10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl devadesátý osmý - konec na dvojce

Dvojka právě odjíždí od hospody U mlejna

Následující díl >>>Díl první - rozhlédnutí po světě

Linka 232. Moje srdeční záležitost. Jezdil jsem na ní za volantem autobusů několik let brigádně. Soboty, neděle, nebo rána i odpoledne všedních dní. Byla to práce, na kterou jsem se těšil, která mě bavila. Kdyby nebyla na vršovické motorárně dopravního podniku tak skvělá parta jaká se tam sešla, velmi pravděpodobně bych se posadil za volant zmiňované linky nastálo. Řídil jsem autobusy i na jiných trasách u různých dalších dopravců, pohyboval se na městských, meziměstských i dálkových linkách, zamířil i na zájezdovou dopravu. Sice jsem se rád svezl na delších trasách a změnil pole působnosti, ale stejně dvojka zůstávala mým nejoblíbenějším jízdním koridorem. Asi je to zvláštní, neboť pro mnoho řidičů hromadné přepravy osob se kariéra odvíjí jiným způsobem. Obvykle začínají na kratších linkách, pak zamíří na dálkové trasy a poznávají svět a na stáří se opět usazují poblíž svých domovů. Já se raději držel poblíž domova. Oblíbenost dvojky u mne spočívala především v tom, že byla vedena po místech mého raného mládí.

Už konečná stanice na Jižním Městě byla oblíbeným místem. Velká autobusová otočka se nacházela na konci sídliště, jen pár desítek metrů od bytečku, ve kterém jsem vyrůstal. Na něj přímo navazovala stará alej, kde býval náš zkušební polygon pro kola a později i pro motorky. Odtud jsem také měl dokonalý výhled na staré "bunkry", které jsme v letech povinné školní docházky budovali v opuštěných oblastech hned pod sídlištěm. Byla tu jednička až čtyřka, tak jsme nazývali křoví, které nám kdysi poskytovaly úkryt. Trasa pak vedla kolem naší školy, kterou jsem sice neměl rád v dobách, kdy jsem jí musel navštěvovat, ale nyní bych se do ní nostalgicky vracel. Pak jsem projížděl okolo našeho bytu, někdy na mě mávala máma z oken, jindy mi na stanici přinesla svačinu. Hned za sídlištěm byly po pravé straně rybníky, ve kterých jsem v minulosti mnohokrát koupal a ještě vícekrát na nich pytlačil. Vlevo pak bylo v zimních měsících vidět Grantovo jezero, malý přírodní rybníček, na jehož březích jsme trávili nespočítaně výprav. Od Pitkoviček pak bylo co by kamenem dohodil na Benické skalky. Po srubu tou dobou už nebyly téměř památky, ale stejně to místo tak nějak přitahovalo více než jiné. Potom jsem projížděl Blokandou, částí Uhříněvse, kde jsem znal každého v mém věku a většinu lidí v rozmezí deseti let ode mne. Někdy jsem kamarády nebo kamarádky zavezl přímo k domu, byť to i s lidmi znamenalo sjetí z trasy. Nikdo si nikdy nestěžoval. Od Benického železničního přejezdu pak byl na dohled lesík, pod kterým kdysi stával náš srub. Jezdívalo se kolem hospody U mlejna, kam jsme pravidelně zavítali při cestách ke srubu na Benických skalkách a kde jsem tátovi srkal svoje první životní piva. Některé spoje pak zajížděly přímo k babičce před barák, kam jsem pak chodíval na tu nejlepší kulajdu, jakou jsem v životě jedl. Babička měla přehled, kdy tam budu mít pauzu, a vždy měla něco dobrého k snědku. Další cesta pak vedla kolem Medeláka na uhříněveské nádraží. Odtud jsme pravidelně vyjížděli k mnoha desítkám vandrů do Posázaví, tady jsme u stánku vždy kupovali jako rituál po nejdražším panáku kořalky ve městě a poté sedali do pantografických souprav ve směru na Sázavu.

Byla to zkrátka nostalgická linka. Ale během mého dlouhého působení na ní se proměňovala k horšímu. Abychom pochopili negativa, které a proč v tom spatřuji, vraťme se o mnoho let nazpátek.

Říká se, že povaha člověka se utváří v prvních pěti letech jeho života. Mým domovem po dobu zmiňovaných roků byl dům ve vsi Hrnčíře. Ta tou dobou sice katastrálně již spadala pod území Prahy, ale kromě jedné autobusové linky, která jí obsluhovala, a druhé, která jí na severním okraji jen lízla, neměla s hlavním městem nic společného. Klasická vesnice konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let minulého století, obklopená poli a rybníky, s jedním špatně zásobeným krámkem a vždy plnou hospodou, kam jsme s bráchou tátovi chodívali do džbánku pro pivo. Jedno JZD, malá místní mateřská školka, do školy brácha jezdíval do sousedního Šeberova. Místem dětských her bývaly místní ulice, kam auto zavítalo jen velmi sporadicky a které jsme jako děti vždy obdivovali, a okolní louky, křoviska a rybníky. Dostal jsem do vínku být povahou vesničan s příslušností Pražáka.

Trochu odbočím. Zmiňovaná linka co končila v Hrnčířích nesla číslo 226. A velmi pravděpodobně ona mne inspirovala pro další život. Pamatuji si, jak jsme s kamarády obdivovali staršího šoféra. Uměl se bavit s každým v autobuse, nám prckům občas podstrčil nějakou sladkost, s autobusem v našich očích uměl zázraky. Jmenoval se pan Kliment a o několik let později už řídil linku 267 z Jižního Města do Uhříněvse. S mým tátou si tykali, neboť oba byli staří trampové. Vozil nás na nádraží, tátovi tenkrát půjčil svou krásnou gravírovanou plechovou placatku s peprmintkou s tím, ať přes víkend na vandru vypije obsah a v neděli odpoledne jí od něj chce zpátky prázdnou. Ten samý člověk mi pak dělal Dopravním podniku mistra. Byl to jeden z nejlepších lidí co jsem poznal a příroda tomu chtěla, že se dožil úctyhodného věku 92 let.

Ale zpátky.

Když mi bylo šest let, velká rodina se rozpadla a dům v Hrnčířích přestal vyhovovat požadavkům třech sourozenců, našich rodičů a strejdů. Dům prodali a my se stěhovali do míst, která velkoměsto symbolizují snad nejvíce - betonové džungle Jižního Města. Naše máma díky stejné povaze však vybrala ze třech nabídek to nejlepší, jaké vybrat mohla. Byteček v prvním patře panelového domu byl naštěstí na samém okraji sídliště. Odtud jen pár desítek metrů začínala krajina podobná jako v rodných Hrnčířích. Nikdy jsem příliš nepřičichl k zábavám sídlištních dítek na pískovištích a pro děti určených hracích plochách, centra našich volnočasových zábav jsme budovali právě za krajem města. Znali jsme tam s partou stejně smýšlejících lidí každičký kámen, věděli kde se ukrýt před občasnými pejskaři, připravovali obranu města před napadením od Petrovičáků. V našich bunkrech jsme mizeli i často z družinových výprav, které se po delším hledání vracely bez nás a moje mamka pak několikrát kvůli tomu putovala do školy. Byly z toho průsery, ale nikdy takové, abych to při nejbližší příležitosti nezopakoval. Ony oblasti luk, polí, lesů, rybníků a křovisek bývaly oázou klidu před ruchem velkoměsta. A já to tam měl rád, byl to můj domov. Zůstal jsem vesničanem na předměstí.

Po mnoho let poté se situace příliš nezměnila. Po převratu doba sice nabrala rychlý spád, ale na okolí se příliš nepodepsala. Přibývaly na silnicích sice auta, ale nijak dramaticky. Změny se odehrávaly v politice a na jiných místech. Jižní Město i okolí let osmdesátých se oproti tomu samému z přelomu tisíciletí příliš nezměnilo.

Měnit se začalo teď a příliš se mi to nelíbilo.

Jako houby v zapařeném, deštěm smáčeném srpnovém lese, začalo nedlouho po začátku nového století vyrůstat množství novostaveb. Praha lákala ekonomické migranty ze Slovenska, Ruska, Ukrajiny i Vietnamu jak pomyslný lep na mucholapce. Jak sednou, už je nikdo nikdy odtud neutrhne. Velké části polí i luk mizely pod vzrůstající novodobou zástavbou. Domy přibývaly doslova měsíc od měsíce. V Křeslicích jsem pozoroval, jak na začátku směny po šesté hodině ranní zastavily u silnice tři kamiony a jeden jeřáb a na konci šichty po druhé odpolední stál vedle hotový dům. V Pitkovicích začalo vznikat nové sídliště, které do dnešních dní dosud nepobralo svého konce. Výstavba nových paneláků i domů v Uhříněvsi nabrala na síle, okolní pole mizely doslova před očima. Desítky, ba stovky domů, zaplavovaly okolí jak bující rakovina. Venkovská linka 232 se stávala městskou. Mizely místa, kde se proháněly srnky a dokonce svého času i jelen, nyní se tam prohánějí psi na vodítkách svých majitelů na ulicích mezi domy.

K zajímavému stavebnímu počinu došlo v Uhříněvsi. Vpravo od bývalé cihelny se až ke Křížku v Pitkovičkách táhla obrovská skládka. Z dnešního pohledu monument hnusu. Jáma o hloubce asi 40 metrů, šíře asi sta metrů a délky kolem tří set stejných délkových jednotek. Mnoho let sem těžká nákladní auta svážela odpad z celého okolí a přestala s tím vlastně až se sametem. Tehdy pak tuny odpadků zavezla tatáž auta hlínou, odváženo nebylo nic. Jáma se zmenšila, na dně zůstávalo jezírko, které bylo výsledkem naplavenin z okolních strání a které se přes svou konzistenci vlastně ani neodpařovalo. Říkalo se těm místům "na hliníku". Po přelomu tisíciletí pak začala být skládka soustavně zavážena a jáma nakonec zmizela pod vrstvou hlíny. V těch místech pak byla vystavěna silnice, kolem které pak rostly nové bytové domy. Bylo škodolibým zadostiučiněním sledovat "sebranku z východu smíšené rasy, co dočasně přijela na věčné časy" jak zakupuje dokonale vyhlížející byty uprostřed virtuální zeleně jen několik metrů nad tím, kam jsme se o několik let dříve neodvážili ani ti nejotrlejší z nás a že jejich byty vlastně stojí na skládce.

Spolu s rozmachem výstavby samozřejmě rostl i provoz na silnicích. A to významně. Vozy přibývají všude, ale na předměstí velkých obytných a kancelářských aglomerací tak nějak víc. Kde na počátku devadesátých let projely dvě auta za minutu, jich na přelomu tisíciletí projelo kolem deseti. Teď jich po té samé silnici jezdí obousměrně kolem čtyřiceti za minutu. A stále přibývají. Ani víkendové šichty už nebývaly tak klidné, na úzkých silnicích se člověk motal mezi množstvím aut, přičemž mnohdy čekal pomalu i minutu, než do nějaké zatáčky mohl nadjet. Že je to s velkým vozem potřeba, si jen málokdo uvědomí. A ani jim to člověk nemůže mít za zlé.

S houstnoucím provozem jde ruku v ruce fenomén, kterému dnes nikdo neřekne jinak než bezpečnost. Toto slovo je zaklínadlem i mistrovským dílem propagandy zároveň. V rámci bezpečnosti byly postupně dvouproudé silnice z větší části rekultivovány na jednoproudé, přibývaly retardéry, kruhové objezdy i semafory. Když byl vybudován semafor přímo před okny našeho bytečku, radnice se plácala po ramenou, jak v místech křížení hlavní silnice se dvěma výjezdy z parkovišť zvýšila bezpečnost provozu. Pravdou je, že od té doby se tam tvoří kolony obousměrně na hlavním tahu a paradoxně se opět silnice uvolňují ve chvílích, kdy semafory nejdou. Naštěstí jsou ty chvíle poměrně časté a kupodivu se při nich žádná nehoda pokud vím nestala. Celkově je ale provoz cíleně zpomalován a ten tak logicky houstne ještě více.

I když tyto aspekty vnímám negativně, neříkám, že to vidím správně. Je to jen můj názor, pohledem na věc vesničana v městském převleku. Je to jen nostalgický pohled na překotný vývoj který stále probíhá, nic víc.

Také linka samotná procházela mnoha změnami.

Nejdříve byla zkrácena o Pitkovickou otočku pravdy. Tak jsme říkali spodní autobusové otočce za potokem. Na ní se najíždělo z poměrné úzkého mostku přes potok, muselo se prudce zatáčet a přitom dávat pozor na nabíhající boky i záď autobusu. Mnoho šoférů se na místních svodidlech bočními plechy autobusů podepsalo.

Pak jsme přišli o Blokandu. Zmiňovaná silnice přes "Hliník" zkrátila cestu od Pitkovic do Uhříněvse a eliminovala stání aut na benickém železničním přejezdu. Přirozeně tudy byla okamžitě po otevření i autobusová linka. Nejviditelnějším efektem této zkratky byl fakt, že z venkovských silniček se přes noc stal hlavním tahem na Prahu s každodenní vytížeností za hranicí toho, co dokáže pojmout.

Nakonec byla zrušena i konečná stanice na Jižním Městě a byla přesunuta ke konečné metra.

Přestože jsem byl konfrontován výstavbou všude kam jsem se podíval a stále více se motal sílícím provozem, dvojka zůstávala stále mou nejoblíbenější linkou. Pravděpodobně bych tam brigádně jezdil dodnes...

Pamatujete Hamtáka? Pokud ne, v osmdesátém osmém díle příběhů autora je o něm popis. Ten člověk byl noční můrou brigádníků ....

Byl nádherný, sobotní jarní den. Jako stvořený jet někam na čundr. Kdyby bylo s kým, jistě bych nestál v mundúru autobusáka v areálu uhříněveské Pragochemy a připraven na střídání. Za daných okolností jsem se ale na tu směnu velmi těšil. Řidič, co jezdil ranní šichtu, skončil u nádraží, přejel do zmiňovaného areálu, kde jsme pravidelně střídali. Bylo to výhodné z toho důvodu, že jsme tam měli zaparkovaná auta. Slyšel jsem typický zvuk motoru autobusu a vzápětí modrobílá dvanáctimetrová karosérie nového typu Karosy vjela do brány. A pak jsem ho zahlédl!

Hamták!!

"Co tady děláš?" houkl jsem na něj pravděpodobně nepříliš přívětivě.

"U Štěpánka už nejsou prachy, tak jsem teď tady!"

Bylo to naposledy, co jsem jel linku 232! Víkendové šichty bylo od té doby obsazeny a z všedních dní zbyly drobotiny, které se kryly s mojí hlavní prací. Nebyl jsem sám. Hamták na dvojce vyřadil tři brigádníky.

Za fotky děkuju Tomáši Doležalovi - místnímu autobusovému nadšenci
Uhříněvers v průběhu výstavby silnice Staré parkoviště autobusů ještě v areálu Nábytku v Uhříněvsi Dvojka právě odjíždí k otočce pravdy Nájezd na Nejnovější přírůstek ve vozovém parku uprostřed Pitkovic Dvojka na dvojce Dvojka na objízdné trase přes Benice Dvojka v Pitkovicích
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   5.3.2019  |  Přečteno: 69x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

12.3.2019 | Lahvic

Nebude, měl jsem na mysli litrovku :-) Už nepodceňuju n ... [více]

9.3.2019 | Petisan

jen aby jedna láhev nebylo málo ... znáš se :-h ... a i ... [více]

28.2.2019 | Lahvic

Nejen piv :-) Jako zápisné bude láhev rumu, popřípadě j ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 573987
Přístupů dnes : 596
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 7

Kalendář

Dnes je:

Neděle, 24.3.2019

<<03 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144