Trampská osada Minessota

Dne 29.3.2019 jsme společně s Jirkou a Filipem vyrazili na svůj první plánovaný vandr na Kokořínsko. Sraz byl v půl čtvrté odpoledne na odjezdovém nástupišti na Mělníku na autobusovém nádraží. Vyrazili jsme narychlo ještě do obchodu nakoupit jídlo, pití a hlavně rum. Jídlo jsme zabalili a vyrazili zpátky na autobusák. Celý náš plán ale narušil trochu větší problém. Autobus, který nás měl odvést na naše původní místo, tedy do Zakšína, přijel se zpožděním okolo 40ti minut, navíc úplně plný. Lidé seděli na schodech u dveří, nebylo uvnitř k hnutí. Blesklo nám hlavou, že nejspíš ve čtyři neodjedeme. Zeptali jsme se tedy řidiče, zda jede do Zakšína. Řidič odpověděl, že prý ano, ale kvůli plnému autobusu už nikoho vzít nemůže. Padlo tedy rozhodnutí, že pojedeme pozdějším spojem. Čekali jsme teda až do půl páté, kdy měl jet další. Když následující spoj přijel se zpožděním 20ti minut, též byl stejně plný. Nevěděli jsme, co dělat. Po odjezdu autobusu za námi přišla paní, která též čekala na vhodný spoj. Navrhla nám, že můžeme jet do vesnice Tupadly a tam přestoupit na spoj do Medonos. Souhlasili jsme. V 18:10 jsme na palubě autobusu značky Karosa vyrazili vstříc vandru. Zklamání přišlo opět poté, co jsme si přečetli jízdní řád v Tupadlech. Zmiňovaný přestupní spoj jel až v 19:36. Prohlásil jsem, že je už pozdě a přespíme někde v lese poblíž Tupadel. Vyrazili jsme tedy pěší cestou pryč z vesnice. Na polní cestě asi 500 m od vsi jsem klukům řekl, že se v lese nachází bunkr. Padlo tedy rozhodnutí, že přespíme někde poblíž něj. Místo na spaní jsme hledali již za tmy. Z pěší cesty jsme sešli na pole. Polem jsme šli asi 30 m a poté do lesa. jen za svitu svítilen jsme se snažili najít nějaké dobré a pohodlné místo. Nalezli jsme krásnou rovinku kousek od vstupu do lesa. Dřeva v okolí dostatek a jsme daleko od lidí. Tak jsme si ustlali. Já připravil plachtu na spaní a nějaké to jídlo. Jiří chystal místo pro oheň. Dali jsme si večeři a usedli. Já z útrob batohu vyndal flašku rumu a Jiří zase vodku. A tak jsme navečer trochu pili. A jelikož je Jiří můj dobrý spolužák a máme vtipné historky, tak jsme povídali Filipovi, co za vylomeniny vyvádíme ve škole. Spát jsme šli asi po desáté hodině. Moc dlouho jsem ale nespal. Vzbudil jsem se uprostřed noci. Nohy jsem měl úplně ztuhlé zimou a vedle sebe jsem slyšel dýchat Jirku, na kterém bylo slyšet, že zimou trpí stejně jako já. Snažil jsem se usnout ale nedařilo se. Asi po půl hodině se vzbudil i Filip, nakonec i Jirka. všichni jsme se viditelně klepali zimou. Jirka tedy řekl, že znovu rozděláme oheň. Tak jsem již ve čtyři hodiny ráno stáli všichni opět na nohou. Já v okolí posbíral trochu dřeva. Nakonec jsme tedy ulehli vedle ohně a popíjeli. Svítání bylo úžasné. Jirka tedy uvařil kafe a dali jsme si buřty. Na ráno parádní snídaně . A vše zapít rumem. S klukama jsem se tedy poradil, kam přes den vyrazit. Jelikož jsme se nedokázali dohodnout, tak jsme se rozhodli zůstat na místě po zbytek víkendu. Po snídani se kluci vydali prozkoumat okolí, zatímco já zůstal na místě, abych udržel oheň a hlídal věci. Zhruba po 15ti minutách se kluci vrátili i s trochou dřeva. Nějak do 10té hodiny dopolední jsme seděli u ohně a povídali si. Ptal jsem se, zda příště vyrazit někam k Novým Osinalicím nebo na Pustý zámek. Nakonec jsem se s Jirkou rozhodl, že se jen my dva vydáme na průzkum bunkru. Poté, co jsme ho našli jsme jej důkladně prozkoumali a vyfotili. Chvilku jsme u něj stáli a pozorovali okolí. A v tu chvíli nás to praštilo do očí. zastřelená srnka. Soudě podle vzhledu a neožrání mršiny ji někdo zastřelil teprve nedávno. Jiří mi pověděl, že se v noci v našem okolí střílelo. Když jsme se vrátili zpět k Filipovi jsme mu vše řekli. Jiří se rozhodl, že vyrazíme bez Filipa se kouknout k jednomu posedu, ze kterého bylo vidět na území ze severu. Když jsme na posed vylezli, trochu se poohlédli kolem sebe. Upoutali nás stopy v bahně, tak jsme slezli a šli je prozkoumat. Srnka, srnka, prase?! Na kraji pole vedle louže byl vymačkaný rypák a uši do bahna. Trochu nás zamrazilo na zádech. Poté jsme zahlédli vyšlapané stezky, odrbané stromy, navíc od bahna a některé byly označeny od zvěře. Nevíme jistě zda to byly prasata nebo ne. Ale zmiňované stopy u louže nám dávaly jasný důkaz. Tak jsme se asi po půl hodině vrátili zpět k Filipovi a opět mu vše řekli. Nevypadal na to že by měl radost. S Jirkou jsem se nakonec rozhodl, že naše věci přesuneme o pár metrů dál. Poté, co Jiří připravoval nové místo, aby bylo trochu pohodlné, já si sednul asi dva metry od něj a popíjel rum. Hleděl jsem ven z lesa, když cosi upoutalo mou pozornost. Bílé auto a u něj myslivci. Jiří mi nakázal, ať ono auto sleduji dál. Začal jsem být nervózní, když jsem viděl, že se auto dalo náhle do pohybu. Zpanikařil jsem hned poté, co se auto otočilo naším směrem a jelo k nám. Rychle jsem křiknul na Jirku a ohlásil mu stav situace. Jirka zpanikařil a jediným máchnutím ruky stáhnul k sobě celou plachtu, která byla už připravená na další nocování. Myslivci si nás naštěstí nevšimnuli, tedy tak jsem si to aspoň myslel já. Jeli směrem k severnímu posedu. Padlo tedy rozhodnutí, že se přesuneme na místo, kde nebudeme vidět ani z jednoho posedu. Přesunuli jsme si věci asi o 50m dál pod lípu. Tam jsem si s Jirkou ustlal. On si trochu vylepšil místo o větší vrstvu listí pod sebou s tím, že mu snad v noci nebude zima, což se nakonec ukázalo jako vylepšení zbytečné. Já si dal trochu rumu a vodky a zůstal na místě, Jirka s Filipem šli projít okolí a pro dřevo. Vrátili se asi po hodině. Jiří vypadal naštvaně. Prý mu spadnul telefon do škvíry mezi dvě skály. Chvilku jsme o tom debatovali a když jsem se Jirky zeptal, jak zjistíme, v kolik nám to jede z Tupadel domu, se smíchem vytáhl telefon z kapsy a smál se, že jsem naletěl. Pomalu se už začalo stmívat a my si tak připravili nové místo pro oheň. Já s Jirkou jsme si docela brzo už vlezli do spacáků, abychom si je na noc zahřáli. Cca okolo osmé hodiny večerní jsme šli všichni spát, když někdo v lese zakřičel. Jirka mi nakázal, ať ihned uhasím oheň, já jsem mu ale s úsměvem na tváři odvětil, že se mi nechce vylézat z vyhřátého spacáku. Nakonec ze spacáku vyskočil Filip a oheň uhasil a zakopal. Tak jsme nakonec usínali bez ohně. Nechtěli jsme totiž řešit případný konflikt s myslivci. Začali jsme se po pár minutách třást strachy. Přeci jen jsme přes den našli nemalé známky toho, co se v lese údajně nachází. V noci jsme se budili cca po dvou hodinách. když tak chvilku hledím na noční oblohu, nalevo od sebe slyším šeptání. "Filipe, podej mi sekeru!" Já se lekl, co se děje, myslel jsem si že jsou u nás prasata. Prý ne, prý jen Jirka měl sekeru na teplém místě tak si ji chtěl schovat do spacáku. Pro jistotu mi ještě řekl, ať si radši schovám rum do spacáku. To byla ale chyba. Probuzení bylo do již prosluněného rána a mě ve spacáku byla zima právě od toho rumu. Oheň už jsme rozdělávat nechtěli. Spíš jsme chtěli už vyrazit zpět do Tupadel a domů. Mamka mi večer psala, že nám autobus odjíždí až v 11:00. A bylo teprve 7:00. Náhle ale Jirkovi zazvonil mobil. Volal mu kamarád a ptal se ho na něco, Jiří pak po pár minutách hovoru nám řekl, že ten kamarád pro nás přijede. Tak jsme se sbalili, hodili batohy na ramena a šli zpět do vsi. Příjezd auta byl tak završením našeho vandru na Kokořínsku.