Trampská osada Minessota

Do přelomu tisíciletí zbývaly ještě tři roky a stejný počet měsíců. Podzim roku 1996 nebyl ani prosluněným, ale ani mrazivým. Na konci října souvislá sněhová pokrývka neležela ještě ani na nejvyšších vrcholcích našich severních nejznámějších hor. Na pěkné počasí jsme neměli štěstí ani na vandrech, při nichž nám převládalo teplejší, ale o to vlhčí klima. Přitom na poli čundrů jsme při onom podzimu měli napilno. Naplno hořela naše vášeň pro předválečné opevnění, také teprve nedávno objevený sroubek v Měsíčním údolí poblíž Kácova lákal svou příhodnou polohou k častým návštěvám. Do toho jsme pomalu začínali realizovat plán vlastního pevnostního muzea nedaleko České Lípy. Abychom v budoucím muzeu mohli o prvorepublikových bunkrech trochu zasvěceně mluvit, bylo třeba trochu prozkoumat pevnůstky i těžké sruby jinde než v okolí našeho plánovaného muzejního exponátu. Přes týden jsem ležel v knihách a vyhledával zajímavá místa poskytující pohledy na netradiční pevnostní stavby. Tak mi upoutalo Trutnovsko. Výprava za těžkým opevněním a několika atypickými pevnůstkami opevnění lehkého měla být jakousi třešničkou na dortu vojensko-historických vandrů toho roku.

Oproti mnoha jiným čundrům mám o této výpravě zcela přesně dochované datum. Důvod je jasný, ale zároveň zcela neznámý. Dochoval se nám totiž výtisk jízdních řádů. Zároveň vůbec nevím kde jsme jej vzali. Internet tehdy ještě v našich domácnostech neexistoval a nevím o nikom, kdo by k němu měl přístup. Možná moje máma v práci. Zkrátka nemám ponětí kdo a kde nám vytiskl přesný řád odjezdů vlaků i s přesedáním. Podle jediného nedělního exempláře máme přesnou informaci, že vandr proběhl 1.-3. listopadu 1996.

Čundru jsme v našem čtyřčlenném složení věnovali jeden den dovolené. Cesta k Trutnovu byla vlakem dlouhá a bylo vhodné na místo dojet ještě za světla. Desátá dopolední byla hodinou srazu na pražském Hlavním nádraží. S Jardou a Medelákem jsme vyčkali Unkase, obsadili chodbičku vlaku na Pardubice a čtyřsedačku následného spoje ze zmíněného města do Trutnova. Na místním nádraží nám zbývala asi půlhodinka vyčkávání na motorový vlak do Petříkovic, cíle páteční cesty. Automaticky nás nasála nádražní restaurace, kde jsme dali pivko na stojáka a raději vypadli, neb v oné špeluňce nám točený kvas nějak nechutnal.

Sotva dozněly zvuky motoráku na zastávce v Petříkovicích, nastalo dohadování kam dál. Mapu okolí jsme nevlastnili a jediným vodítkem pro následný průzkum opevnění byl tištěný seznam lehkých bunkrů a několik fotografií pevností těžkých, které se ovšem nacházely pouze v mojí hlavě. S Medelákem jsem tedy vyrazil na zrychlený průzkum terénu vpravo od kolejí, Unkas s Jardou měl zůstat na zastávce a vyčkávat našeho příchodu. Nad železnicí jsme objevili těžký pěchotní srub, který byl ovšem zamčený a kryt před blížícím se drobným deštěm neposkytoval. Také druhý bunkr ve svahu na tom nebyl o nic lépe. S nepořízenou jsme se vrátili na zastávku, kde jsme ovšem naše kamarády nenalezli. Naše kroky tedy vedly dolů k silnici, do strání naproti v údolí a nakonec do vsi. Při cestě nazpátek jsme je konečně potkali. Zatímco my hledali je, oni vyhledávali bunkry a na rozdíl od nás byli úspěšní. Poté se vydali naším směrem, minuli jsme se ale někde v okolí nádraží, takže zatímco my očekávali kamarády dole u silnice, Jarda s Unkasem zamířili do míst, kde jsme jim zmizeli z očí.

Spláchnout žízeň jsme zamířili k motorestu vedle hlavní silnice. Pětice piv plzeňského výrobce byla darem z nebes, byť poněkud dražším. Zatímco se venku snesla na kraj tma, od západu připluly těžší mračna, ze kterých se k zemi brzy začal snášet drobný deštík. Od motorestu jsme zamířili zpátky po silnici a vedeni Jardou si vyšlápli krátký příkrý kopec a ve smrčině brzy zahlédli při mdlém svitu baterky stěny bunkru. Poměrně vzácný objekt typu B byl navíc výškově lomený. Nejdůležitější byl ale pro nás fakt, že jsme volně přístupným vchodem stanuli uvnitř krásně suché a čisté pevnůstky. S Medelákem jsme si ustlali v dolní střelecké místnosti, zatímco Unkas s Jardou v horní. Posledně jmenovaného kamaráda nedlouho poté stihla jistá nehoda. Co vedlo Jardu pokusit se rumem přepít Unkase nám není známo, nevěděl to vlastně ani on. Každopádně se pokusil o nemožné a šel tak obrazně řečeno "hlavou proti zdi". Výsledek, který jej v krátké době postihl, jsme nazvali "Bé-stavem". Vzhledem k situaci se Unkas raději přesunul k nocování mimo bunkr, kde chvíli odolával pokračujícímu dešti. Ten však jako mávnutím kouzelného proutku někdy kolem půlnoci ustal.

Ráno bylo veselé pro nás, nikoliv pro Jardu. Večerní pokus se na něm výrazně podepsal. Nabízenou snídani s díky odmítl. Ranní "vyprošťovák" nezavdal dokonce s výrazem odporu ve tváři. Bylo jasné, že notně ztenčené zásoby lihoviny pro zbytek vandru budou putovat pouze do tří hrdel.

Večerní déšť byl ta tam, počasí zůstávalo ale nadále sychravé a údolí pod námi zaplavovala mlha. My však mířili vzhůru do svahu, po linii lehkého opevnění. Na hřebeni pak na nás vykoukl krásný bunkr typu C s dochovanou plechovou střechou, asi jeden ze tří dochovaných ve stejném stavu a šlo tak o velmi vzácný druh. Zatímco lehké pevnůstky lahodily naším očím, těžké byly pravým opakem. Značně rozbitá linie nedokončených pěchotních srubů byla navíc velmi zarostlá, z některých srubů dokonce zůstaly jen nepřístupné hromady trosek. Dorazili jsme až nad Mrtvé jezero, od dalšího průzkumu přes údolí jsme však upustili z nedostatku času. A vlastně i z absence morálky. Vydali jsme se po linii zpátky a nad Petříkovicemi našli konečně jeden z dochovaných pěchotních srubů, který byl navíc otevřený. Následovala krátká prohlídka, jejímž výsledkem byl nález dvou čistých místností, které se staly naší noclehárnou pro následující noc.

Nedělní dopoledne bylo již ve znamení odjezdu. Vyčkat motoráku na zastávce bylo dílem asi dvou hodin, na nádraží v Trutnově se nám ale povedlo chytit přímý spoj na Prahu.