Trampská osada Minessota

Způsob trávení víkendových volných dní se v poslední době u mě trochu změnil, přestože základ zůstává stejný. Nejlepší možnost jak zrelaxovat po týdenní pracovní rutině je pro mě stále spaní někde venku, byť k dosažení tohoto stavu využívám několik způsobů. Někdy v sedlech motocyklů zamíříme někam na projížďku po českých silnicích a večery pak trávíme spaním vedle našich jednostopých vozidel, jindy vyrážíme k večerním posezením s následným nočním spánkem k dolnímu toku řeky Vltavy na palubách našich aut. Tahle naše obliba spojená s posezením v místní hospůdce vznikla na základě našeho rybářského nadšení, které propuklo před několika lety. Vlivem toho, že nám ryby moc nešly, ale postupně uvadalo. Leč oblíbená místa na břehu řeky nám zůstala a tak mnoho volných nocí spíme právě na nich. Výjimkou nejsou ani výpravy autem, kdy sám sednu za volant svého vozu, zamířím do pohraničí, na vhodném místě přespím v autě nebo venku pod širákem a ráno mířím na průzkum tamních předválečných pevností. Sice taková akce má s čundrem jen pramálo společného, ale noc ve spacáku někde na holé zemi na větrné hůrce v Orlických horách je pro mě příjemnější, než noc v relativně pohodlné posteli mezi čtyřmi kamennými zdmi bytu v Uhříněvsi. Ovšem klasický čundr je klasický čundr. Na jeden takový jsem úspěšně zkusil dohodnout termín na konec srpna. Účast přislíbil Grepa a cíl vandru nebyl do poslední chvíle jasný.

Pátek, krátce před polednem. Právě jsem se vrátil z oběda, když mi zazvonil telefon. Na klasickou otázku od Grepy na mé následné působení jsem nedokázal přesně odpovědět, neboť jsem se stále nacházel v pracovním procesu s oficiálním koncem po třetí hodině odpolední. Grepu jsem tedy odkázal na zmíněnou hodinu a zašel za mým přímým nadřízeným. Na otázku, jestli bych nemohl zmizet o něco dříve, s tím že mi vyšel čundr, odpověděl otázkou, co tedy ještě dělám v práci. Zmizel jsem dříve, než by si svou nabídku mohl náhodou rozmyslet. Prvořadou činností se stalo sbalení věcí. Část mojí výbavy se nacházela v kufru motorky, další v autě, něco jsem posbíral doma. Přestože svou postavu do maskáčů z mládí již dávno nedokážu napasovat, stále se moje vandrovní výbava dokáže vměstnat do útrob batohu systému Alice v menším provedení. To potěší, neboť každým rokem postupně přibývá vybavení, které různě rozvěšuji po motocyklu, až to někdy vypadá, že mířím na objezd minimálně celého afrického kontinentu. Zašel jsem do blízkého obchodního domu pro potravinové zásoby, hodil batoh na záda a zavolal Grepovi. Cíl setkání jsme stanovili v restauraci Velká Praha. Ostatně jako mnohokrát v minulosti. Byl jsem ve výhodě, zmíněnou hospodu jsem měl od domova jen pár kroků. Zatímco Grepa tou dobou byl ještě v centru Prahy, já už se usadil na zahrádce s tankovou Plzní v ruce. Očekával jsem dostatek času než kamarád z centra dorazí a v hlavě jsem zatím spřádal plány kam vyrazit. V úvahu přicházela Sázava, Brdy, nebo někam na Blíževedly. Posledně zmíněné místo mi přišlo jako nejvhodnější a v mobilu jsem nalezl potřebné vlakové spojení. Než jsem si stačil objednat druhé pivo, Grepa nakráčel na zahrádku. Nevím jako to ten kluk dělá, ale za necelých dvacet minut dorazit pátečními kolonami ze Žižkova do Uhříněvse je výkon hodný mistrů. Poseděli a popili jsme asi hodinku a během ní přišla řeč na to, kam že vlastně vyrazíme. Oběma nám vlastně bylo úplně jedno do kterých míst zamíříme. Už jsem málem koupil elektronickou jízdenku na Blíževedly, když mi z úst ještě vypadl jen krátký nápad v podobě cesty z Domašína do Šternberku. Rázem bylo jasno. Jedeme tam!

Pátá dvanáctistupňová Plzeň byla poslední v řadě a my vyrazili k nádraží s menší zastávkou v samoobsluze, kde jsme dokoupili ještě něco málo do zásob potravinových a po čtyřech pivech v plechovkách do vlaku. Ten přijel kupodivu načas a my se usadili v chodbičce. Z blízké sedačky si nás nějakou dobu prohlížel chlapík, načež zapředl hovor s tím, že mu někoho připomínáme. Brzy vyšlo najevo, že je usedlíkem v chatové kolonii blízko Baštírny, přičemž velmi dobře zná místní poměry. Zřejmě jsme se v minulosti už asi potkali, neboť jsme nad Baštírnou strávili nejeden víkend na našem srubu na Srnčím palouku. Napadlo mě se na srub chlapíka optat. "Jó, pamatuju, stával tam asi rok." Následovala otázka na osud srubu. "Vím že vyhořel. Netuším proč, ale vím že se tam dost chlastalo a že to některým vadilo!"

V Benešově jsme na nástupišti krátce vyčkali vlaku následujícího a na palubě motorové osobní drážní jednotky zamířili směrem východním. Proběhl frončaft se třemi dalšími čundráky mířícími dále než my, spojený s opakovanou výměnou lihových zásob. Vlak jsme opustili na nádraží v Domašínu a nedlouho poté zamířili do kopce směrem ke Kalamajce. Popravdě jsem cestu místy téměř nepoznával, z kdysi kompaktního lesního masivu, táhnoucího se od zmíněného nádraží až k Radošovicům se dochovalo jen několik větších remízků. Trochu smutný pohled se nám naskytl na okolí bývalého seníku, nacházející se v současné době na planině. Samotné místo jsme museli chvilku hledat. Nicméně cíl pátečního dne jsme si stanovili ještě kus za Radošovice a tak jsme zamířili ke zmíněné vsi s jednou malou občerstvovací zastávkou na pozření několika desítek kusů plodů ostružin, nacházející se v bohaté nadílce přímo vedle cesty. Ves nás přivítala otevřeným krámem na dokoupení něco málo potravin a hned poté jsme zapadli na zahrádku místní restaurace. Tu jsme však celkem brzy opustili, neboť se nad západním horizontem začalo stále častěji i intenzivněji blýskat. Naše tradiční místo v nízkém lese u seníku směrem na Bílkovice však také padlo za oběť lesní těžbě a tak jsme se za soumraku utábořili v malém zbytku lesa nedaleko od něj. Na chvíli jsme rozdělali oheň a mezi dva stromy natáhli nevelkou plachtu, pod níž jsme se vzápětí naskládali. Začalo drobně přerušovaně pršet, to horší ale mělo teprve přijít.

Bouřková fronta se přihnala v nočních hodinách, a protože mířila přímo od západu, na holé stráni se před naším malým remízkem neměla kde zbrzdit, opřela se do našeho plachtového příbytku velkou silou. Ten sice vydržel, nicméně velké množství vody si našlo cestu ke Grepovým novým kanadám. Trochu nám promokly i spacáky, ale to narozdíl od bot tolik nevadilo. Asi půl hodinky jsem zpod plachty sledoval plejádu blesků, pak se bouřka přesunula dále východním směrem, déšť zmírnil a já se konečně odebral do říše snů.

Déšť s přestávkami trval až do rána, a ani poté co jsme z mokrého dřeva rozdělali oheň, nám nedopřál možnost sušit mokré věci. Ustal až kolem deváté dopoledne. Většinu věcí se nám vlhkosti nad plamenem podařilo zbavit, ale Grepovo mokré kanady se nám vysušit nepodařilo. Později se to ukázalo jako velký problém. Pojedli jsme, pobalili, a protože nás tlačil čas, vydali jsme se na další cestu. To už vysvitlo slunce. Po silnici jsme dorazili do Bílkovic a odtud známou cestou údolím k Divišovu. Jindy trochu zdlouhavá, nicméně pohodová cesta, nám teď připravila jedno velké úskalí. Vlivem větších dešťů se v nedávné době před Divišovem utrhl celý velký svah a cesta údolím byla zcela neprůchodná. Jiná cesta bokem údolí končila plotem s nápisem informujícím o soukromém pozemku a nám nezbývalo, než zamířit prudkým svahem vlevo vzhůru přes malou louku s nadějí, že nalezneme jinou cestu. Náhle jsme stáli přímo proti velkému loveckému psu. Netvářil se úplně přátelsky a vyceněným chrupem dával najevo, že jsme mu vlezli do jeho teritoria. Naštěstí se krátce poté z útrob nedaleké chalupy vynořil jeho majitel. Ten se narozdíl od psa přátelsky tvářil, neboť dle jeho slov jsme nebyli první, kdo si cestu z údolí kvůli nestabilnímu svahu nalezl právě přes jeho pozemek. Doporučil nám další cestu, která nás nakonec vyvedla až nahoru do polí, abychom vzápětí ztratili dosaženou výšku klesáním opět až na dno údolí. V tuto chvíli se už naplno začal projevovat problém Grepových promočených kanad. Nová neprošlápnutá těžká obuv v kombinaci s vlhkostí vykouzlila na jeho nohách pět puchýřů a několik dalších se chystalo mu už tak dost namáhavý krok ještě zkomplikovat. Do hospody v Divišově doslova dopajdal. Čekalo nás ještě několik kilometrů do Šternberku. Na tu cestu jsme se posilnili vydatným jídlem a zálivkou čítající sedm půllitrů výrobku z chmele. Pak nás ale napadlo se podívat na jízdní řád. Za hodinu nám měl jet autobus! Bylo rozhodnuto. Protože však restaurace zavírala, odebrali jsme se na zastávku, kde jsme se vytouženého autobusového spoje dočkali. Jeho palubu jsme opustili ve Šternberku přímo před hospodou, která je však už delší dobu zavřená. Následoval tedy přesun na vlakovou zastávku, kde jsme po chvíli čekání nasedli do starého historického Pacifiku. Plán přejít z Hvězdonic na Baštírnu a spánek pod Zlenickým hradem zval za své vlivem zničených nohou kamarádových a náhradní řešení v pochodu o něco kratším ze Senohrab pak ztroskotalo na tom, že znovu začalo intenzivně pršet. Kombinace deště a sady několika již stržených puchýřů způsobilo, že jsme to v sobotu po sedmé hodině večerní vzdali a zamířili jsme k domovům.

Poučení pro příště. Grepa zánovní kanady šoupl do skříně a nadále dle jeho slov přejde do obuvi více turistické. Parádní akce si vybrala svou daň i na mě, byť ne fyzickou. Pohledy na rozsáhlé planiny na místech kde býval můj oblíbený les a na stromoví zbavená místa, kde jsme trávili desítky čundrů, mě nenaplnila touhou se do těch míst znovu vracet. Sérii Domašínských vandrů tím asi pomyslně uzavírám. Až se příště zase sejdeme na zahrádce restaurace v Uhříněvsi, budeme s největší pravděpodobností už mířit jinam. Tento vandr nás ale také zřejmě dovedl ke zjištění, co se stalo s naším srubem pod Srnčím paloukem. Tedy k tomu, o čem jsme jednatřicet let jen spekulovali. Náš sroubek, postavený na jaře 1993 na zalesněném svahu nad zříceninou hradu Zlenice by se možná nastal tak rychle trnem v oku místním, kdybychom v rámci tehdejších alkoholových opojení bývali o něco tišší. Ale je to jen kdyby, a to slovo do historie prostě nepatří.