Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Velikonoční Vranice r. 1997

JasnoPolojasno ProměnlivéProměnlivé VítrVítr SníhSníh (4 dny) (25 km) Před 20.lety a 9.měsíci Březen 1997
Spaní na srubu ve Vranicích. Ilustrační foto

První polovina března roku 1997 byla prolita klasickým, předčasným jarem. Hned zkraje měsíce jsme vyráželi vandrem vstříc prvním pracím na pevnostním muzeu, nedávno schváleném úřadem města Dubá. Z vandru jsme se vrátili předčasně kvůli Unkasovým zdravotním komplikacím. Brzy po návratu skončil v nemocnici a po několika dnech se podrobil operaci. Byl to týden deštivé a chladné nejistoty, obloha se na několik dní v druhé polovině zatáhla a počasí připomínalo spíše podzim. Poslední úterý v měsíci jsem jako každý všední den vyrážel do práce a během dopoledne pak sledoval, jak sílící sluníčko rozráží poslední zbytky mraků. Kolem poledne mi volala moje máma, že Unkas je u nás doma. Rázem to všechno vypadalo moc dobře. Přiznám se, že mi malinko vadilo, že doma přijdu o spodní postel a skončím na palandě, kde už jsem nějaký ten pátek nespal. Unkas již nějaký čas nazpátek vyletěl z rodného hnízda a coby mladšímu bratrovi na mě tedy zbylo lepší spací místo. Leč radost nad tím, že Unkas je doma a tudíž z nejhoršího venku však nad trochou nepohodlí převládla.

Když jsem dorazil domů, Unkas lépe nevypadal. Ale to po operaci nikdo. Hned jsem začal spřádat plány na vandr. Unkasova přítomnost na Jižňáku vzbudila zájem ze strany kamarádů z Uhříněvse a dveře se u nás podávaly z ruky do ruky. Ještě toho dne jsme dohodli vandrovní výpravu na nadchzející velikonoční prodloužený víkend, jehož součástí měl být i Unkas, neboť jsme všichni včetně jeho předpokládali, že to do pátku vyleží.

"Kopneš do sebe dva brufeny, zaliješ to panákem rumu a máš jí jak vidle", prohlásil jsem ve čtvrtek před spaním k Unkasovi s přesvědčením, že jej ještě ukecám i přes nelepšící se stav k vandrovnímu putování. Když jsem následující ráno vyrážel do práce, poprosil mě o zakoupení brufenů. Bral jsem to tak, že Unkas s námi odpoledne směrem ke Kácovu nakonec vyrazí.

Odpoledne jsme se u nás slezli v kompletním složení party počínajícího vandru - já, Grepa, Medelák a Džarda. Unkas však prohlásil, že to nedá a my jej neukecávali. Nevypadal totiž vůbec dobře. Pokynuli jsme mu tedy na pozdrav a Medelák prohlásil z legrace jednu větu, která ho poté pronásledovala několik dalších let.

Uhříněvse jsme dosáhli na palubě prostředku městské hromadné přepravy osob a na místním nádraží přesedlali do prostor povozu drážního. Pantografická souprava směřující k Benešovu nás dopravila do Čerčan. Další, tentokrát motorový vlak, jsme buď nechali záměrně ujet, nebo na náš spoj nenavazoval, každopádně to bylo dobrým důvodem navštívit tamní nádražní restauraci U Šantrůčka. Známá zakouřená špeluňka se sotva se otáčejícím letitým ventilátorem v zadní zdi nás již v minulosti mnohokráte hostila a ani tentokrát to nebylo jiné. Jisté je, že jsme předposlední vlak taktéž nechali odjet bez naší účasti a počkali si na ten úplně poslední.

Místního průvodčího se nám podařilo ukecat a vlak nám zastavil u kempu ještě před Vranicemi, čímž nám ušetřil několik stovek metrů pěší chůze. Srub v Měsíčním údolí nás přivítal obvyklou opuštěností a tichem. Nebyla vůle rozdělávat oheň, každý z nás se odebral na svůj již několikrát předtím vyležený flek a tam usnul spánkem hlubokým a dlouhým.

Sobotní ráno nebylo počasím tak krásné jako ta předchozí. Probudily nás blížící se hlasy a pak vrznutí dveří srubu. Dovnitř nakoukly dvě neznámé hlavy. Obávaným myslivcům ani lesní stráži však hlavy nepatřily, poznali jsme v nich čundráky.

Po "Šantrůčkovi" bylo probouzení trochu náročnější, když jsme se vyhrabali z lůžkovin, na ohništi už plápolala exotermická reakce a nad ní se ohřívala v kotlíku voda na ranní grog. Už tento úvodní krok zavdal nám vlnu sympatií ke dvou příchozím, ze kterých se vyklubal základ party ze Zruče nad Sázavou. Další dva měli dorazit k večeru, Marten spolu s jedním byl předvoj. Ukázalo se, že na srub v Měsíčním údolí jezdí "Zručáci" už řadu měsíců. Vlastně jej objevili v době, kdy jej nalezl i Unkas a poprvé jej pak navštívili i my. Bylo dílem náhody, že jsme se tu potkali vlastně až po roce.

Ještě dopoledne padl návrh k návštěvě restauračního zařízení v Kácově a vzápětí byl jednomyslně přijat i našimi novými kamarády. Protože se tak odehrálo nedlouho před odjezdem vlaku požadovaným směrem, následoval zrychlený přesun k železniční zastávce, ve svém finále zakončený divokým během k motoráku, který na nás chvilku vyčkával. Tentokrát jsme nemířili jako obvykle na místní nádraží, cílem se stala následující zastávka za vodou před pivovarem. Odtud jsme chtěli začít "tour de bier", jak jsme naše putování nazvali.

Místní pivovar byl tou dobou zavřený a do otvíračky oblíbeného stánku nad jezem zbývaly zhruba dva měsíce, vydali jsme se proto do nejbližší kamenné restaurace. Tu jsme nalezli kousek za mostem na náměstí. Odpoledne následoval přesun do Kácovské hospody, několika předchozími vandry prověřeného lokálu. Tam jsme setrvali až do podvečerních hodin a poté se vydali na vlak, kterým měl přijet zbytek party Zručáků. Jak slíbili, tak splnili. Přistoupili jsme do motoráku a ještě než vlak dorazil do zastávky Vranice, padlo rozhodnutí popojet ještě o jednu stanici dále, do Soběšína. Asi již tušíte, že cílem onoho "přejetí" byl tamní výčep. Poslední vlak do Vranic jsme ani nechtěli stihnout a teprve kolem půlnoci, ve shodě se zavíračkou, jsme se vydali pěšky po kolejích a zanedlouho stanuli u srubu, který pro tu noc mnoha obyvateli praskal ve švech. Ještě nějaká kořalka navečer, trochu ohně a pak, jak jsme postupně odpadali, přesunovali jsme se do útrob srubu ku spánku.

Nedělní ráno bylo hodně divné. Brzké události nebudu popisovat, podrobně se jim věnuji v padesátém čtvrtém díle Příběhů autora. Ani počasím ten den nijak nevynikal, sluníčko bylo ta tam a z mraků se čas od času sypal k zemi sníh. Polovina Zručáků, ti, co přijeli předchozí večer, museli v neděli zase odjet. My zbylí vzhledem k volnu následujícího dne nechystali nic většího, než nějaké toulky po okolí. Z Vranické zastávky jel polovině Zručáků vlak k jejich domovům a o několik minut později i nám na opačnou stranu. Na programu jsme měli návštěvu Českého Šternberku, ale ne hranu, nýbrž zařízení, nacházející se v jeho bezprostřední blízkosti. Pokračovali jsme tak v "tour" z předchozího dne. Restaurace pod hradem nás hostila na oběd, což v té době nebývalo u nás příliš obvyklé. Jenže konzervovaná strava docházela a potravin dodat tělu je třeba. Přestože jsme návrat předpokládali na palubě vlaku, nakonec jsme se v odpoledních hodinách vydali ze zastávky ve Šternberku k Soběšínu pěšky po kolejích. Je to pěkná štreka. Na jejím konci jsme ani nepředpokládali otevřenou restauraci ve zmíněné vsi, o to více nás hostinský překvapil a rázem nás jistá nepopsaná přitažlivost vtáhla dovnitř. Leč už nám tolik netáhlo, dva předchozí dni byly znát. A tak jsme o mnoho dříve než se zavíračkou vyrazili na další pochod, který jsme úspěšně završili na našem sroubku. Toho dne jsme u ohně seděli mnohem déle.

Neměli jsme ani tušení, že po celý den nás po všech hospodách v Kácově, Soběšíně i Šternberku někdo hledá. Že nám je v patách a přesto nás nedostihne. Znají nás všichni hostinští v okolí, i dvě místní policejní hlídky ....

Velikonoční pondělí bylo opět prosluněné a teploty od rána stoupaly celkem rychle nahoru. Jak na potvoru, když jsme ten den museli vyrazit k domovům. Se Zručákama jsme si vyměnili telefonní čísla a dohodli nějaký další vandr. Neměli jsme tušení, že k němu dojde hned následující víkend, ovšem za mnohem horších okolností.

Nejdříve jel vlak na Zruč a zanedlouho i nás na Čerčany. Bylo krátce před polednem. Pantografická souprava na náš motorák téměř navazovala, takže jsme se do Prahy dostali vbrzku. Džarda s Medelákem zůstal v Uhříněvsi a já s Grepou pak linkovým autobusovým spojem zamířil k Jižnímu městu.

Dveře od bytu mi otevřela mámina známá. Nebyla u nás řadu let a teď mi přišlo divné, co tu najednou dělá. A máma mi vzápětí sdělila, že Unkas už není!

Byl jsem jak opařenej, ale hlavou mi bleskla jedna spásná myšlenka. Vybavila se mi jistá scénka z filmu, kdy se dva strašně pohádali a pak o sobě pak říkali, že jsou pro sebe mrtví. "Tak to bylo i tady", říkal jsem si. Jenže nebylo! Unkas v nedělních ranních hodinách opravdu zemřel!

Ten dotyčný, kdo nás sháněl v neděli po všech restauracích v okolí Kácova i v něm, byla právě moje máma. Jenže my byli na našem TOUR de bier, tudíž často na přesunu. A proto nás nedostihla.

Následující víkend, hned po pohřbu Unkase, jsme se vydali do Vranic na rozlučku s ním. Zúčastnila se toho celá naše parta, celá Minessota. Byli tam Zručáci, i moje máma. Protože to byl "jeho" srub, postavili jsme mu ve svahu nad ním symbolický hrobeček. Ten pak zanikl spolu se srubem.

Ten velikonoční vandr roku 1997 byl jakousi malou pomyslnou tečkou za dosavadní velkou vandrovní sérií. Na čundry jsme poté samozřejmě jezdili dále, ale v menším rozsahu i účasti. Svou daň si vybírala přirozená dospělost, útěky k rodinám, k dětem. I já jsem velmi brzy "po Unkasovi" opustil rodný vejminek a vydal se vstříc rodinnému životu. Přestože jsem v něm úplně neuspěl, dnes je mému synkovi stejně, jako bylo mě v dobách mojí největší a právem mohu říci nejhezčí vandrovní kariéře. Po několika letech jsem se ocitl na svobodné vlně a spolu s Medelákem jsme rozjeli druhou velkou vandrovní vlnu, už však chyběl takový ten tmelící prvek, jakým byl právě Unkas. Onen vandr byl tedy tečkou za jednou životní etapou, která by přirozenou cestou stejně skončila, ale mohla být zakončena o mnoho lépe, než jak skutečně byla.

Popis akce  |  Autor Jan Vála 28.2.17  |  Přečteno 491x | Facebook Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole : 1 2 3 4 5
Hlasováno : 5x | Průměrná známka : 1.0

Komentáře : 0

Diskuzní forum

28.11.2017 | Tony

Jj, myslel jsem si to že to je tento, jen jsem si nebyl ... [více]

28.11.2017 | Jetřichovický tulák

Ahoj, Tony, tady je fotka toho nalezeného kempu z druhé ... [více]

28.11.2017 | Tony

Jenom se zeptám, na té fotce je převis s těmi monogramy ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 463977
Přístupů dnes : 381
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 9

Kalendář

Dnes je:

Pátek, 15.12.2017

<<12 / 2017>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

K Cmundě(bramborák) se jako nápoj absolutně nehodí

voda (čistá bez příchuti)Graf 265
minerálkaGraf 132
limonádaGraf 132
pivoGraf 138
kořalkaGraf 127
mlékoGraf 160
asfalt, bo teče moc pomaluGraf 181
kdo je ta cmunda???Graf 111

Hlasů: 1246

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka
Malý Chlumec

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2017 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144