Konec jara a počátek léta 1996 byly ve znamení poměrně pravidelných čundrů na Berounku k Hýskovu. S Unkasem a Grepou jsme jezdili o víkendech jednou za 14 dní na průzkumné výpravy po předválečných bunkrech v okolí Berouna. V polovině srpna toho roku ale jeden víkend Unkas ani Grepa nemohli nikam vyrazit, shodou okolností měl ale volno Džarda, Kóža a samozřejmě já (Láva). Takže jsme v této sestavě vyrazili v pátek směrem na Hýskov. Tou dobou ještě nejezdil Berouňák z Hlavního nádraží jako je tomu dnes, ale začínal na Smíchovském nádraží. Proto jsme si odbyli cestu metrem až na zmíněné nádraží. Vlak jsme stihli akorát na to, aby jsme si stačili koupit lístky. Ve vlaku se Džarda blýskl překvapením v podobě litrového Fernetu. Samozřejmě jsme neváhali a hned se ozvali klasické křupnutí, napovídající, že uzávěr flašky už definitivně odkrývá její obsah. K Fernetu se akorát hodí kytara a proto se brzy rozezvučely vlakem naše hlasité a falešně zpívající hlasy. V Berouně jsme akorát stihli vlak na Rakovník, kterým jsme se přepravili do Hýskova. Od nádraží to bylo jen pár kroků dolů do tenkrát ještě fungující hospody. Nemusím ani popisovat co jsme tam dělali, je to asi každému jasné. Navečer jsme vyrazili k jednomu bunkru za vesnicí, kde už jsme několikrát před tím tábořili. Je to na kraji lesa, u kolejí. V případě nepřízně počasí nám slouží jako kryt tunel pod tratí. Tenhle víkend ale tunýlku nebylo potřeba ...
Ráno jsme rozdělali oheň, vytáhli zásoby buřtů a masa a pořádně posnídali. Další plán na celý den byl jasný, poflakovat se po okolí a prozkoumat okolí Hýskova. Naše první kroky zamířily k jezu, kde jsme polili jazyk dobře vychlazeným pivem u stánku. Trochu jsme se namočili pod jezem, Džarda s Kóžou ukecali nějaké vodáky, jestli by si nemohli udělat fotku v lodi. Rozhodli jsme se, že do nedaleké hospody pod nádražím teď nepůjdeme a vyrazili jsme směrem na Beroun. Na konci Hýskova jsme uhnuli doleva a po silničce zamířili vzhůru do celkem strmého svahu. Tady jsme to vůbec neznali. Naší energii zvýšil nápis na ceduli slibující občerstvení. Když jsme si ale vyšplhali celý kopec nahoru, ze slibovaného občerstvení se vyklubal Zimmer-free. Nevadí, žízeň po tom stoupáku byla pořádná a tak jsme si tam dali alespoň jednoho předraženého plechovkáče. Byla nám doporučena další cesta dolů a v polovině kopce pak uhnout doprava. Tím jsme měli dorazit na horní náměstí, kde je klasická hospoda
U Švestků. Za necelých 20 minut jsme tam dorazili a zapadli dovnitř. Vyprahlí z vedra a namáhavé cesty jsme tam hned každý zaklopili dvě piva na ex. Protože jsme v té době sbírali razítka ze všech hospod které jsme navštívili, pokusili jsme se razítko získat i zde. Místní nám ale doporučili, že si ho musíme zasloužit a ať tedy vytáhneme kytaru a dáme pár písniček. Po pár váhavých tónech se zvedl jeden z osazenstva a odběhl domů pro basu. S basou jsme dohromady ještě nikdy nehráli a nutno dodat, že jsme se napoprvé docela pěkně sehráli. Z celého osazenstva hospody se vyklubali příslušníci policie na nějaké oslavě. Tak jsme tedy hráli pro hospodu plnou policajtů
. Písnička střídala jedna druhou, hladina alkoholu se zvyšovala a s ní úměrně sílily i naše hlasy. Začaly k nám přicházet první panáky, za nimi další a další ... Brzy na to se rozezpívala polovina hospody, my jsme přidali na hlasitosti také. Takto jsme to táhli až do pozdních nočních hodin, kdy jsme dostali slíbené razítko a odpotáceli jsme se zpátky na náš kemp.
Neděle už byla ve znamení střízlivění a odjezdu domů.
562
