Trampská osada Minessota

Datování tohoto čundru není úplně jasné. Vyřazováním nevhodných možností jsem postupně dopátral pravděpodobný rok, i období, ve kterém jsme na něj vyrazili. Psal se rok 2003 a léto bylo již nenávratně ta tam. Do sychravého počasí jsem v sobotu dopoledne vyrazil na vandr s Džardou. Cíl toho dne měla být jakási základna paintballového klubu. Vlakem jsme dorazili do Olbramovic a odtud pak lokálkou směrem na Sedlčany. Vlak jsme opustili v zastávce Minartice a vydali se po silnici na Bezmíř. Směr dalšího putování již má paměť nevydává. Někde v okolí zmiňované vsi jsme sešli ze silnice do lesa, kde se nacházely zákopy, střelecké palposty i pozorovací posedy. Docela zajímavé místo, ovšem bez předpokládaného přístřešku před nepohodou. A v panujícím nečase nás budování dočasného příbytku na tom vandru příliš nelákalo. Rozhodnout mohla hospoda. Ta se však v zmiňované obci nenacházela a nás tak přešla chuť k pokračování vandru. Zamířili jsme zpět, k nádraží, z poměrně velké vzdálenosti jsme však sledovali, jak motorák na Sedlčany pomalu mizí za horizontem.

Zkusili jsme autostop. Sotva Džarda na hlavní silnici zvedl ruku, zastavilo u nás hned první auto. Za volantem seděl odhadem tak sedmdesátiletý děda, vedle něj přibližně stejně stará babička. Stěží jsme se do malého vozu naskládali. Děda vedl auto na Olbramovice a babička se vyptávala, kam vlastně máme namířeno. Když se dozvěděla že na vlak, vytáhla z přihrádky jízdní řády a v nich vzápětí objevila informaci, že vlak na Benešov jede zanedlouho.

"Jeď!" přikázala řidiči.

Ten z auta i ze svých schopností pak ždímal maximum. Dovezli nás až před nádraží a my vlak na poslední chvíli stihli. Jestli jsme zamířili k domovům, nebo jsme někde vystoupili a spali jinde, to už v útrobách mojí paměti mizí.

Toť vše.