Trampská osada Minessota

Původní myšlenka čundru na uplynulý víkend byla zcela odlišná od realizované skutečnosti. Ale to u nás není nic neobvyklého, plán který se nedá změnit, není plán. A ani jsem tentokrát nestál u zrodu akce. Zhruba před třemi týdny nazpátek jsem se od Grepy dozvěděl, že s Tomášem mluvil o nějakém vandru, jakési víkendové akci do Severních Čech. Přesnějším datem již jejich rozhovor nedisponoval, proto jsem se toho chytil já a zkusmo nadhodil čundr na tento víkend. Zrnko padlo na úrodnou půdu a brzy byla myšlenka vandru na Kokořínsko. Jen s malou nadějí jsem pak vytočil číslo na Medeláka, ovšem kupodivu byla jeho odpověď okamžitá a jednoznačná. Už jsme tedy byli čtyři. Následoval telefon do Německa Voříškovi, který se tam živí jako kamioňák. Přislíbil pokus s nejistým výsledkem. Posledním adeptem byl Čundrboy, ovšem v jeho případě šlo o velmi malou šanci na nějakou výpravu. Cíl byl tedy stanoven do oblasti Roverek a konkrétní místo viselo stále ve vzduchu. Největší pravděpodobnost směřovala do okolí Zakšína, ale dva dny před odjezdem v jednom internetovém pořadu na nejmenovaném webu zveřejnili podrobný popis cesty k tamním kempům, takže se tam dala očekávat vysoká návštěvnost lidí, majících s vandrem jen málo společného. A to je pěknej průser!

Ovšem vzápětí to odpískal Tomáš, v nové práci mu nařídili sobotní směnu. Opustili jsme tedy myšlenku Kokořínska a chystali se zamířit do Posázaví. Nebyla to však jediná komplikace. Grepovi v pátek zaměstnavatel nachystal ještě jednu jízdu na pomezí Německo-Belgických hranic a proto jeho návrat do Prahy se notně protáhl. Vlastně to vypadalo, že v pátek nedorazí vůbec. Nicméně, to by nebyl on, aby ze služebního koncernového vozu na německých dálnicích nevymáčkl sto procent motorového výkonu. Když jsem s ním mluvil poprvé, byl ještě za Frankfurtem. Ale sotva jsem mu zavolal o něco později s předpokladem, že bude někde teprve u Würzburgu, ohlásil se mi z Rozvadova. Šance, že nás stihne se notně zvýšila, ovšem jeho časový harmonogram mohly narušit pravidelné páteční kolony na pražském okruhu. Mezitím jsme s Medelákem vyjeli na cestu. Potkali jsme se v Uhříněvsi na nádraží a vlakem se přesunuli do Senohrab, kde v místní nádražní putyce jsme měli domluvený styčný bod s Grepou.

Ten dorazil akorát včas, abychom stihli vlak v Benešovu, kterým se dá stihnout poslední k Trhovému Štěpánovu. Původní myšlenka jízdy ke Kácovu byla zavržena, neboť vlak tím směrem jsme už nestíhali. Takže logicky vyplynul Domašín.

Něco málo po jedenácté večerní jsme tedy na stejnojmenné stanici opustili prostory motorového vlaku a zamířili směrem severním do hloubi temného lesa. Trochu jsme doufali, že ještě stihneme otevřenou hospůdku v Radošovicích, ale čas byl neúprosný a tempo pochodu oproti tomu příliš malé. Nakonec jsme bez hospody zakotvili na našem kempu u bývalého seníku pod Kalamajkou. Po seníku není ani památky, ale ohniště zde stále funguje a v okolí je nadbytek palivového dřeva. Zažehli jsme tedy ohýnek, poseděli kolem něj, ohřáli trochu potravin a po jejich požití se pak odebrali do říše snů.

O vstávání se pak postaral Grepa. Bylo krátce po sedmé hodině ranní, když začal lámat dřevo na oheň. Asi jej ze spacáku vytáhla zima. Neobvyklý zvuk začal tahat ze spacích pytlů i nás ostatní. Po nezbytné snídani a doušku pálenky jsme sbalili věci a vydali se na cestu. Cílem toho dne byl Český Šternberk. Radošovice jsme minuli obloukem po zelené turistické značce, tamní restaurace je v dopoledních hodinách zavřená a v následujících Bílkovicích žádná není. Následoval tedy pochod do Divišova, kam jsme dorazili v poledne a tudíž za největšího provozu tamní restaurace Na radnici. Usadili jsme se k poslednímu volnému stolu, dali po vynikajícím jídle a šestici neméně dobrých piv. Poté jsme se vydali na další cestu, tentokrát méně záživnou po frekventované silnici do Šternova. Odtud už následovala cesta lesem až ke Šternberku. Restaurace pod hradem byla jasnou volbou, po dlouhém pochodu nám opět trochu vyhládlo a zmáhala nás žízeň. Nesetrvali jsme dlouho, neboť o hodinu později nám jel vlak. Původně jsme chtěli vystoupit ve Hvězdonicích a několika kilometry pochodu dojít na Baštírnu, kde měl být cíl toho dne. Tma se však pomalu snesla na kraj a nám se dlouhá a nezáživná chůze po tamních silničkách nechtěla absolvovat. I s přestupem na náhradní autobusovou dopravu jsme dorazili do Čerčan a následně do Senohrab. Zde jsme chtěli navštívit místní hospodu a poté sejít dolů na Baštírnu, což byla cesta výrazně přijatelnější než z Hvězdonic. Ale hospoda v Senohrabech byla beznadějně plná a Baštírna dle informací od místních zavřená. Když se k tomu přidal drobný deštík, bylo rozhodnuto. Původně měl Grepa brzy ráno jet na Prahu, kde měl vyřídit několik rodinných povinností a jako nejlepší řešení se mu jevilo odjet ještě teď večer, aby stejnou cestu nemusel absolvovat před šestou hodinou ranní. Kombinace všech těchto faktorů zapříčinila, že jsme to odpískali i my. Koneckonců, Grepa měl v Senohrabech auto. Na jeho palubě jsme se tedy odebrali k hlavnímu městu, kam jsme dorazili v pozdních večerních hodinách.