Trampská osada Minessota

Někdy od konce roku 1992 do poloviny devadesátého sedmého měly u mě čundry absolutně nejvyšší prioritu. Obrovské popularitě se těšily i u většiny lidí z naší party, ale díky absenci pro mě větších povinností na domácí půdě jsem byl vybaven největší porcí víkendového volna ze všech. Nemohl jsem chybět u žádné vandrovní akce. Jezdilo se kdy se dalo, bez ohledu na počasí, bez ohledu na peníze. Samozřejmě že nás počasí ovlivňovalo, nebyli jsme žádní Železní muži. Naštěstí pro nás ale tehdy neexistovaly jako dnes všudypřítomné předpovědi v mobilních telefonech i počítačích, nepípaly výstrahy z aplikací o tom, že se v zimě bude tvořit náledí, nebo že v létě bude horko a mohla by přijít i bouřka. Nepamatuju si, že by někdo odpískal vandr jen proto, že ve čtvrtek hlásili v televizi dešťové mraky na sobotní večer. Srub pod Srnčím paloukem by určitě nikdy nevznikl, kdybychom brzy na jaře 1993 úzkostlivě sledovali počasí a kvůli tomu nevyrazili na tři nebo čtyři totálně propršené víkendy. Reagovali jsme až na to, co přišlo, ale ne na to, co přijít mohlo. Zažili jsme mnoho dešťů, lijáků, několik bouřek, spousty sněhu, ale i hodně slunce.

Finanční prostředky sice hrály významnou roli, nicméně ne úplně nezbytnou. V dobách největší slávy Srnčího palouku byla většina z nás v "civilním životě" ještě na středních odborných učilištích a tudíž přísun peněz do našich kapes byl značně rozkolísaný a velmi omezený. Nebyly výjimkou situace, kdy měl někdo sotva na vlak, na pár piv, nebo na krabičku Startek bez filtru. Ani chvíle, kdy měl někdo kapsu zcela prázdnou nebyly vzácností, ale zároveň však nebyly ani žádným problémem. Nezažil jsem jedinou situaci, kdy by někdo zcela bez prostředků nechtěl z toho důvodu vyrazit k vandru, a neznám nikoho z ostatních, kdo by vůči tomu měl nějaké výhrady. Jednou neměl ten, podruhé zase jiný, nikdo neřešil platbu navíc za kamarády. Ve dvou případech se dokonce stalo, že "škváru" neměl nikdo. Ani to se neukázalo jako překážka.

V takovém případě bylo nutné improvizovat už na nádraží při odjezdu a pro tento případ jsme měli vypracovaný systém jak se do Senohrab přepravit vlakem bez nutnosti platby za něj. Tento plán jsme pilovali při výpravách, kdy sice obnos v našich kapsách nějaký byl, ale odevzdat jsme jej chtěli raději v hospodě než ve vlaku. Když pantografická souprava brzdila v Uhříněvsi u nástupiště, bylo nutné bedlivě sledovat kde se nachází průvodčí vlaku. Vesměs se jej dařilo lokalizovat ještě před zastavením soupravy. Následoval rychlý přesun po perónu co nejdále od něj a v urychleném nástupu do dveřních prostor dříve, než průvodčí stačí vykouknout z jemu nejbližších dveří. Cílem bylo nebýt viděn při nástupu. Poté bylo nutné se ve vlaku přesunout až na nejzazší konec soupravy. Většinou se zadařilo nebýt přistižen až do Senohrab. Pokud se však štíplístek přiblížil dříve než jsme dosáhli požadované stanice, měli jsme tři možnosti jak situaci vyřešit. První bylo vystoupit a vyčkat vlaku následujícího. Druhou pak předstírat nástup na nejbližší zastávce kde nefungoval prodej jízdenek (Kolovraty, Světice, Mnichovice, Mirošovice) a lístek zakoupit na zbylou část cesty. Pro tento případ bylo nutné vzbudit důvěru u průvodčího předstíraným nástupem do soupravy. Ten spočíval v urychleném výstupu na perón zastávky a pak v pozdním nástupu, tak, abychom byli nepříliš vzdáleným průvodčím dostatečně pozorováni. Třetí varianta spočívala v oběhnutí štíplístka venkem po perónu. Opět bylo nutné rychle opustit dveřní prostory soupravy, následně běžet po perónu podél dveří obsazených průvodčím dále podél vlaku, a předstírat přitom, že běžíme za někým, kdo se nachází v další části vlaku. Vhodné bylo ukazovat na imaginárního kamaráda kamsi do dáli a hlasitě povzbuzovat kamarády k rychlejšímu přesunu. Stačilo pak zapadnout do dveří následujících po průvodčím a interiérem soupravy se přesunout na její začátek nebo konec. Drážní zaměstnanec už za námi nikdy nespěchal. Nebo pokud ano, tak už nás nestihl. Cesty zpět na Prahu probíhaly ve stejném duchu, byť s ochotou trochu menší, neboť nálada v neděli při návratu bývala obvykle horší než ta páteční.

Flaška

K jednomu takovému vandru jsme se vypravili s Unkasem a Grepou na začátku března 94. Bez jediné koruny v kapsách, se dvěma konzervami a půlkou chleba, třemi krabičkami nefiltrovaných cigaret českého výrobce a třemi lahvovými produkty benešovského pivovaru jsme zamířili vstříc březnovému nevlídnému počasí. Vyhnout průvodčímu ve vlaku se nám podařilo bez nejmenších problémů a bez návštěvy restaurace jsme zamířili do srubu. Při večerním posezení u kamen jsme sušili promočené věci a spořádali u toho obsah dvou lahváčů. Ten poslední jsme si nechali na následující den. Probudili jsme se do nádherného dopoledne, na nebi nebyl ani mráček a slunce se opíralo do korun stromů nad našimi hlavami. Protože srub stál na západním úbočí kopce, zamířili jsme nedlouho po opuštění spacích pytlů za sluncem k Sázavě. Uvelebili jsme se na sílícím sluníčku na jednom z rybářských míst u řeky na okraji lesa mezi Čihákem a Baštírnou, otevřeli posledního lahváče a usrkávali z jeho obsahu. Za pár minut nám zmizelo pivko v hrdlech a my se chystali u řeky prolenošit několik dalších hodin. Brzy však naše zraky uzřely po hladině plující předmět. Flaška od piva! Unkas vyletěl jako by byl na pružině. "Volové, koruna!" Tři prázdné flašky se nacházely v našem žracáku, čtvrtá byla v řece. Čtyři koruny stálo pivo u Čiháku!!! Jako na povel jsme všichni tři shodili oblečení a v Adamově rouše se vrhli do vod Sázavy. Vidina jednoho piva nás hnala do řeky všechny, bez ohledu na to, že by stačil pouze jeden plavec k vyzvednutí cenného předmětu. Studenou vodu částečně eliminoval adrenalin v našich žilách, horší byly kusy tenké ledové krusty plovoucí rychle jdoucí vodou. Ta se dala sice celkem snadno rozbíjet, ale silný proud jich několik takových na nás natlačil a jejich odstrkávání se neobešlo bez škrábanců od ostrých hran. Láhev zachytil Unkas. Zimu na břehu pak zaplašil pocit velkého vítězství, a my se radovali, jako bychom nalezli učiněný poklad. Krátce jsme oschli, hodili na sebe oděvy a vydali se do Čiháku vyměnit náš poklad za půllitr benešovské desítky. Výčepní si nás s pobaveným výrazem v tváři přeměřil pohledem a postavil před nás tři piva se slovy, že mu to zaplatíme příště. Posadili jsme se na venkovní zahrádku hotelu Čihák, vyhřívali se na sluníčku a vychutnávali si to nejlepší a nejzaslouženější pivo, co jsme do té doby pili.

Dodnes, když slunce zazáří do předjarního dne a já se usadím někde na zahrádce nebo doma na balkóně s pivkem v ruce, se mi vždycky jako první vybaví ten krásný vandrovní den u řeky, který by nikdy neproběhl, kdybychom naslouchali špatné předpovědi počasí, a nezamířili na čundr i přesto, že jsme neměli jedinou korunu v kapse.

Vana
Víkend v polovině února 94 patřil k těm nejchladnějším oné zimy. Už týden svíral Posázavské údolí mráz s teplotami klesajícími v noci k patnácti stupňům pod nulou. V pětičlenné výpravě jsme se o sobotním odpoledni pohybovali v údolí potoka Mnichovky (v tu dobu námi zvaného Hrušovák") v místech zátočiny přímo za areálem plovárny Baštírna. Naše bezcílné poflakování se po okolí si chtěl Robik zpestřit nahlédnutím do jedné z mála nezamrzlých tůní na potoce. Po ledu došel až k jejímu okraji a chvíli se snažil zahlédnout pod hladinou nějaký pohyb od ryb. V tu chvíli dostal stejný nápad i Karlik a ze svahu skočil na ledovou plotnu, stejnou, na které stál i Robik. Přestože byl Karlik od kamaráda daleko, rázová vlna jeho doskoku se šířila ledem a jeho okraj pod Robikem praskl. Ten se poroučel přímo do tůně tak nešťastně, že do vody padl přímo po zádech. "Usadil" se mezi dva ledy, nad hladinou mu koukala jen hlava a ruce křečovitě se držící dvou ledových ploten v jeho těsné blízkosti. Vypadal jak když sedí ve vaně! Nejméně dvě vteřiny zůstal v jakémsi nechápavém stavu a pak vyletěl jako by měl v sedací části těla pružinu. Zprvu jsme se královsky na účet kamaráda bavili, ale současně nám bylo jasné, že musíme urychleně zpátky na srub. Karlik, který byl v bezkonkurenčně nejlepší kondici z nás, zamířil k Srnčáku mnohem rychlejším tempem než jsme byli schopni vyvinout my a v době našeho příchodu už intenzivně topil v kamnech. Na srubu oděv Robika sice prosychal, ale na další výpravu ten den už nedošlo.

Koupání v potoce
Jen o dva týdny později po Robikově neplánovaném koupání v potoce Mnichovka došlo k podobným událostem. Krátce po sobotním poledni se vydal Unkas s Medelákem do putyky za nádražím v Senohrabech předat paní výčepní nějaký peníz výměnou za méně či více půllitrových desetistupňových produktů Benešovského pivovaru, zatímco co jsem já s Grepou dlel ještě nějakou dobu na srubu. Intenzivně jsme tou dobou nacvičovali výpad ze srubu pro případ nezvané noční návštěvy z předchozího víkendu, popisovaný v druhém díle Střípků ze Srnčího palouku. K restauračnímu vyžití jsme vyrazili o něco později a zvolili k tomu cestu prudkým svahem dolů k potoku a podél jeho levého břehu až do Hrušova. Přestože se oproti dvěma týdnům nazpátek znatelně oteplilo, stále se v korytě potoka nacházelo velké množství ledové krusty. Bavili jsme se přeskakováním z jedné ledové plotny na druhou. Nevyšlo to mě. Tušil jsem, že kus ledu na který jsem zamířil svůj krátký skok by nemusel mít dostatečnou nosnost pro mé tělo a přidržoval se přitom jedné tenčí větve nad mou hlavou. Led praskl a já mířil do vody. Podcenění síly větve přineslo paradoxní situaci, kdy jsem se tenkého šlahounu křečovitě držel a menší úsilí v tu chvíli věnoval udržení jakési rovnováhy s namočením těla pouze po pás. Takže jsem pod vodou zmizel krom ramen a hlavy celý. "A dem zpátky na srub!" prohlásil jsem, když se mi podařilo dosáhnout břehu. Jenže Grepa se do hospody těšil a zpátky na srub se mu nechtělo. Přišel s netradiční nabídkou. Když do vody skočí také, půjdeme pak rovnou uschnout do hospody? S plánem jsem souhlasil, protože jsem podvědomě předpokládal, že tak neučiní a já budu mít trumfy v ruce k návratu ke srubu. A v tom jsem se také spletl! Grepa sundal bundu, podal mi jí, a vzápětí skočil do hluboké tůně ukázkovou šipku. Ta jeho názor rázem změnila. Když vylezl na břeh, prohlásil pouze, že mažeme na srub. Vydali jsme se zrychleným krokem zpátky, ale naše vodní dobrodružství ještě skončit nemělo. Z nějakého nepochopitelného důvodu nám zimní koupel v potoce neubrala na náladě, a když se naproti nám na pravobřežní cestě objevila rodinka se dvěma dětmi, rychle jsme domluvili menší divadýlko. Vzhledem k promočení už jsme neměli co ztratit, proto jsme vstoupili do koryta potoka, nasadili co nejvíce nenucené výrazy, zapředli se do družného hovoru a vydali se na další cestu vodami Mnichovky. Snahou bylo vyvolat dojem, že chůze zimním potokem je pro nás běžná věc, jako pro někoho procházka jarním parkem. Myslím že se to podařilo. O tom svědčil výraz přinejmenším obou dospělých ve chvíli, kdy jsme je nenuceně nahlas pozdravili a dále se věnovali chůzi potokem i hovoru o jakési imaginární situaci. Pochopitelně jsme z divadla měli radost a z vody jsme vyskočili okamžitě poté, co rodinka zmizela za ohbím údolí. Vyběhli jsme kopec na srub, zapálili v kamnech a dvě hodinky v intenzivním žáru u jejich roury sušili věci. Se soumrakem jsme zamířili do restaurace, kde jsme pak až do zavíračky sušili ještě promočené boty.

O měsíc později pak srub na Srnčáku lehl popelem rukou lesníkovou, nebo jak nedávno vyjádřil nejmenovaný kamarád přesvědčení, rukou chatařovou. Byl to konec jedné éry. Vyšumělo naše nadšení pro stavbu roubených zázemí. První srub na Benických skalkách v tu dobu už přes půl roku neexistoval a druhý na Srnčím palouku zanikl během jednoho večera. Spolu s ním shořela i valná většina naší vandrovní výbavy, té staré, klasické. Nahrazena byla postupně modernější a v té době populárnější vysloužilou výbavou z vojenských skladů americké armády. Vlivem sílící puberty jsme také opouštěli striktní zaměření na tradiční tramping a více se věnovali užití si volných dní zábavou. Přišla éra Čiháku, což byl asi největší příklon k "paďourismu", následovalo období Domašína a poté Kácova. Baštírna a okolí Zlenického hradu upadlo u nás na dlouhou dobu v zapomnění. Stopy po požáru srubu zarostly, les byl o několik let poté vykácen a na jeho místě vyrostl nový. Místo po srubu se zcela změnilo, a kdyby nebylo pozůstatku kamen, v současnosti bych jej ve zcela jiném lese asi nenalezl. Také zmíněná plovárna se změnila, za našeho období opuštěné místo hojněji navštěvované vlastně jen v letních měsících za účelem koupání v Sázavě se postupně stalo asi nejpopulárnějším v celém okolí s pravidelnou záplavou turistů v jakémkoliv období. Fotografie srubu na Srnčím palouku neexistují, proto jediné co nám po něm zbylo, jsou vzpomínky. A ty jsem sepsal do této čtyřdílné série článků.