, že jsme usínali kolem ohně. Ten večer kytary nebyly, usnuli jsme poměrně brzy.
Byla středa a nikam jsme nespěchali. Hodlali jsme tu zůstat ještě jeden den, vždyť ostatní se chystali přijet do nedalekého Zakšína až v pátek. Proto jsem s Unkasem a Grepou vyrazil dopoledne do Pavliček, kde sice není pevný krámek, zato sem jezdí pojízdná prodejna. Vyčkali jsme tedy a brzy přijel starý Šiml předělaný na pojízdnou prodejnu. Vystáli jsme frontu a získali pro sebe několik nejzákladnějších potravin, včetně chleba a pořádného kusu vepřové kýty. Bylo horko a kýta se nesměla zkazit, proto jsme nabrali tempo a rychle vyšlápli kopec k našemu tábořišti. Unkas s Pistusem společně maso okořenili a my se mohli pustit do pečení této lahůdky. Po zbytek dne jsme se poflakovali v okolí a když se setmělo, opět jsme se chytili kytary a prožili krásný večer plný trampských písniček.
Vycházelo nám krásné počasí a stejně tomu bylo i ve čtvrtek ráno. Celou noc bylo pořádné horko a teď to vypadalo, že padne teplotní rekord. Dříve než tedy udeří polední prudká vedra, jsme se raději zabalili a vyrazili dolů do Čapského dolu. U studánky jsme dali menší pauzu spojenou s čerpáním zásob nezbytné vody a poté razili dál. Prošli jsme Pavličkami a na chvíli zapadli do lesa do krásného chládku. A opět do polí, naštěstí ne na dlouho. Prolétli jsme Zakšínem jako střely a vzápětí si podávali dveře od hospody. To jsme potřebovali, to byla oáza! Spláchli jsme prach několika výtečnými Gambáči a přesunuli jsme se k potoku
Liběchovka kousek za vesnicí. Je tu taková tůňka a my nutně potřebovali někde namočit nohy. Potok byl krásně ledový. Čekal nás dlouhý stoupák nahoru na
Pustý zámek. S několika přestávkami jsme ho zdolali a nahoře pak popošli k našemu oblíbenému kempu. Sehnali jsme dřevo právě včas, než se přihnala klasická letní bouřka. My ale seděli v suchu pod převisem a pozorovali provazy vody. Za chvíli liják přestal a krásně se ochladil i vyčistil vzduch. A nám bylo u ohýnku a při segedínském guláši moc dobře. Večer nás poměrně brzy zmohl spánek.
Ráno jsme si užili trochu spěchu, bylo půl desáté a na desátou za námi měla přijet Monika, přítelkyně Unkase. Proto jsme se ani nenadlábli a zanechajíce Pictuse na stráži v táboře, jsme se vydali dolů do Zakšína. Jak Monika slíbila, tak také dorazila. Přijela svojí rezavou, ale přesto spolehlivou Škodovkou, kterou zanechala na parkovišti naproti hospodě. Vydali jsme se vzhůru do našeho kempu. Pictus nám mezi tím připravil snídani, kterou jsme doplnili lahvovými pivy zakoupenými dole v hospodě. Nastávalo opět letní vedro, lilo z nás jako z konve. Les po včerejším lijáku opět vyschl jako troud. Monika chtěla vidět Pustý zámek a skalní vyhlídku Rač, poskytli jsme jí tedy "odborný" výklad a provedli jí po okolí. Odpoledne měl přijet Džarda s ostatními, po obědě jsme se tedy opět odebrali dolů do vesnice. Stavili jsme se na pivo, dali jich pět a šli se vykoupat do naší tůňky v potoce. Na ostatní jsme pak šli čekat na louku nad silnicí, kde mě s Grepou zmohla únava a usnuli jsme na půl hodiny jako špalci. Unkas s Monikou si čekání zkrátili úplně jinak, ani jim nevadilo že deset metrů od nich ležíme my a kouká na ně většina řidičů jedoucích po silnici. Konečně jsme se dočkali a autobus i se zbytkem party zabrzdil před hospodou. Přijel Džarda, Karlik i se svojí Mončou. A zároveň dorazil i Pictus, doteď ležící nahoře na Pusťáku. Jejich příjezd jsme náležitě oslavili, sedli jsme na autobusovou zastávku a do hospody jsme chodili pro lahváče. Po několika kolech jsme se zvedli a šli si vyšlápnout kopec na Pustý zámek. Po zbytek dne jsme se pohybovali po okolí, sháněli dřevo a připravovali večeři. Na tolik hladových krků byl i kotlík malý. Otevřeli jsme láhev rumu a nechali jí kolovat z ruky do ruky. Velmi brzy byla prázdná. Nastal večer a my se uchýlili k drnkání do strun. Usnuli jsme, ani nevím jak.
Probudili jsme se brzy a příliš jsme se nezdržovali, neboť plán na dnešní den byl jasný. Modré nebe slibovalo pořádné vedro, my se chtěli pořádně vykoupat a zároveň se jet podívat na
Jestřebí, hrádek nedaleko Dubé. Seběhli jsme do Zakšína, bágly i pár lidí naskládali do Škodovky a razili směr Dubá-Nedamov. Ostatní za námi jeli autobusem. Cesta nebyla jednoduchá, Moničině Škodovce klouzala spojka, auto proto kopec za Deštnou sotva vydrápalo. Plechové, dvoustopé, červené vozidlo rychle potřebovalo opravu, o kterou jsem se postaral v Nedamově já. Naštěstí šlo jen o drobné seřízení. Ještě než jsme skočili do chladných vln rybníka jsme naskákali opět do auta a jeli otestovat opravenou spojku do Jestřebí. Na skalce u rybníka jsme nechali Jardu a Karlikem a Monikou. Hrad je to opravdu krásný, prolezli jsme ho křížem krážem. A hurá zpátky do Nedamova, neboť polední horko už začínalo být neúnosné. Voda nebyla o moc chladnější, přesto ale osvěžila. Následovaly dvě hodiny lenošení a nicnedělání. Džarda pak dostal nápad, že půjde nafotit nedaleké bunkry z první republiky. Byl aktivním členem klubu vojenské historie, fotografie místního opevnění se mu hodily. Vyrazil jsem na výpravu s ním. Po silnici jsme šli asi kilometr a poté zahnuli doleva do lesa. A první bunkr už byl tu. Prolezli jsme jej a pokračovali dál. Takhle jsme jich obhlédli asi pět. Tento den byl základem pro moje budoucí nadšení pro obor bunkrologie. Ta mě držela následujících deset let a pomalu pominula v dobách, kdy se průzkum bunkrů značně zpopularizoval. Vrátili jsme se zpátky do Nedamova a pomalu zahájili další přesun, tentokrát na místo kde se můžeme utábořit. Přejeli jsme nedaleko odtud, na břeh rybníka v Rozprechticích. Místo to bylo perfektní, přímo na hrázi rybníka. V okolí byl klid. Večerní koupání bylo super a následující poslední večer tohoto vandru jakbysmet.
Ráno jsme si pomalu a neochotně zabalili všechny věci, naházeli bágly do Škodovky a Monča odvezla Uhříněváky na autobus do Dubé. My Jižňáci jsme pak jeli autem až do Prahy. Stavili jsme se u Monči ještě na návštěvě a pak už domů. Lehko nám nebylo, tento vandr byl jedním z nejlepších jaké jsme zažili.
Lahvic 3.4.15 - 11:15:29
Na Libštejně jsme se stavili na první naší vodě, v roce 2008. Jenže tehdy jsme si na sjetí Berounky stanovili šibeniční termín, takže jsme byli "vorvaný jak samice" a neměli jsme čas. Tomu odpovídala i prohlídka hradu. Na Krašově jsem byl jednou v listopadu. Teď máme v plánu dát aspoň ten Libštejn. Pokud bude nálada, Krašov shora jsem v létě ještě taky neviděl
Dík
Honza 1.4.15 - 13:19:24
Jo, to je nejhezčí úsek, cestou se můžete kouknout na Libštejn a Krašov, fakt krásý zříceniny hradů.
Lahvic 30.3.15 - 08:51:54
Apropos, je krásná i z vody. Což si vyzkoušíme v červnu, kdy jí chceme splout z Chrástu do Roztok
Lahvic 30.3.15 - 08:21:24
Pravda pravdoucí. To je občas trošku problém i na Sázavě
Honza 26.3.15 - 22:53:19
Jj, Berounka je krásná řeka, jen musíš znát ta správná zapomenutá místa, kde nejsou lufťáci.
Lahvic 26.3.15 - 21:22:54
Ty u Berounky, my se potili a pařili ve skalách na Kokořínsku. Lehko odhadnout, komu bylo v těch vedrech líp
Krásy Berounky, spolu s možností zchlazení v letních vedrech jsme objevili až o dva roky pozdějc 
Honza 25.3.15 - 21:48:30
Jo, to vedro v červenci 1994 si pamatuju, trvalo dýl jak měsíc - až do začátku srpna. Celou tu dobu jsem se akorát válel u Berounky. 