29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Vandrem na Kralický Sněžník

JasnoJasno JasnoPolojasno (3 dny) (41 km) Před 4.měsíci Červenec 2019
Kralický Sněžník na pohledu z Hůrky
Kralický Sněžník. Pohoří, které už dlouho lahodí mému oku. Na výhledu od města Králíky se tyčí na severu poměrně výrazný kopec, obklopený mnoha dalšími. Ve své vrchní části je typicky horsky holý. Takhle zdáli nevypadá nějak dramaticky příkrý a ve stínu okolních kopců se nezdá ani tak vysoký, jak ve skutečnosti je. Z nějakého důvodu mě onen horský masiv láká víc než populárnější okolní pohoří. Možná je to vypadající horší dostupností, jakousi vizuální odlehlostí. Když jsem ho před dvaceti lety uviděl poprvé, už tehdy ve mě vzklíčila myšlenka navštívit osobně jeho vrchol. Jenže buď nebyl čas, nebo někdo, s kým by se dal zdolat. Přeci jen se ve dvou nebo více lidech taková výprava lépe putuje. Dlouho mi proto Sněžník odolával a zůstával jen snem. Svoje dva nejbližší kamarády jsem ani nezkoušel, neboť pro jednoho na vrchol nevede silnice s povolením vjezdu pro motocykly a ani se tam nenachází cukrárna a pro druhého tam pro změnu netočí tankový desetistupňový Braník a není záruka, že se tam v době našeho příchodu objeví tábor mladých maminek bez svých ratolestí a s potřebou nějaké mužské společnosti. Nedávno jsem proto nadhodil myšlenku putování ke Kralickému Sněžníku v jiných kruzích a zrnko padlo na úrodnou půdu. Pro myšlenku výpravy se mi podařilo přesvědčit Fotulenku.

Nejjednodušší cestou by bylo sednutí do auta, dopravení se na jeho palubě až na parkoviště kus pod úpatím hory a s malým batohem na zádech pak zamířit pěšky k vrcholu. Jenže tahle lehká varianta nás příliš nelákala a proto se začal rodit plán vandrovního putování. Ten začal mít jasnější obrysy nedlouho před počátkem prázdnin. Nejlépe mu vyhovoval prodloužený víkend na počátku července. Protože se vzhledem k populárním státním svátkům jedná o turisticky lukrativní termín, raději jsem využil moderních technologií a jízdenku na čtveřici vlaků raději zakoupil s předstihem přes internet.

Po páteční sedmé hodině ranní jsme pak postávali v Radotíně na nádraží. Na palubě elektrické dvoupatrové jednotky Elefant jsme pak zamířili k nádraží Hlavnímu. Tady jsme vyčkávali necelou hodinku na rychlík směrem na Českou Třebovou a využili jí k zakoupení třech piv na cestu pro každého. Pod cedulemi uprostřed odbavovací haly stál kompaktní mnohohlavý dav, z jehož středu se občas uvolnilo několik jedinců při ohlášení odjezdu některého z vlaků jedoucích jiným směrem. Když ohlásili vlak náš, samozřejmě se celý ten hrozen dal na zrychlený přesun k danému perónu, kam o několik minut později přijel náš rychlík. Během chvíle se narval k prasknutí. My se usadili v jednom z kupé.

Nekecám, v rychlíku do Ústí nad Orlicí jsme si ani netroufli otevřít pivo. Ticho jak v hrobě, spící lidé v kupé, šumící klimatizace a vytrvale se omlouvající se hlas z interkomu, oznamující dočasně nefunkční občerstvení, to byl kolorit následující půldruhé hodinky, na který jsem vlastně nebyl zvyklý. Už nějakou dobu jsem přeci jen rychlíkem nejel Smile

Courák z Ústí nad Orlicí byl ale návratem k mému způsobu cestování. Už jsme se mohli vyvalit z okýnka a popít si přitom z teplajících zásob. Dieselová stařičká lokomotiva dotáhla čtyři poloprázdné vagóny s námi na palubě do Lichkova, kde jsme přesedli na poslední vlak toho dne. V něm jsme absolvovali už jen tři zastávky a před polednem jsme vystupovali na nádraží v Králíkách.

Naše první cesta mířila na náměstí, přestože to byla oklika. Cílem byla oblíbená restaurace v hotelu Zlatá labuť. Ta byla v minulosti již několikrát naším útočištěm a nejinak tomu mělo být i teď. Právě se tam zaučovala servírkou mladá brigádnice, čímž byla obsluha trochu pomalejší. Což se dalo pochopit, ale z plánovaných šesti dvanáctistupňových produktů plzeňského pivovaru nakonec došlo spolu s obědem jen na tři.

Další naše cesta pak vedla po svých směrem severním. Samozřejmě jsme nemohli vynechat návštěvu povrchových bunkrů dělostřelecké tvrze Hůrka a na stropě jednoho z nich se pak dlouho kochali krásným výhledem do okolí. Nejen na Kralický Sněžník.

K Červenému potoku pak turistické cesty nevedly, a protože se nám nechtělo šlapat asi kilometr po frekventované silnici, zamířili jsme kupředu po tamních loukách a následně železniční trati. Ta nás přivedla k nádraží před zmiňovanou obcí, u nějž jsme pak trochu překvapivě narazili na otevřený muzejní bunkr - K-S-8. Ochotná obsluha nás provedla interiérem pěchotního srubu a na konci prohlídky nám nabídla ke koupi vlastní medovinu. Nápoj jsme neodmítli a pak lahodnou tekutinu z celé láhve během několika minut vypili.

Od pěchotního srubu jsme zamířili polními cestami na Dolní Moravu. Na okraji dlouhé vsi se nachází kemp, jehož hlavní předností je výčep. Zde jsme se usadili a protože už denní doba postoupila, rozhodli jsme se, že zůstaneme "u zdroje". Za soumraku jsme si pak ustlali na loučce u říčky Moravy.

Vstávali jsme poměrně brzy. Hlavním důvodem byl autobus, který měl zkrátit několik kilometrů nezáživného pochodu po silnici. Věci "na těžko" jsme zanechali pod dohledem kempu a před půl osmou hodinou ranní už vyčkávali příjezdu prostředku hromadné přepravy osob. Oproti předpokladům přijel autobus krom třech lidí na palubě zcela prázdný. Dopravil nás až na nejzazší místo, kam běžné motorové vozy smějí dojet. Beztak nás čekalo rovných devět kilometrů cesty k vrcholu Sněžníku.

Jít údolím říčky Moravy je evidentně lepší strategií, než stoupat přes rozhlednu Klepáč, což byla varianta, se kterou jsme počítali původně. Asi šest kilometrů člověk ujde údolím po pohodlných cestách, na jejichž konci je sice náročné, ale nijak dlouhé stoupání. Přes zmiňovanou rozhlednu si člověk vystoupá několik kopců, než nasadí na závěrečný výstup k vrcholu. Z říčky Moravy byl postupně potok, pak jen potůček a nakonec strouha. A pod vrcholem je pramen, jehož voda byla vítaným a lahodným osvěžením do doby, než si skupinka jakýchsi závodníků umyla v jezírku zpocené ksichty. Pak mě chuť na místní vodu přešla. Kolem vrcholu Sněžníku totiž ten den probíhal nějaký běžecký závod, jehož začátek ani cíl jsme však neviděli.

Na vrcholu Sněžníku bylo poměrně živo, ale hrůza jako na Sněžce či jiných lukrativních místech to rozhodně nebyla. Odměněni jsme byli nádhernými výhledy do všech směrů a výtečnou viditelností. Na západě Orlické hory i Krkonoše a na východě Jeseníky jsme ten den měli jak na dlani.

Protože jsme před sebou měli ještě porci kilometrů, na Sněžníku jsme se dlouho nezdrželi a po jeho jihozápadním úbočí začali klesat dolů. Dalším cílem naší cesty byla zmiňovaná rozhledna, k níž byl pod sílícím sluncem dost obtížný pochod. Odměnou nám však byly neméně krásné výhledy z parádní dřevěné rozhledny. Následovalo ostré klesání až do Horní Moravy. Tam jsme narazili na otevřenou hospodu, ale než jsme si stačili objednat toužebně očekávané pivo, vyčetl jsem v jízdním řádu, že o necelých deset minut později odjíždí z nedaleké zastávky poslední autobus směrem dolů. To nám ošetřilo několik kilometrů chůze.

Piva jsme si dali za několik minut v restauraci pensionu na Dolní Moravě.

Ovšem vzápětí se dostavila komplikace. Noc jsme opět chtěli strávit na louce u řeky, ale v kempu ten den probíhala pěnová párty. Relativně hlučná hudba se šířila do krajiny a v hospodě v kempu bylo mnohem více narváno než předešlý večer. Opouštět "zdroj" se nám příliš nechtělo a trochu jsme doufali, že pro děti určená zábava skončí brzy. Vydali jsme se tedy na další průzkumnou cestou do Červené vody, od níž kousek východním směrem stojí pěchotní srub K-S-5. Tento bunkr jsem navštívil naposledy před deseti lety a zajímalo mě, jak se to tam změnilo. Bylo po sedmé večer a otvíračka končila po páté, nepočítali jsme tedy s tím, že bychom se do útrob stavby podívali. O to větší bylo překvapení, když se nás ujal ochotný chlapík a se zapáleným výkladem nás provedl celým srubem. Upřímně řečeno, je to jedno z nejlepších muzeí opevnění co jsem v životě viděl.

Sotva jsme však opustili interiér bunkru, situace se změnila. Od Dolní Moravy sem doléhalo dunění moderní hudby, neklamné znamení, že se pěnová párty změnila v diskotéku. Byl konec s klidem rušeným jen šuměním říčky. Bylo načase zmizet. Sebrali jsme věci a zamířili pryč. Co nejdál. Dostihla nás tma a za zády jsme i o několik kilometrů dále měli temné dunění obrovských reprobeden. Klid jsme nalezli až na louce za lesem, kde jsme rozbili dočasné ležení a usínali za bučení nedalekých krav.

Ráno už nebylo tak krásné jako předchozí dny. Od západu se postupně přibližovala houstnoucí fronta. Opět jsme vstávali poměrně brzy a vydali se na cestu pěšky do Králík. Tam jsme se ještě stavili v samoobsluze a zakoupili něco málo plechovkových piv na dlouhou cestu k domovu a vyčkali na místním nádraží příjezdu lokálního vlaku.

Ten přijel zanedlouho a načas. Také přípoj v Lichkově navazoval hned. Problém málem ale nastal v Ústí nad Orlicí. Rychlík na Prahu přijel o deset minut později a byli jsme mezi posledními, koho průvodčí na palubu vzal. V Chocni a v dalších stanicích už lidi na perónu ponechával. Stáli jsme našlapaní téměř na schodech ve vagónu narvaném k prasknutí a průvodčí stál jen kousek od nás. Neměl ani šanci kontrolovat lístky. K původně pěti vagónovému rychlíku připojil národní dopravce dalších šest vozů a i tak to bylo málo. Štíplístek telefonoval i do ostatních vlaků, ale ti na tom nebyli o mnoho lépe. Ten den lidi z východu zkrátka houfně vyrazili na Prahu.

Tam jsme nakonec úspěšně dorazili po dvou hodinách strastiplné jízdy.
Pěchotní srub K13 tvrze Hůrka Pro mě jedno z nejhezčích vyhlídkových míst - bunkr tvrze Hůrka Oproti roku 1996 se to tu tedy hodně změnilo Ventilační zvon Cestou na Dolní Moravu Tam uprostřed je náš cíl Pohled do údolí Moravy ze svahu Sněžníku Pramen Moravy Na Vrcholu Sněžníku Rozhledna Klepáč Výhled z Klepáče na Sněžník Pod Klepáčem
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   4.9.2019  |  Přečteno: 161x  | Mail Printer
13 souřadnic ke stažení.

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]

7.11.2019 | Tony

Ahoj, nezná někdo původní název kempu pod tímto převis ... [více]

5.11.2019 | Lahvic

Dalo mi to zabrat, už je to přeci jen pár let nazpátek. ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 723152
Přístupů dnes : 254
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 10

Kalendář

Dnes je:

Středa, 13.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 192 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

dr.Gruntorád, předseda správní rady pivovaru v Nymburce je -

Normální člověkGraf 321
PodivínGraf 149
PožitkářGraf 138
ČuněGraf 164
DoktorGraf 189
SmolařGraf 144
Závidím muGraf 187
Já chci takyGraf 161
Kdo to je ? neznám.Graf 241
Vynikající herecká postavaGraf 198

Hlasů: 1893

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Nezabudický mlýn
U Rozvědčíka
Týřov
Tábořiště Ahoj
Tábořiště Šlovice

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144