Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Bez sněhuGermany France United Kingdom

Česká Kanada - Sázava 1996

JasnoJasno JasnoPolojasno ProměnlivéProměnlivé ZataženoZataženo DéšťDéšť VítrVítr (9 dní) (16 km) Před 28.lety a 3.měsíci Červenec 1996
Západ slunce na Jindřichohradecku
Týdenní vandry. Na tradiční červencové výpravy jsme vyráželi už od samotných počátků naší osady, tedy od roku 1990. Mezi mnoha víkendovými vandry byly ty týdenní velmi příjemnou záležitostí. Zmizet na týden od ruchu velkoměsta a běžných všedních starostí bylo vítanou změnou, kterou jsem měl rád a nechyběl na žádném takzvaném "tejdeňáku". První dva roky jsme zamířili do Posázaví, na následující čtyři jsme vyrazili do oblíbeného Kokořínska. Tam jsme se o víkendových čundrech příliš často nedostali, neboť dostupnost hromadnou dopravou je do těch míst dodnes horší. Putovali jsme po známých místech a příliš jsme trasu pochodů neměnili. Rok 1996 měl být ve znamení změny. Týdenní vandr na červenec jsme plánovali od května a Kokořínsko bylo zavrženo hned na počátku. Stejně jako mnoho dalších vandrů v onom období, i směr toho týdenního měl určovat průzkum předválečného opevnění. A tak byla navržena Česká Kanada. Do oblasti Novobystřicka na jižní hranici republiky u Jindřichova Hradce jsme vyrazili na jednodenní výpravu uplynulou zimu na palubě motorového povozu, takže do úplně neznámého prostředí jsme mířit neměli. Množství i stav tamního opevnění nás uchvátil, takže bylo relativně jednoduché se na vandru tím směrem jednomyslně dohodnout. Ovšem naše řady notně prořídly. Unkas na vojně rozhodně na týden volno nedostal, Grepa finišoval na nějaké stavbě s tátou a ostatní na celou dobu volno v práci nedostali. Nakonec se naše sestava ustálila na třech a zbytek party měl dorazit až ke konci někam na Sázavu, kde jsme si dohodli na páteční odpoledne sraz.

Byla druhá sobota v červenci roku 1996. Dopoledne jsem na palubě autobusu linky 267 zamířil z Jižního Města do Uhříněvse, kde jsem se uvelebil na nádražní lavičce pod lípami, na místě tradičního vandrovního srazu. O chvíli později dorazil Jarda a nakonec Pictus. Byli jsme kompletní. Tehdy byla Uhříněves poslední pražskou stanicí, kde ještě zastavoval rychlík na Tábor, proto jsme nemuseli kombinovat přepravu skrze osobní vlak na Benešov. Nastoupili jsme tedy na palubu rychlíku, usadili se na batohy v chodbičce a o půl druhé hodiny později vystoupili ve Veselí nad Lužnicí. Tam jsme stihli párkrát potáhnout z cigarety a už nás průvodčí tlačil k nástupu do vlaku, připravenému na odjezd směrem na Jindřichův Hradec.

Ve zmiňovaném městě jsme ale něco přes hodinku a půl uvízli. Vlak úzkorozchodné dráhy na ten náš nenavazoval. Což by ani tolik nevadilo, kdyby na nádraží, nebo jeho přilehlém okolí, byla nějaká hospoda. Marně jsme pátrali po známých nástěnných cedulích, zvěstujících že pod nimi uhasíme vzrůstající žízeň. Pictus se rozhodl zkrátit si čekání spánkem a ustlal si přímo před nádražní budovou. S batohem pod hlavou, v kožené bundě a džínách vypadal jak bezdomovec, což si pomyslel také nádražní zřízenec a obrátil se na nás s otázkou:
"Ten je od Vás?"
"Ne, my ho neznáme!"
Po dobu čekání na další spoj jsme Pictuse nebudili a důsledně předstírali, že k němu nepatříme. Chvíle jeho nepozornosti jsme samozřejmě využili k mlsání pálenky.

Jízda vlakem úzkorozchodné železnice je zážitkem, zvlášť když se za okny vozu míhá krásná krajina. Jen má člověk někdy pocit, že do kopců by bylo dobré ulevit lokomotivě chůzí vedle vlaku, která by v tu chvíli byla možná i rychlejší. Palubu vláčku jsme opustili v zastávce Hůrky. Taková stanice pro zajíce, krom jednoho stavení a blízké silnice tu civilizaci člověk nevidí. Vydali jsme se po kolejích za pomalu mizícím vlakem. Asi po kilometru chůze jsme dorazili do cíle. Po levé straně železnice se v nevelkém lesíku nacházel předválečný bunkr starého provedení. U něj jsme rozbili dočasný tábor. Odkaz

Na kraj se snesl poměrně teplý večer. Spolu s ním se však z blízkých blat přihnal roj komárů, odolných i vůči průměrnému kouři z ohně. Nevybaveni žádnými proti hmyzími chemickými postřiky jsme byli nuceni přikládat do plamenů i větší množství syrových větví, produkujících při hoření zvýšené množství kouře, který už odpornou bzučící havěť úspěšně nabádal k odletu. Pojedli jsme z našich zásob, trochu zahráli na kytaru a nedlouho po soumraku se přesunuli do útrob pevnůstky, kam jsme se odešli schovat před krátkým deštíkem, který se rychle přihnal od západu. Suchý a čistý interiér byl pro dokonalý spánek třech lidí poměrně malý, ale jako únik před nejodolnějšími komářími jedinci posloužil dokonale.

Nedělní ráno nevím jaké bylo, neboť jsme se probudili až dopoledne. Bodavý hmyz odvál svěží větřík a rodil se celkem hezký, chladnější den. Pojedli jsme trochu konzervované stravy a někdy kolem poledne se vydali na další cestu. Cílem toho dne nebyl primárně průzkum opevnění, ale naše kroky vedla potřeba svlažit hrdlo. Zamířili jsme tedy po kolejích dále na západ, směrem k velkému kempu na břehu rybníka Osika. Cestou po pražcích jsme byli odměněni pohledem na projíždějící parní vlak, který se za nějakou dobu vracel, to ale už v době, kdy jsme u stánku polkli po třetím obsahu plastového kelímku od výrobce Regenta. Kiosek jsme nalezli přibližně uprostřed kempu, hned vedle kolejí, a stal se nám oázou po několik dalších hodin. Po bunkrech jsme ten den ani nevzdechli.

Nebyli jsme jedinými čundráky v okolí. Dali jsme řeč a několik piv i písní s maníkem, kterému prý nikdo neřekl jinak než Písek. Pocházel odněkud z Moravy, uměl skvěle hrát na kytaru a naučil nás píseň, která se na mnoha našich dalších vandrech stala hitem.

Písek pak zamířil za svojí partou kamsi do lesů a my se vydali podél druhého břehu rybníka někam ke Klášteru. Tam jsme vešli na silnici a po ní ušli asi kilometr. Polem jsme se poté vydali k místu, odkud jsme vyšli ráno. Ale pak nám padla do očí další pevnůstka, na okraji menšího lesa. Když jsme k ní došli, bylo nám hned jasné, že krásnější místo pro nocování v okolí jen těžko najdeme. Usídlili jsme se přímo na střeše bunkru, odkud byl krásný výhled na rybník i okolní louky. Už tak parádní krajina byla navečer ještě vymalována úchvatným západem slunce. Vydrželi jsme vysedávat do pozdních nočních hodin u ohně, živeného nadbytkem dřeva z okolí. Jak jsme večer předtím trpěli pod hejnem komárů, tak teď nám Česká Kanada ukázala svou přívětivou tvář. Odkaz

V pondělí jsme se konečně vydali za primárním cílem naší výpravy. Dopoledne jsme zamířili na východ podél linie řopíků, jeden po druhém jsme poctivě prolézali i zevnitř, až jsme po necelých třech kilometrech chůze stanuli v Areálu opevnění Klášter II. Jeho provozovatelem byl jistý Míra Sviták, kterého Jarda trochu znal z vojensko-historických setkání. Přestože bylo pondělí kolem poledne, měl majitel muzea s prováděním zájemců o prohlídku napilno. Tou dobou bylo muzeí opevnění v republice jak šafránu a Sviták byl jedním z prvních provozovatelů. Pancéřové dveře si tu tedy podávalo velké množství návštěvníků. Pak interiér jedné z pevnůstek ukázal i nám. Navíc se nám povedlo získat v majiteli kamaráda a jeho kontaktu jsme později využili k budování muzea našeho.

Od Kláštera jsme vyrazili po silnici zpátky k rybníku Osika, po jehož hrázi jsme opět došli k linii pevnůstek. Podél ní jsme pak zamířili na západ. Opět jsme zkoumali jeden bunkr za druhým a když jsme v podvečer dorazili na návrší nad Ovčárnou, rozložili jsme dočasný tábor na okraji lesa, s výhledem na Novou Bystřici. Odkaz S Jardou jsme pokračovali ještě dále, ale nacházeli jsme již vnitřní náloží zničené pevnůstky. Po třech nalezených troskách jsme se vrátili k Pictusem rozdělanému ohni. Došel jsem ještě okouknout bunkr asi sto metrů od nás v poli, zjistil že je prázdný bez vybavení, ale uvnitř suchý. Ten průzkum se měl vyplatit.

Zatímco přes den bylo relativně hezké počasí, večer se občas zvedl silnější vítr a mraky na jihozápadě dostávaly hrozivější tvary. Když se pak setmělo, vítr ustal a hrozba deště se zdála být zažehnána. Zdánlivě. Kolem půlnoci se vítr rozfoukal značnou intenzitou a přinesl sebou první kapky deště. Ty nás tahaly ze spacáků. Když jsme doběhli k bunkru, spustil se vydatný déšť. Usnuli jsme pak tvrdým spánkem mezi metr silnými železobetonovými zdmi. Šumění prudkého deště záhy ustalo a zdálo se, že se přes nás přehnala jen jedna z dalších přeháněk. Odkaz

Ranní pohled z dveří bunkru nás ale ujistil o to, že jsme se mýlili. Obloha byla pokrytá těžkými tmavými mraky, ze kterých se k zemi snášel střídavě slabší a silnější déšť. Marně jsme na obloze hledali skulinu v mracích, která by věstila zmírnění přírodní závlahy. Řešili jsme tedy co dál. Stav okolního opevnění jsme neznali a předchozí večer jsme směrem na západ nacházeli už jen trosky bunkrů, rozhodli jsme se vydat na průzkum ke vsi Horní Pěna, kde se podle kusých informací mělo nacházet další opevněné pásmo. Protože pevnůstky skýtaly před nepohodou dokonalé krytí, jevilo se to jako výborný plán. Sbalili jsme tedy věci a vydali se do Nové Bystřice. Když jsme procházeli tamní náměstí, za výlohou jednoho zavřeného obchodu jsem si všiml kazety kapely Alkehol. Ta byla, vlastně dodnes je, u mne značně populární. Objevení čerstvě vydaného alba mě nadchlo, ale protože obchod otvíral až o půl hodiny později, zklamaně jsem její koupi vzdal. Když jsme pak na autobusovém nádraží zjistili, že spoj na Horní Pěnu nám jede až za hodinu, neváhal jsem a vydal se zpět na náměstí. Stal jsem se tak hrdým majitelem alba "Odpočívej v pokoji", ovšem s tím, že jsem si ho neměl kde přehrát.

Autobus jel načas a o několik minut později jsme už vystupovali v Horní Pěně. Úkryt před deštěm jsme nalezli v nedaleké hospůdce. Protože se venku citelně ochladilo, personál zapálil oheň v kanadských kamnech, které příjemně hřály a úspěšně sušily naše promoklé oděvy. K tomu nám naservírovali vynikající gulášek. Bylo nám tam tak dobře, že jsme se tam zdrželi přes čtyři hodiny. Informace od místních usedlíků však nebyly nijak příznivé. V okolí se nenachází jediný stojící bunkr, všechny stihli Němci před počátkem války odstřelit trhavinou. Když se k tomu v televizi přidala předpověď počasí, ukazující frontální systém nad celými Jižními Čechy, které v průběhu dalších dvou dní neopustí, naše plány jsme radikálně změnili.

Pojedeme na Sázavu!

Po páté hodině odpolední jel další autobus do Jindřichova Hradce. Na jeho palubě jsme už nechyběli. Přívětivý a hovorný šofér kloubové Karosy nás odvezl k vlakovému nádraží a my neprodleně vyrazili zakoupit jízdenky na nejbližší drážní spoj. Vůbec nás však nenapadlo, že tou dobou by žádný vlak ve směru na Veselí nad Lužnicí už nemusel jet. A také nejel! Byli jsme trochu v pasti. Uprostřed města, široko daleko žádná hospoda, vlaky nejely žádným směrem, autobus zpět na Bystřici odjel před chvilkou. Do toho vytrvalý déšť. Usadili jsme se tedy na nádražní lavičce a chystali se tam vyčkat ranního vlaku. Že tu noc nikdo neusne bylo všem jasné.

Záhy si nás však všiml výpravčí. Na otázku, co chceme dělat, jsme mu vysvětlili situaci. Zatvářil se chápavě i ustaraně a na chvíli zmizel v budově. Když se vrátil, zářil jak sluníčko.

"Kucí, od Jihlavy jede nákladní vlak do Veselí. Zastavím vám ho tady, vlezete si ke strojvedoucímu do lokomotivy, a on vás tam vezme!"

Koukali jsme jak blázni. Rázem bylo na nádraží veseleji. Pojedeme na lokomotivě! To je situace, s níž se člověk běžně nesetkává. O dvě hodiny později nás však veselí zase přešlo. Dle slov výpravčího vlak odstavili kvůli závadě na tažné lokomotivě v Horní Cerekvi. Do rána už opravdu nic nepojede. Tak jsme seděli dál. Už se začínalo stmívat a my si pomalu vybírali místo na lavičkách k pohodlnému nouzovému nocování, když se výprav čí zase objevil. Poslal nás do odstavené šestice vagónů na páté koleji. Tam prý si můžeme ustlat na podlaze. Ráno pak k němu připřáhnou lokomotivu a vlak pojede jako první spoj do Veselí. S povděkem jsme přijali a uvelebili se ku spánku na jindy tvrdé, ale tentokrát na neskutečně pohodlné podlaze.

Kolem půlnoci mně probralo mírné drcnutí. Téměř vzápětí se z radiátorů pod okny začalo vagónem šířit blahodárné teplo. Výpravčí nechal přiřadit lokomotivu o několik hodin dříve a zatopil nám. S chvalozpěvy na rtech na adresu drážního zřízence jsem opět usnul jak nemluvně.

Brzy ráno nás probudil přívětivě se tvářící průvodčí, pro něhož jsme na první pohled nebyli překvapením. Pozdravoval nás od výpravčího a doporučil nám sbalit věci, neboť za několik minut budou nastupovat cestující. O půl hodiny později jsme už sledovali okénkem ubíhající krajinu. Vystupovali jsme ve Veselí nad Lužnicí, nějakou chvíli vyčkali a poté nasedli do vlaku směrem na Prahu. Ta ale nebyla naším cílem. Palubu rychlíku jsme opustili v Čerčanech, kde jsme přesedli na lokálku a konečně v odpoledních hodinách jsme uviděli známou čekárnu na zastávce v Českém Šternberku, s vypínajícím se malebným hradem za řekou naproti ní. Po dlouhé cestě bylo nutné doplnit tekutiny do našich trávicích ústrojí a neprodleně jsme se tedy přesunuli do známé restaurace Pod hradem. V ní jsme setrvali až do večerních hodin, ještě před příchodem tmy vystoupali hradní svah a dorazili do oblíbeného nocoviště v Poustevně. Zbytky jakési hradní hlásky jsme poznali již během několika vandrů v minulosti a nyní nám její přístřeší mělo opět zajistit klidný a pohodlný spánek. Posbírali jsme trochu dřeva v okolí, kterého tu nikdy nebývalo moc, zapálili ohýnek, povařili něco málo konzervované stravy a odebrali se do říše zasloužených snů.

Čtvrtek. Probudili jsme se do krásného, ale chladného rána. Ty tam byly deště Jižních Čech, tady na Sázavě nám už počasí přálo. Dopoledne jsme pobalili věci, hodili rance na záda, sešli dolů do údolí a rovnou si to namířili do restaurace. Na delší vysedávání to nebylo, chtěli jsme se během dne dopravit někam níže po proudu Sázavy. Ve Stříbrné Skalici jsme měli následující den sraz se zbytkem naší party a nyní jsme se chtěli styčnému bodu trochu přiblížit. Polkli jsme tedy po jednom chmelovém nápoji a vyrazili pěšky po kolejích. Hned u hlavní stanice ve Šternberku nás dojel vlak, neodolali jsme tedy pokušení snadné přepravy našich tělesných schránek a na jeho palubě se přepravili do Rataj nad Sázavou. Právě včas na oběd. Grilovaný masný výrobek nám dodali v kiosku u kempu a protože konzerv jsme za těch několik dní měli až nad hlavu, nezůstalo u jediné klobásy na tácku. A také několik piv v kelímkách proběhlo.

Na další cestu jsme se hodlali vypravit pěšky do Ledečka. Vedla tam dlouhá cesta podél řeky, kratší a strmá přes železniční most a poté skalnatým svahem za ním, a nejkratší i nejpohodlnější pak dále po kolejích. Přirozeně jsme zvolili tu nejkratší. Ta však vedla železničním tunelem. Už dvakrát v minulosti se nám stalo, že nás z něj vyhnal projíždějící vlak. Teď jsme sázeli na jistotu. Seděli jsme u stánku a sledovali provoz. Projel vlak na Čerčany, vzápětí vlak od Kolína, načež z tunelu vyjel motorák na Světlou nad Sázavou. Ten už nás míjel na mostě před tunelem, takže trať měla být po nějakou dobu bez provozu. Vešli jsme do tunelu.

Nebylo to nijak příjemné místo. Tunel byl do zatáčky, takže nebylo vidět z jednoho konce na druhý. Po stranách se nachází tři výklenky pro pěší, dva vpravo a jeden uprostřed vlevo. Je mezi nimi docela dlouhá vzdálenost, ale asi bylo počítáno s tím, že vlaky v okolí troubí a člověk má dost času na přesunutí se do bezpečí výklenku ve zdi.

Šel jsem první, hnán na rozdíl od svých souputníků zkušeností z minula. Byl jsem totiž jediný, koho už vlak odtud vyhnal. Ty nepříjemné chvíle jsem měl dosud v paměti. Rychlou chůzí jsem nabral asi několik metrů náskok. Už jsem byl asi dvacet metrů od okraje tunelu, když jsem náhle uviděl, jak se zavlnila vedle trati v zatáčce před tunelem tráva. O vteřinu později už jsem viděl vlak!

"Zpátky do výklenku!" zařval jsem a obrátil se v bleskurychlý sprint za svými kamarády. Motorák se vřítil do tunelu se zhasnutými světly a neměnnou rychlostí. Slyšel jsem ho, jak se kvapem blíží. Kamarádi úspěšně zapadli do výklenku a jí sprintoval jak nikdy v životě. Poslední skok a už mě chytaly dvoje ruce. Do Jardy jsem vrazil ve značné rychlosti, ve chvíli, kdy kolem prolétl levý přední roh motorového vozu řady 810. Zvládli jsme to.

Z tunelu jsme vypadli jak cukráři a pořádně se nám všem přitom klepala kolena. Venku si pak Jarda všiml, že mám na batohu nějaký flek. Skrze látku vojenského telete něco vytékalo ven. Byla to jedna ze dvou konzerv. Obě byly deformované, jedna vypadala, jako bychom jí právě vyndali z lisu. A rázem byla jasná příčina mého neobvykle prudkého nárazu do Jardy ve výklenku. Ten vlak mi tam pomohl! Narazil mi do batohu, ale naštěstí ho jen lízl. Rozklepaly se mi kolena ještě více a museli jsme si dát v Ledečku nad nádražím v hospodě každý po velkém panáku rumu, abychom zapili naší obrovskou štěstěnu.

Nechali jsme odjet tři vlaky, ale se čtvrtým jsme nepočítali. Zkrátka jsme zapomněli, že Kolíňák se v Ledečku jen točí a vzápětí jede zpátky. Citelně jsme to poznali a krom zničených dvou konzerv jsme naštěstí nedoznali jiné újmy. Bylo to naposledy, co jsem Ledečkovským tunelem šel. Proběhlo ještě několik vandrů v okolí, ale už jsme chodili svahem nad tratí a tunelu se ze zásady a s respektem úzkostlivě vyhýbali.

Po nevšedním zážitku jsme už dále po kolejích pěšky nepokračovali, vyčkali dalšího vlaku a jím se přesunuli do Sázavy. Cíl jsme si stanovili v kiosku U Kroupů, oblíbeném místě Jardově. zatímco my s Pictusem jsme šli do neznáma, Jarda to tu znal z nedávného čundru, na kterém byl s Medelákem. Byl to zároveň jediný ze dvou vandrů naší party celé naší historie, na kterém jsem nebyl. Stánek U Kroupů se ale trochu od jeho poslední návštěvy změnil, sloužil už spíše jako nálevna pro zdejší kemp a ubytovnu. Načepovali nám, ale delší čekání ve frontě nás od setrvání odradilo. Raději jsme se tedy vrátili k nádraží a následujícím vlakem dojeli do Stříbrné Skalice. Zde nás kroky neomylně vedly do restaurace Na Marjánce. Zde jsme povečeřeli a "poškopkovali". Po setmění jsme se přesunuli pod nedaleký most přes řeku a brzy se bez ohně ubrali ku spánku.

Pátek byl pro nás odpočinkovým dnem. Sraz s ostatními byl plánován do odpoledních hodin. Zašli jsme tedy do hospody, dal jsem si k obědu ty nejostřejší pepřenky ve svém životě a než jsem je dojedl, musel jsem je propláchnout třemi desetistupňovými výrobky s chmele. Pak jsme zašli k jezu, uvelebili se u něj a lenošili. Odpoledne jsme pak uslyšeli dieselový velkoobjemový motor a vzápětí se na cestě objevila skříňová Avie s Karlikem za volantem. Dorazil s Monikou, Kóžou a Unkasem. Zajeli jsme k místní výsypce z lomu, zaparkovali až na jejím okraji u křoví a tím pro nás větší aktivita toho dne skončila. Karlik měl nákladový prostor Avie předělaný na obytný, takže nabízel pohodlné spaní. Konečně jsem si také mohl poslechnout svou novou kazetu od Alkeholu. Samozřejmě se líbila a dodnes vlastně patří v našich očích k těm nejlepším z produkce zmíněné kapely. Takže jsme střídavě poslouchali autorádio a Pictuse s kytarou a popíjeli lahvových piv, kterých Karlik přivezl dostatek. Unkas se v noci přesunul ku spánku na mez vedle železniční trati, my ostatní využili pohodlných lůžek.

Sobota byla dnem nicnedělání. S Avií jsme přejeli k jezu, dali tam chladit piva do řeky, vykoupali se, poseděli, popili, zašli do hospody, pak přejeli k nádraží, kde naproti němu Karlik zaparkoval na konci cesty pod stromy a tam se věnovali stejným činnostem, jako předchozí večer. Jen s tím rozdílem, že Unkas už spal také uvnitř.

Bylo příjemné nečekat na vlak. Karlik nás v neděli dopoledne rozvozil domů.
U našeho prvního ležení Ohýnek u bunkru, místo našeho druhého spánku S Pískem u stánku v kempu u rybníka Osika Ležení v bunkru Čekání na parní vlak U rybníka Osika, cesta z kempu Západ slunce u Nové Bystřice Pěvecké a herní trio Přepadení kytaristy Láva s Jardou při budování ohniště na střeše bunkru Parní vlak na Jindřichohradecké úzkokolejce Projíždějící úzkokolejný parní vlak Naše první chrápací šestatřinda Jeden z bunkrů u Nové Bystřice Bunkr ve kterém jsme spali poslední noc v České Kanadě Chrápání ve vlaku Na mostě v Českém Šternberku Ležení prvního dne vandru Cestou směrem ke Stříbrné Skalici Pictus před Ratajským tunelem Pictus s Jardou na ratajském mostě Pictus s Lávou před Ratajským tunelem Pictus v Českém Šterberku Na mostě v Sázavě Na cestě ke Kroupům v Sázavě Na kolejích u Českého Šterberka Ratajský tunel ze strany od Ledečka Ve Stříbrné Skalici na nádraží Jarda s Lávou pod mostem ve Skalici Mytí rukou pod mostem ve Stříbrné Skalici Celá parta Na nádraží ve Stříbrné Skalici V Poustevně na Českém Šternberku U bunkru typu B nad kempem Osika Příprava na pózu na nádraží ve Stříbrné skalici Kóža a Monika spící v Avii Pictus spící na podlaze Avie ve Stříbrné skalici Ležení za bunkrem u kolejí, první noc vandru Jarda a Láva před spaním ve vlaku v Jindřichově Hradci Džarda na mostě v Sázavě při cestě ke Kroupům Džarda a Pictus nahlíží do bunkru, u kterého jsme druhou noc spali Karlik s Pictusem na jezu ve Stříbrné Skalici Pictus a Džarda v poustevně na Českém Šternberku Momentka v Avii Pictus v Ratajích na železničním mostě Pictus hrající na kytaru v Avii ve Stříbrné Skalici Džardovo oční protézy Překvápko pro Lávu v poustevně na Českém Šternberku
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   22.1.2020  |  Přečteno: 307x  | Mail Printer
53 souřadnic ke stažení.

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 14x | Průměrná známka: 1.0

Naší každoroční tradicí byly až do roku 1997 tzv.Tejdeňáky. Každý rok vždycky počátkem července naše osada vyrazila na týden někam do přírody. Nejinak tomu bylo i druhý týden v červenci v roce 1996, s výjimkou že tentokrát pracovní a rodinné povinnosti zabránily většině lidí vyrazit na celý týden. A tak na počátku čundru jsme vyrazili já (Láva), Džarda a Pictus, ostatní se k nám měli připojit až na konci. V sobotu nad ránem jsme se sešli na nádraží v Uhříněvsi a vlakem jsme vyrazili do Tábora a pak do Veselí nad Lužnicí. Tady jsme přesedlali na další vlak který nás odvezl až do Jindřichova Hradce. Tady jsme si nějakou chvíli počkali na vlak do Nové Bystřice. Jízda vlakem po úzkokolejce je opravdu krásný zážitek. Ve stanici Hůrky jsme vystoupili a dál jsme se vypravili po kolejích směrem dále na Novou Bystřici. V plánu jsme měli dorazit až k nedalekému předválečnému opevnění a u některého z bunkrů přespat první noc. Po pár kilometrech jsme vlevo našli bunkr vz.36, krásný a uvnitř čistý. Rozložili jsme ležení hned za týlovou stěnou, rozdělali oheň, upekli na něm nějaký ten dlabanec a za mohutného rojení komárů jsme strávili zbytek večera. Protože se kolem půlnoci přihnal krátký deštík, zalezli jsme si dovnitř krásně prostorné šestatřicítky.

Ráno jsme po snídani sbalili všechny věci a vydali se na průzkum po opevnění k rybníku Osika a dále pak k přilehlému kempu. V kempu jsme narazili na otevřený stánek, což nás více než potěšilo a tak jsme se zde trochu pozdrželi. Navázali jsme tu kontakt s jedním moravským trampíkem, kterému kamarádi říkali krásnou přezdívkou Písek. Společně jsme u kelímkových piv zahráli hromadu písniček, počkali jsme na projíždějící parní vlak a Písek se pak odporoučel dál. Tímto tě Písku zdravíme. My jsme se pomalu vydali do míst odkud jsme ráno přišli, tentokrát ale po silnici na druhém břehu rybníka. K našemu prvnímu ležení jsme ale nedorazili, do cesty se nám postavil bunkr na mnohem krásnějším místě. Bylo to na kopci s krásným výhledem do krajiny, na střeše bunkru krásné místo na oheň, uvnitř parádně čisto. Zaparkovali jsme tady, rozdělali oheň ze spousty dřeva která se válela všude po okolí. Večer jsme zažili opravdu krásný západ slunce a červánky jaké se hned nevidí.

Ráno jsme se vydali na nedaleký areál opevnění Klášter, několik předválečných bunkrů renovovaných do původní podoby nadšeným majitelem. Po cestě jsme okoukli pár "řopíků" a už jsme byli v muzeu. Majitel a průvodce v jedné osobě nám podal velmi zapálený, odborný a zajímavý výklad o problematice opevnění. Jsme rádi že jsme sem zašli. Odtud jsme se vydali zpátky ke kempu Albeř na břehu rybníka Osika, tím jsme prošli a po linii bunkrů jsme pokračovali cestou necestou dál na západ. Takto jsme došli až na návrší s krásným výhledem na Novou Bystřici. Tady jsme zůstali a rozbili jsme tábor na kraji lesa, nedaleko pěkného a uvnitř čistého a suchého bunkru. Večer jsme strávili u ohýnku a kytary. Stále se zvedající vítr nevěstil nic dobrého a brzy jsme měli poznat co sebou přinesl. Spustil se déšť. Jak jsme vyli rádi že máme suchý bunkr na dosah ruky. Do rána jsme se krásně a suše vyspali.

Probudili jsme se do zamračeného rána. Vytrvalý déšť nepřestal za celou noc, teď ráno to taky nevypadalo že by chtěl přestat. Vyrazili jsme tedy do Bystřice s plánem průzkumu opevnění kolem nedaleké Horní Pěny. Chtěli jsme v nějakém takovém bunkru přespat. Autobus nám jel za necelou hodinu a díky jemu jsme pak v Horní Pěně vystupovali po 10-ti minutách jízdy. Právě včas,otevřeli hospodu hned u zastávky. To by jsme nebyli my aby jsme tam nezapadli. Dobrý dlabanec, piva a příjemný personál zapříčinil že jsme tu vytrvali skoro až čtyřech odpoledne. Od místních usedlíků jsme se dozvěděli že okolní opevnění je zcela rozbité a tudíž naděje na suchý spánek v tomhle dešti se rovnala nule. Navíc v televizi hlásili že déšť v jižních Čechách jen tak nepoleví. Co dál ?? Padlo rozhodnutí - jedem na Sázavu, tam je střecha nad hlavou všude a stejně tam koncem týdne máme spicha s ostatníma. Hurá na autobus a do Jindřichova Hradce. Na nádraží nás výpravčí zklamal, nic na Veselí a na Prahu už dnes nejede. Tak to je konec, kde budeme spát ?? I výpravčí z nás měl těžkou hlavu, přece nás nenechá na dešti. Dostali jsme od něj slib že asi za hodinu nás naloží na lokomotivu nákladního vlaku která nás odveze do Veselí nad Lužnicí a tam už pak vlaky na Prahu jezdí pořád. S povděkem jsme přijali. Když pak hodný výpravčí zjistil že nákladní vlak odvolali, bědoval že neví co s námi. Pak ho napadla spásná myšlenka, poslal nás do odstaveného osobního vlaku na páté koleji s tím, že ráno připojí lokomotivu a vlak pak pojede na Veselí. To bylo bezva řešení, mockrát děkujeme. Uvelebili jsme se na podlaze jednoho vagónu a brzy jsme usnuli.

Kokem půlnoci mě probudilo mírné drcnutí a vzápětí z topení začal dýchat krásně teplý vzduch. Nádražák nechal připojit lokomotivu mnohem dřív a zatopil nám ve vlaku. Zlatý to človíček !!! Ráno nás s úsměvem vzbudil dobře informovaný průvodčí, jen co jsme si sbalili věci už nastupovali cestující. A pak už vlak vyjel. Ve Veselí jsme přestoupili na vlak na Prahu, kterým jsme dojeli do Čerčan, kde jsme opět přesedlali, tentokrát na lokálku směrem na Světlou nad Sázavou. Náš cíl byl tentokrát jasný - Český Šternberk. Z vlaku jsme vyrazili do hospody pod hradem kde jsme náležitě oslavili náš příjezd na Sázavu a kde jsme zpětně připili na zdraví všem dobrým lidem od dráhy v Jindřichově Hradci. Večer jsme vystoupali kolem hradu na naší starou známou Poustevnu - zbytky hradní věže na svahu nad Sázavou ve které se dalo bezvadně spát. Ohýnek, dlabanec a na kutě.

Ráno jsme po nezbytné snídani zapadli na jedno do hospody pod hradem a brzy na to jsme se vydali po kolejích směrem na Rataje nad Sázavou. Na nádraží ve Šternberku nás zastihl vlak jedoucí naším směrem a tak jsme si do Rataj ušetřili několik kilometrů chůze. V Ratajích jsme se zdrželi na oběd ve stánku, následovala nezbytná dávka piv. A hurá dál, do Ledečka po kolejích pěšky. Tunelem!! Nechali jsme projet vlak směrem na Čerčany, projel Kolíňák do Ledečka a následoval vlak na Světlou nad Sázavou. Vlezli jsme do tunelu s tím že už všechny vlaky na nejbližší dvě hodiny už projeli. Brzy jsme měli zjistit jak jsme se mýlili !! V tunelu moc místa vedle kolejí není a tak zhruba po 100 metrech jsou ve stěnách výklenky pro pěší. Tunel je navíc v zatáčce. Šel jsem jako první, za mnou Pictus a kus dál za námi Džarda. Už jsem byl asi 15 metrů od konce tunelu když jsem zahlédl jak se zavlnila tráva a do tunelu se následně vřítil vlak se zhasnutými světly. Vlak směrem na Kolín ! "Zpátky do výklenku!!!" Následoval divoký úprk do výklenku pro pěší. Vlak mě jako posledního kdo zapadl do skrýše lehce lízl přes bágl. To bylo taky naposledy co jsem tímto tunelem šel a zapřísahal jsem se že už nikdy nepůjdu. V Ledečku na nádraží jsme museli dát panáka na odvahu. Počkali jsme tu na další vlak a tím jsme přejeli do Sázavy, kde jsme se stavili na chvíli u Kroupů, stánku za mostem u Sázavy. Pak jsme jeli dál do Stříbrné Skalice. Tam je známá hospoda Na Marjánce. Do večera jsme poseděli a spát jsme šli pod nedaleký most.

Tady ve Stříbrné Skalici jsme měli spicha s ostatními a protože už byl pátek, očekávali jsme je odpoledne. Celý den jsme se tedy poflakovali po okolí, střídavě jsme lenošili na jezu a seděli na Marjánce. Odpoledne přijel zbytek party - Unkas, Kóža, Karlik a karlikova Monika. Přijeli obytnou Avií. Zaparkovali na kraji skládky štěrku místního lomu, zašli jsme do hospody a večer jsme v Avii otevřeli lahváče. Čas nám příjemně ubíhal za zvuku kytar až do pozdních nočních hodin.

V sobotu jsme opět nikam moc nemířili a zůstali jsme v okolí Stříbrné Skalice. Nejdříve jsme a Avií přejeli k jezu, kde jsme strávili skoro celý den. Koupali jsme se, chladili lahváče ve vodě a následně konzumovali, lenošili jsme. Tak nám uběhl celý den a večer jsme po nezbytné návštěvě Marjánky přejeli s Avií k nádraží. Tam jsme našli skvělé místečko na zaparkování. Následovala činnost podobná jako předchozího večera, pití, jídlo, kytary .....

V neděli ráno nás pak Karlik odvezl do Prahy a rozvezl nás do svých domovů. Po týdnu konečně vana plná horké vody .....

Napsáno: 11.7.2007 | Přepsáno: 22.1.2020 | Návštěv: 3576 | Hlasů: 9

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

13.9.2024 | Lahvic

Díky za tip. Jsem rád že má někdo podobný názor a neboj ... [více]

12.9.2024 | Honza

Zajímavý článek o Karlu Čurdovi je tady: https://mediu ... [více]

18.8.2024 | Lahvic

V době nedávné došlo k velké aktualizaci webu a v blízk ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 1626038
Přístupů dnes : 789
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 25

Kalendář

Dnes je:

Středa, 9.10.2024

<<10 / 2024>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Kam na vandr do zahraničí ??

SlovenskoGraf 604
RumunskoGraf 309
Ardenské pohoříGraf 314
NorskoGraf 279
FinskoGraf 253
ŠvédskoGraf 274
Pohoří AlpyGraf 293
SkotskoGraf 285
KanadaGraf 282
JinamGraf 375

Hlasů: 3269

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Roztoky u Křivoklátu
Hospoda U jezzu
Restaurace Ludmila
Restaurace U Přívozu
Restaurace Višňová-Hájek

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2024 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ: 198-552-144