Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Heřmaničky, tam a zpět

ZataženoZataženo DéšťDéšť (2 dny) (5 km) Před 22.lety a 2.měsíci Říjen 1995
Ilustrační foto z té doby. Unkas vlevo vede mě (vpravo) při jedné z cest na Domašín

Cíl toho vandru byl jasný. Podzim roku 1995 byl zhruba ve své polovině a pravidelnou vandrovní destinací byl pro nás seník na vrchu Kalamajka nedaleko Domašína u Vlašimi. Do těch míst jsme vyráželi rádi, neboť v případě nepohody skýtal seník celkem pohodlné suché spaní a disponoval i něčím, co v té době šlo s našimi vandry tak nějak ruku v ruce. Oblíbenou hospodou. Ta byla od kempu sice poměrně vzdálená, ale co bychom pro trochu nápoje v trávicím traktu neudělali. Restaurace "U Keharky" v Radošovicích se tak v poměrně krátké době pro nás zařadila mezi nejnavštěvovanější putyky za celou naší vandrovní dobu.

Suché spaní na seníku umožňovalo i významnou redukci vybavení. O většinu jsme beztak přišli při požáru srubu na Srnčím palouku a doplňovali ho jen zvolna, protože zkrátka nebylo tolik potřeba. Konkrétně například můj batoh na zádech v říjnu roku 1995 obsahoval pouze postarší dekový spacák, děravou, na jedné straně propálenou, a vůči dešti jen málo odolnou celtu. Posledním doplňkem výbavy bývala mikina na spaní.

Bágly jsme doma ani nevybalovali. Při nedělním příjezdu jsme je šoupli do skříně, tak, jak byly. Před pátečním odjezdem jsme pouze doplnili po dvou až třech konzervách, polívce v pytlíku, půlce chleba a dvou nouzových lahvových pivech. Jedna čutora se naplnila vodou z kohoutku, druhá naopak rumem. A mohlo se vyrazit.

A stejně to bylo i ve druhé polovině října roku 1995, kdy jsme s Unkasem zamířili k Domašínu znovu. Na poslední chvíli domluvený vandr započal standardní cestou. Ta spočívala v přejezdu městskou hromadnou přepravou osob k nádraží v Uhříněvsi, kde pak naše kroky směřovaly nejprve ku stánku hned vedle nádražní budovy. Dát si po loku pálenky na odvahu, abychom vůbec do drážního prostředku vlezli, bylo naším pravidelným rituálem, přestože jsme za něj stánkaři dali pomalu stejný peníz, jak jinde za celou flašku. Pantografická souprava nás poté odvezla do Benešova.

Benešov byl místem rozhodnutí. Nevím jak to na místním nádraží funguje dnes, a předpokládám že podobně, ale ne každý vlak od Prahy měl na sebe čekající přípoj ve směru na Trhový Štěpánov. Někdy se podařilo rovnou přestoupit, jindy se čekalo. Samozřejmě že ne na peróně. Místní nádražní nálevna nás vcucla vcelku pravidelně, někdy nuceně z důvodu čekání, jindy cíleně s úmyslem chytit až následující vlak. Protože motorák vyčkával i příjezdů vlaků od Tábora, někdy jsme měli čtvrt hodinky, za které jsme v putyce stihli dát po dvou půllitrech zrzavých moků. Byla to doba, kdy podobná "zábava" byla ještě v plenkách, neb zhruba o rok později jsme při půlhodinovém vyčkávání na další vlak do sebe stihli poslat i piv sedm.

Ale zpět k našemu vandru. Proč jsme se toho dne rozhodli nepokračovat následným přípojem na Domašín moje paměť nevydává, ale dá se to logicky odvodit. Počasí toho dne vypadalo totiž jakkoliv jinak, než dobře. Po celý den vytrvale mrholilo, z těžkých mraků na obloze se místy i začal valit regulérní déšť. A my stáli na bodu rozhodnutí. Buď pojedeme dále a od Domašína pak deštěm zamíříme skrze les k seníku, kam dorazíme v době, kdy noc je ještě mladá. Zapalovat oheň a vysedávat poté u něj za vytrvalého skrápění našich postav deštěm se nám také příliš nechtělo. Nabízela se možnost doputovat do restaurace v Radošovicích, kde se pak dalo vyčkat konce provozní doby, leč to přinášelo další čtyři kilometry navíc. A to se zkrátka ani jednomu z nás nechtělo.

Navržený plán tedy zněl asi takto. Večer dokončíme v Benešově a posledním vlakem se přesuneme k Domašínu. Proč jsme ovšem zamířili do útrob města, mi zůstává neznámou. Zavítali jsme do restaurace na náměstí, která se dnes jmenuje U Kovářů. Tu, stejně jako ještě jednu nonstop otevřenou hospodu, jsme znali už z dob minulých. Takže naše kroky šly najisto. To se ovšem nedá říci o odchodu.

V posledních několika popisech čundrů jsem se rád opakovaně bavil na účet svých kamarádů, které čas od času postihla alkoholická nehoda. Samozřejmě neštěstí jednoho potěší druhého. V tomto směru jsem byl oproti ostatním opozdilec, ale v učení sebe sama jsem nezahálel. Vzhledem k výšce postavy jsem byl vybaven větším množstvím životadárné tekutiny v krevním řečišti, pročež prostou fyzikou docházelo i k mírnějšímu ředění krve. Zkrátka jsem byl od přírody vybaven "lepším splávkem" (větší výdrží v alkoholu, pozn.aut.). Jenže ten den jsem byl konfrontován nejlepším z nás!

Unkas, který byl výškově srovnatelný se mnou, ovšem váhově o třídu nižší, disponoval "splávkem" jako nikdo jiný. Jeho systém spalování fungoval prostě skvěle. Několikrát v minulosti jsme se jej v třímužné převaze snažili alkoholem udolat, vždy to ovšem dopadlo pro nás tři špatně a Unkas byl nakonec ten, kdo nám poté pomáhal s následky. Zkrátka, nikdy předtím, ani nikdy potom, jsem jej neviděl "položit tvář" na asfalt.

Zato teď jsem havaroval já a svou tvář na asfalt položil opakovaně!

Cesta k nádraží v pozdních večerních hodinách pro mne byla velkou neznámou, ale zároveň dle bratrova popisu i velkým problémem. Poprvé jsem se "vypnul" o nedalekou výkladní skříň, jejímž sklem jsem byl konfrontován v oblasti temene mojí hlavy. K vědomí mě vzápětí přivedl Unkas, načež mě cestou k nádraží pak raději přidržoval. Přesto jsem se nejméně dvakrát dle jeho výpovědi poslal k zemi jak domeček z karet. Nakonec jsme však nádraží úspěšně dosáhli. Tam jsem se vypnul podruhé, tentokrát spánkem na lavičce.

Mezitím, co jsem zaslouženě odpočíval, dal se Unkas do řeči s jednou velmi hezkou dívčinou. Ona taktéž čekala na vlak, ovšem na jiný než my. Zřejmě jí nebyla proti srsti Unkasova výřečnost a patrně oceňovala i jeho schopnost pomoci bratrovi v nouzi. Během řeči z ní vytáhl, že od nádraží půjde ještě notný kus pěšky, rozhodl se vypomoci v roli doprovodu, doufaje přitom pravděpodobně, že z ní cestou i vytáhne kontaktní údaje.

"Lahva, vstávej, vole! Jedem jinam, frajerka de někam přes les a nechce jít sama. Jedem na Tábor! Dělej!"

Nijak jsem neprotestoval, bylo mi to jedno. Hlavně že jsem dalších 20 minut mohl spát v pohodlném kupé osobního vlaku směrem na výše umiňované město.

Heřmaničky

Stáli jsme před nádražní budovou a netušili, kde se to vlastně ocitli. A zde také Unkasova "humanitární mise" skončila. Krátce po našem příjezdu, ještě ve chvíli, kdy vlak pomalu odezníval v dáli, zahučel motor jiný. Tentokrát z dílny škodových závodů. Pro dívčinu přijel nakonec její tatík a my na neznámém nádraží osiřeli. Kam teď?

Kupodivu, přestože jsme téměř rok jezdívali na jedno místo, vytáhl Unkas z útrob batohu stařičkou, mnohokrát promočenou, špatně čitelnou mapu. Po delší chvíli jsme na ní nakonec vypátrali naší polohu a objevili vzápětí i větší zelenou plochu západně od vsi, která měla být dle kartografů lesem. Vydali jsme se na západ, vstříc sílícímu dešti.

Jenže ta zelená plocha se ukázala být čímkoliv jiným, jen ne normálním lesem. Spíše bych jí připodobnil ke směsici křoví, trní, vysoké trávy, rumiště a všeho možného. Marně jsme při baterkách pátrali po seníku, posedu, nebo jen kousku volného lesa pro uložení se pod celty. Zkrátka, místo, kam složit hlavu, jsme nenalezli. Zhruba po půl hodince pátrání jsme nakonec jednomyslně odhlasovali návrat k nádraží. Ovšem cestou nám svitla ještě jedna naděje.

Na konci vsi stála za posledním stavením poměrně prostorná stará stodola. S podobnou jsme v minulosti měli v Ledcích u Sázavy vynikající zkušenosti a svého času jsme tam opakovaně jezdili. Prodrali jsme se malým křovím, překročili spadlý plot a ocitli se v útrobách menší stodoly. Sucho uvnitř a bubnování deště na nepropustnou střešní krytinu bylo pro nás rájem. Zažehli jsme svíčku a já začal tahat věci z batohu ve snaze co nejrychleji odejít do říše snů, neb následky benešovské hospody pomalu ale jistě přicházely k sobě. V momentě, kdy jsem z útrob báglu vytáhl spacák, jsem zaslechl zvuk, velmi podobný lidskému říhnutí.

"Dobytku!", prohodil jsem směrem k bráchovi.

"To sem nebyl já!" pronesl Unkas podivným tónem hlasu. A rozsvítil baterku.

Ještě mimo její kužel jsme v koutě stodoly zahlédli dvě svítící oči! A v jejím plném svitu pak tmavého psa!

Naštěstí byl za chatrným plaňkovým a nevysokým plotem. A zřejmě také nevěděl, co má dělat, neb podivné postavy jej překvapily přinejmenším stejně, jako on překvapil nás.

"Couvej. A v klidu!" procedil skrze zuby Unkas a sám začal pomalu vycouvávat ze stodoly ven. Popadl jsem všechny věci a sunul se za ním. Pes se mezitím vzpamatovával a začal stále více vrčet. Venku na cestě jsme pak z ústupu rázem přešli na zběsilý úprk, který skončil až několik stovek metrů daleko. Teprve tam jsem opět vložil spacák zpět do batohu.

"Debil, idiot, hovado" .... A další pojmenování onen bezejmenný pes od nás v bezpečné vzdálenosti obdržel. Nevadilo, že jsme my vnikli na jeho území a on nás vlastně nechal v klidu odejít, stejně to byl "kretén!"

Tak. A když jsme si dostatečně ulevili, byl opět čas řešit nastálou situaci. Déšť neustával a chvílemi i sílil. Zamířili jsme k nádraží s cílem prvním vlakem zamířit k Benešovu a přípojem pak na Domašín. Jenže bylo krátce po půlnoci a vlak tím směrem měl jet až o několik hodin později. A čekárna zavřená.

Nakonec jsme spásu nalezli u nedalekého dřevěného nádražního skladu, jehož střecha o kus přesahovala přes stěny, Pod ní byla dokonce suchá dřevěná teráska, sice úzká, ale při té bídě to bylo nejlepší místo na spaní, jaké jsme mohli naleznout. Netrvalo dlouho a zmohl nás spánek.

Předpokládaný první ranní vlak jsme samozřejmě nestihli o několik hodin. Probudili jsme se do deštivého dopoledne a krátce po první ranní cigaretě téměř rozhodli, že tentokrát s vandrem končíme. Ještě malá naděje byla v lokálním dešti, ale ta se rozplynula cestou vlakem na Benešov. Ten víkend prostě nemělo být hezky, a my, promočení až na kost, se to definitivně rozhodli vzdát. V Benešově jsme tedy přesedli na elektrickou jednotku a v Uhříněvsi na autobus linky 267, který nás v sobotu odpoledne dopravil až k domovu.

Batohy jsme tentokrát rozbalili a nechali vyschnout. O dva dny později jsme je opět zabalili, aby následující pátek opět mohly zamířit k Domašínu. Tentokrát přímou cestou.

Popis akce  |  Autor Jan Vála 4.12.17  |  Přečteno 49x | Facebook Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole : 1 2 3 4 5
Hlasováno : 2x | Průměrná známka : 1.0

Komentáře : 0

Diskuzní forum

28.11.2017 | Tony

Jj, myslel jsem si to že to je tento, jen jsem si nebyl ... [více]

28.11.2017 | Jetřichovický tulák

Ahoj, Tony, tady je fotka toho nalezeného kempu z druhé ... [více]

28.11.2017 | Tony

Jenom se zeptám, na té fotce je převis s těmi monogramy ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 463974
Přístupů dnes : 378
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 8

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 15.12.2017

<<12 / 2017>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

K Cmundě(bramborák) se jako nápoj absolutně nehodí

voda (čistá bez příchuti)Graf 265
minerálkaGraf 132
limonádaGraf 132
pivoGraf 138
kořalkaGraf 127
mlékoGraf 160
asfalt, bo teče moc pomaluGraf 181
kdo je ta cmunda???Graf 111

Hlasů: 1246

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka
Malý Chlumec

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2017 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144