Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Do kempu u Pustého zámku

JasnoPolojasno (3 dny) (11 km) Před 22.lety a 3.měsíci Září 1995
Ilustrační foto. Fotka z kempu u Pustého zámku, ale z jiného vandru.

Kdo zná Prahu i její okolí, nebo má před sebou alespoň její mapu, tak ví, nebo vidí, že mezi Hrnčířemi a Uhříněvsí je poměrně velká vzdálenost na to, aby se lidé z obou příměstských obcí běžně setkávali. Chtělo to trochu náhody, aby se nezadaný mladý muž obce jedné setkal s nezadanou mladou ženou ze vsi druhé. Tou náhodou byl v případě mých rodičů na počátku sedmdesátých let minulého století vandr. Ten se pak stal motorem jejich vzájemného vztahu až do doby, kdy se na svět rozhodl přijít můj brácha, který mimochodem započal svou životní éru právě na jednom z mnoha jejich čundrů. Když už brácha dosáhl parametrů, že by zvládl i menší trampské putování na zádech jednoho z rodičů, přihlásil jsem se k žití na tomto světě já. Bylo po čundrech. Ale také po několika dalších letech i po jejich vzájemném soužití. Tak už to prostě v životě chodí. Jedno však v srdcích ani jednoho z nich nevymizelo, a to láska k trampingu, vandrům, čundrům, nebo jen cestám a toulkám po končinách, luzích a hájích českých.

Samozřejmě jsme oba bráchové od nich tuto vlastnost zčásti zdědili a z té druhé pak nasáli. Na toulky do přírody jsme jezdívali už odmala, na můj první opravdový čundr jsem pak vyrazil v osmi letech. Dodnes z něho mám zážitek, na který si velmi dobře pamatuju.

Na ten další jsme si pak museli nějaký čas počkat.

Když jsem pak ve svých třinácti letech přišel s myšlenkou stavby vlastního srubu, nejen že jsem od obou rodičů dostal zelenou, ale táta i k realizací stavby přiložil vlastní ruku. Potkali jsme tam pak partu stejně starých kluků a zahájili vzápětí velkou vandrovní vlnu. Ještě jsem ani nedosáhl svých patnácti let a už jsem mizel do hvozdů na celé víkendy, aniž bych o sobě dával jakkoliv vědět a naše máma tak projevovala nekonečnou trpělivost, kterou by jí leckterá jiná mohla závidět.

Nechovali jsme se idylicky a ani tak, jak se předpokládalo. Vandrovní éra se postupně kryla s věkem pubertálním. Takže jsem ve čtrnácti letech měl v ruce svou první Startku bez filtru, v patnácti pak premiérovou becherovku s tonikem, abych ještě v témže roce života zakusil vlastní pivo, i následky pěti dalších. Pivní mok i destilát se pak postupně stávaly běžnou součástí našich vandrů, naštěstí se však i díky striktnosti rodičů nestaly potřebou v životě civilním.

S tátou to bývalo jednodušší. Jezdíval s námi někdy na čundry a sám na konzumaci zmiňovaných pochutin nic nenamítal. Naopak. Dokonce mě jednou na Benickém srubu sepsul, proč chodím na cigáro i na panáka pryč, když to stejně ví. A ať z něho nedělám vola. Od té doby padla tato tabu, i když jistá omezení jsem stejně aplikoval. Jednou tam byl prostě generační rozdíl, a i když kolovala čutora s rumem, před tátou jsem se nikdy plánovitě neopil.

Naše máma s námi nejezdila téměř vůbec. Do našeho "chlapského" světa se nám nechtěla míchat. Zůstala tak zcela stranou od skutečného vandrovního dění a v idee toho předpokládaného. I když už mě doma načapala s cigárem v koutku, nijak zvlášť mě však za to neseřvala. Ale alkohol byl před ní stále tabu.

Ještě než jsme se ho pokusili plánovitě prolomit, došlo k průseru u nás doma. Nahrávali jsme tehdy naší druhou kazetu písniček z dílny Unkase u nás v pokoji v bytečku na Jižním městě, když nás napadlo k jedné písni doplnit hospodský šum. Ten jsme znali velmi dobře. Dokonce jsme k tomu vlastnili i potřebné propriety, neboť z posledního čundru jsme z batohů vytáhli na dvaadvacet prázdných lahví od piv. Zavřeni v dětském pokoji jsme nahráli potřebné zvuky, ovšem při úklidu lahví jsme nezaregistrovali přítomnost mámy, která mezitím dorazila domů, a neopatrně si jednou cinkli. Vlítla do pokoje a když viděla tu spoušť, rázem byl průser na světě. Dalo nám hodně práce vymluvit se na sběr lahví kvůli nízkým vlastním stavům financí. Myslím, že nám to stejně nevěřila, ale alespoň byl klid. A tabu se drželo dál.

Částečně jej prolomit jsme se pokusili na jednom vandru brzy poté. Nevím jak se domluvil, přesný termín kdy k němu došlo, ale vím jistě, že jsem se jej zúčastnil já s Unkasem a právě naší mámou. Cíl toho vandru byl na Pustý zámek u Zakšína na Českolipsku a s největší pravděpodobností se odehrál v září roku 1995.

V tamní putyce jsme si objednali pivo. Na zkoušku, co to provede. Nestalo se nic a tak jsme si objednali druhé. Pak třetí. Čtvrté jsme si raději nedali, to už přeci jen začínalo "fungovat", a to jsme si netroufli.

Na noc jsme se utábořili v známém kempíku poblíž hradu.

Druhý den jsme se na žádné delší výpravy nechystali. Plán na celý den byl prostě posedávat na kempu. V odpoledních hodinách jsme s Unkasem pak velmi ochotně vyrazili "pro vodu" do Zakšína, přestože studánka nad Račí byla mnohem blíže a bohatě zásobená chutnější vodou, než jakou jsme přitáhli ze záchoda tamní restaurace. Mámu jsme zanechali hlídat věci v kempu. Samozřejmě nám o vodu vůbec nešlo. Kopli jsme do sebe v rychlém sledu tři kousky zrzavých moků a vydali se pomalou cestou zpět ke kempu. Společnost nám dělala litrová flaška rumu, kterou pro odpoledne a následný večer Unkas zakoupil. Jenže donést jí na kemp jsme si netroufli. Zakopali jsme jí tedy pod pařez v blízkém lese.

"Du na dřevo!", prohlásil Unkas krátce po našem příchodu na kemp. A spiklenecky na mně mrkl.
"Du s tebou!", odvětil jsem.

Tolik ochoty pro přísun palivového dříví jsem v nás ani jednou za celou vandrovní kariéru nezažil. A opět se otop ocitl na druhé koleji, prioritní byla pro nás především cesta k pařezu a ... "polejt jazyk, dát šláftruňk, kápnout do strojku, zavdat lampu, polknout jeden".

Abych přeložil tehdejší pojmy a hantýrku, zkrátka mlsat rum.

Cesty pro dříví jsme absolvovali asi tři a za tu dobu nakupili takovou hromadu, že už mámě muselo být divné, proč ještě chodíme na další. Jenže my měli mít brzy utrum.

Při čtvrté výpravě jsme nalezli místo pod pařezem prázdné. Dodnes nevíme jistě, kam zmizela. Buď náhodný kolemjdoucí, houbař, nebo svědek našeho mlsání. Zkrátka flaška s polovinou obsahu byla pryč. Postupně jsme tedy opět vystřízlivěli, neboť vody jsme měli dostatek a jít pro ní do Zakšína, to už bychom asi neprosadili.

I když si myslím, že cíle našich cest tenkrát tušila, ale možná si řekla že s tím stejně nic neudělá a byla ráda, že se to alespoň snažíme utajit, když už s tím na vandru neumíme přestat.

Dnes vím, že kdyby jsme tenkrát prostě řekli "jdeme na pivo", sešli bychom dolů všichni a úplně normálně si ho mohli dát v restauraci. Ale zapovězené ovoce nejlépe chutná a my si jej pro ten vandr vlastně sami zakázali. A chutnalo nám, i když ho bylo naplánovaně málo Smile

Popis akce  |  Autor Jan Vála 11.10.17  |  Přečteno 154x | Facebook Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole : 1 2 3 4 5
Hlasováno : 3x | Průměrná známka : 1.0

Komentáře : 0

Diskuzní forum

28.11.2017 | Tony

Jj, myslel jsem si to že to je tento, jen jsem si nebyl ... [více]

28.11.2017 | Jetřichovický tulák

Ahoj, Tony, tady je fotka toho nalezeného kempu z druhé ... [více]

28.11.2017 | Tony

Jenom se zeptám, na té fotce je převis s těmi monogramy ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 463976
Přístupů dnes : 380
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 5

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 15.12.2017

<<12 / 2017>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Hlasů: 10

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka
Malý Chlumec

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2017 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144