Trampská osada Minessota

Počátkem dubna roku 2007 jsme se vypravili spolu s Džardou na Sázavu. Původně jsme měli v plánu dorazit do Kácova, kde jsme chtěli navštívit hospodu přímo v pivovaru. Slezli jsme se tedy jako obvykle v hospodě Velká Praha v Uhříněvsi. Dali jsme pár zrzavých nápojů na žízeň a neúspěšně jsme se pokoušeli vandrovat do Medeláka ať jede s námi. Ten však byl pevně rozhodnut že zůstane doma a bude plnit své rodinné povinnosti. Proto jsme jen ve dvou dopili a odebrali se na nádraží, odkud jsme zamířili směrem na Sázavu. Vlak do kterého jsme však nastoupili ale končil v Říčanech. Nevadilo, operativně jsme pozměnili plán a v Říčanech počkali na další vlak v putyce zvané Lokálka. Další spoj na sebe nenechal dlouho čekat, což se ale nedalo říct o dalším, tentokrát Posázavském Pacifiku. Na ten jsme si měli počkat více jak hodinu. Přece nebudeme trčet na nádraží, dali jsme frončaft s dalšími čundráky a společně jsme se vydali do hospody Paluba ležící nedaleko u řeky. Zde jsme poseděli a popili luxusní Staropramen. Když se nachýlil čas odjezdu vlaku, vyrazili jsme zpátky na nádraží, tentokrát rozhodnuti že pojedeme jen do Ledečka. A svému rozhodnutí jsme také dostáli. V Ledečku nás přívětivě přivítala hospoda za nádražím, s ještě přívětivějším výčepákem. Hned když zahlédl že máme sebou kytaru, navrhnul nám, ať začneme hrát. Trochu jsme si pozvedli hladinu alkoholu zdejším výborným pivem a trochu jsme zahráli. Pak nás však ale stihla ta nehoda, že se na našem stole záhy objevilo množství panáků všeho druhu. Než jsme se tím množstvím prokousali, stálo nás to poslední zbytky střízlivosti. Džarda na to doplatil nejvíc, jak tomu říkáme my, "hodil umakart" . Pan vrchní se ho po domluvě se mnou pokusil oživit směsí Griotky, chilli, pepře a ještě jednou neidentifikovatelnou kapalinou. Oživení se mu povedlo, ale stejně už bylo po hře na kytaru, protože pomalu uvadl i hráč na kytaru, tedy já. Tentokrát jsme "do židlí" nevydrželi a pozdě v noci jsme se odebrali ke spánku do nedalekého lesa.

Probudili jsme se do chladného rána a protože naše lehká výbava neudržela potřebné teplo, v noci jsme docela prochladli. Spravili jsme pořádným douškem peprmintky, rychlým zabalením věcí a následným pochodem. Tím jsme trochu rozehřáli klouby. Zamířili jsme po kolejích směrem do Sázavy. Na nádraží jsme okoukli v kolik jedou vlaky, abychom se s nějakým nesrazili v nedalekém tunelu. Tunel jsme zvládli, přestože nám v něm poté, co jsme v něm kdysi potkali vlak a málem jsme to odskákali, nebylo nejlíp. S vlakem jsme se minuli až daleko za tunelem. Dorazili jsme do Samopší na nádraží, kde jsme dali odpočinek a taky pořádný kus žvance v podobě Džardovy luxusní nádivky. Skoro když jsme dojídali jsme si všimli že do nádivky přes noc vlezl červ a v tu chvíli bylo po jídle. Vydali jsme se dál po kolejích a další zastávku jsme si dali až u tunýlků nedaleko města Sázavy. Nezbytný šláftruňk a šlo se dál. Pražcovým krokem jsme se dokodrcali do Sázavy a naše další kroky mířily hned do hospody za nádražím. Dali jsme pár dvanáctek, pořádnou porci jídla a vydali jsme se dál, po kolejích do Sázavy zastávky. Tady jsme chvíli počkali na vlak, kterým jsme se svezli o stanici dál, kde býval stánek zvaný Plužiňáček. V Plužinách jsme vystoupili a teprve poté zjistili, že stánek už je natrvalo zavřený. Vydali jsme se tedy po kolejích do Stříbrné Skalice. Kousek od zmíněné vesnice jsme dali chvilkový odpočinek na bývalé plovárně a pak už jsme rychlým tempem vyrazili do hospody Na Marjánce. Uvelebili jsme se venku na zahrádce a nechali si natočit dvanáctky. Přijal jsem SMSku, ve které Medelák hlásil, že se staví. Opravdu se stavil, ale na motorce. Naše naděje že s námi pojede dál na čundr se rozplynula. My dva jsme si stanovili další cíl naší cesty sroubek na hrádku za Hvězdonicemi. Dostalo se nám velkorysé nabídky od Medeláka, že nás kus cesty sveze. Přijali jsme a vydali se na cestu. Kus od hospody Medelák nabral Džardu, ten se sebejistým úsměvem nastoupil a oba odjeli po pravém břehu Sázavy směrem na Chocerady. Já jsem se vydal rychlou chůzí za nimi ve snaze zkrátit si co nejvíc ten úsek cesty, který mě Medelák poveze až se pro mě vrátí. Skoro po hodině ostré chůze mi přišla zpráva od Džardy: "Jdi na vlak, bourali jsme". Proč mě to ani nepřekvapilo? Z vyprávění Džardy se to stalo asi tak, že jeli cca. padesátkou a málem vlítli do auta brzdícího na zpomalovacím prahu před nimi. Medelák vzal za brzdu, klouzlo to na prachu a už se váleli ... Každopádně jsem já teď měl před sebou ještě hezký kus cesty na vlak. Chvíli po zprávě od Džardy ke mě dorazil pomalou jízdou Medelák, stěžoval si na bolesti a pochroumanou motorku a po chvíli vyrazil domů. Po vandru jsme měli zjistit že to odnesl zlomenou klíční kostí. Já jsem rychlým krokem pokračoval dál a měl jsem to jen tak tak, abych v Choderadech stihl vlak. Popojel jsem jednu stanici do Hvězdonic, kde na mě měl čekat Džarda. Na nádraží nebyl a proto jsem ho šel hledat na jediné místo kde mohl být. Do nedaleké hospody. Byl tam! Ještě špinavý od prachu, v sobě pár panáků na odvahu. Poseděli jsme tedy a s večerem jsme vytáhli kytaru. Za několik písniček jsme dostali od místních hostů nějaké to pivo navíc. Už za tmy jsme se pak vydali na srub, kus po kolejích a pak do prudkého stoupáku. Srub jsme našli opuštěný, uvnitř jsme lehli a za chvíli jsme spali.

Ráno jsme se rychle sbalili a svižným krokem jsme došli do Zlenic na vlak. Ten nám přijel za chvíli a my se přes Čerčany ocitli zanedlouho v Praze.