Trampská osada Minessota

Výpravy k Domašínu v letech 1994 - 96 se dají bez nadsázky počítat po desítkách. Psanou formou se mi většinu z nich již pravděpodobně nepodaří zdokumentovat. Jedna z těch lépe zapamatovaných se odehrála v říjnu roku 1994. Pro poměrně přesné datování vandru i jeho průběh hovoří souběh dvou faktorů. Prvním z nich bylo na tehdejší dobu výrazně nadprůměrné fotografické zdokumentování čundru, spojené s Pictusovou vášní pro pořizování snímků. A právě Pictus byl tím druhým faktorem. Za ty roky Domašínských výprav s námi na zmíněná místa vyrazil celkem dvakrát. Poprvé vlastně ještě před započetím série při putování od Domašína ke Šternberku a podruhé na popisovaném vandru. A právě díky němu byla výprava natolik odlišná. Hlavním důvodem byl fakt, že Pictus byl dospělý a tudíž rozumnější, byl mým tátou, před kterým jsme měli respekt a navíc v té době byl trampsky mnohem méně zkaženým, než jsme bývali my. Tato kombinace tedy zavdala mnohem odlišnější průběh vandru, než bývalo v těch letech na Domašíně zvykem.

Z komunikací přes pevné telefonní linky bylo několik dní před odjezdem na víkendový vandr zřejmé, že se počet jeho účastníků ustálí na čtyřech ve složení mě (Láva), Pictuse, Džardy a Medeláka. Sraz byl v pátek odpoledne na lavičce u první koleje nádraží v Uhříněvsi. Dorazil jsem tam za pomoci městské hromadné přepravy z Jižního města. Džarda s Medelákem už čekali na místě a za chvilku dorazil i Pictus, se zprávou, že jsme v neděli na oběd očekáváni u mojí babičky, která nám připraví její legendární kulajdu.

Pantografickou soupravou i vzápětí motorovou jednotkou jsme se přepravili na trati Praha - Benešov - Trhový Štěpánov do Domašína, kam jsme dorazili za tmy. Pár klacků jsme nalezli v nejbližším lese a vzápětí zaplál menší ohýnek. Nad ním se na klaccích opékaly špekáčky, lahvinka s destilátem kolovala z ruky do ruky a pomáhala tak exotermické reakci zahánět chlad, který prostupoval podzimním lesem.

Probudili jsme se do pošmourného rána. Cílem toho dne nebyly žádné větší pěší přesuny, takže vlastně ani příliš nevadilo, že se sluníčko za celý den neukázalo a naopak chvílemi i drobně mžilo. O polední stravu se tradičně postaral Pictus, který ve stařičkém kotlíku uklohnil gulášek tak dobrý, že se po něm jen zaprášilo. Odpolední "dvacítka" spánku v seníku, pak na lihovém vařiči připravit bohatýrský pozdní oběd složený ze stravy konzervované.

Návštěvu restaurace jsme ponechali na večerní hodiny, přičemž přesun k ní probíhal ještě za světla a zpáteční cesta pozdě v noci. Uléhali jsme někdy kolem půlnoci.

Ani nedělní ráno nevypadalo počasím lépe než předchozí. Proto vlastně ani příliš nevadilo, že jedeme domů. U babičky nás pak čekala slíbená odměna, což byla zároveň pomyslná tečka za jedním z dalších vandrů k Domašínu.