10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Vandr na Domašín, ne tak úplně dle plánu

ProměnlivéProměnlivé ZataženoZataženo DéšťDéšť (2 dny) (6 km) Před 23.lety a 8.měsíci Duben 1995
Ilustrační foto z jiného vandru. Pohled z vlaku na nádraží v Uhříněvsi. 1995. Vpravo Unkas
Pátek onoho dubnového dne roku 1995 byl čímkoliv jiným, jen ne krásným jarním dnem. Už při mém ranním odjezdu do práce těžké tmavé mraky na obloze neslibovaly idylické počasí a zima po ránu zalézala za nehty. Během dopoledne se mračna na obloze trochu protrhala. Alespoň nám na plánovaném víkendovém vandru nebude pršet, říkal jsem si při pohledu na povětrnostní podmínky venku a slíbil sám sobě, že hned po práci zajdu zakoupit pro jistotu ještě jednu lahvinku něčeho ostřejšího pro zahřátí během následujících dvou večerů. Přislíbená účast tentokrát nebyla hojná, vlastně jsem na nádraží v Uhříněvsi měl odpoledne sraz jen s Džardou. Krátce po poledni jsem uložil vercajk do basy a známou cestičkou mimo dohled vedení podniku jsem opustil areál mého zaměstnavatele. Na blízké zastávce jsem na autobus linky 213 nemusel čekat dlouho a o dvacet minut později jsem chrastil klíčem v zámku bytečku na Jižním městě. V očekávání prázdného bytu bylo o to větší překvapení, že byl doma právě Unkas. Tou dobou tu už nebydlel, ale dorazil mě podarovat lahvinkou rumu, kterou dostal jako úplatek v práci.

Byl jsem jediný, kdo na sebe po druhé hodině odpolední navlékal maskáče. Unkas slíbil přítelkyni Monice, že večer půjdou do kina, a nyní moje vandrovní přípravy sledoval s neskrývanou závistí. Tak alespoň prý se mnou pojede do Uhříněvse, pozdraví Džardu a zamává nám u vlaku. Autobus linky 267 nás dopravil poblíž nádraží, na kterém už Jarda vyčkával.

"Zajeď domů, vem maskáče a pojeď. My na tebe počkáme!", snažili jsme se Unkase ukecat do doby, kdy se na západním zhlaví objevila pantografická souprava.

"Tak se mějte, no!"

Se sykotem se otevřely dvojdílné zatahovací dveře vlaku, s Džardou jsme nastoupili a pokynuli na pozdrav Unkasovi, stojícímu na peróně vedle nás. Výpravčí právě odpískával odjezd vlaku, když Džarda vytáhl zpod bundy litrovou lahev rumu a ihned odborným pohybem utrhl zátku. Unkasovi zazářily oči.

Jedním skokem se Unkas vmáčkl mezi zavírající se dveře vlaku.

"Jedu! Vy volové, ale pučíte mi celtu na spaní!"

Takže na cestě směrem k Domašínu jsme byli náhle tři. Unkas v civilu, bez spacáku, ale s vandrovní chutí větší, než byla touha vidět v promítacím sále nový film. Bude mít doma průser, ale to prý za to stojí.

Když se litrovka rumu stala tím bodem obratu, teď jsme jí museli "ztrestat". Kolovala až do Benešova, kde jsme jí prázdnou odkládali do odpadkového koše. Načež jsme zapadli do místní putyky, kde jsme hodlali vyčkat dalšího vlaku. O deset minut později zaskřípaly brzdy motorového vlaku na příjezdu od Trhového Štěpánova, neklamné znamení, že zanedlouho vyrazí na další pouť. Na peróně před vlakem jsme potáhli každý ze své "Stařenky bez filtru".

Postávali jsme před otevřenými dveřmi, když ty se náhle automaticky zavřely. "Ty vole!" Unkas skočil po klice od dveří, já se začal sápat do otevřeného okénka.
"Klídek, kucí. Zkouška dveří!" volal na nás výpravčí.
Bágly jsme raději naházeli na pětisedačku na konci přípojného vozu, já zůstal sedět mezi dveřmi a Unkas v pohotovosti postával hned vedle. Když dveře asi po minutě cvakly a začaly syčet podruhé, jen jsem zacouval a Unkas skočil dovnitř.
"Klídek, zkouška dveří!", zvolal jsem z otevřeného okna na Džardu venku.

Jenže vlak sebou náhle trhnul a vyrazil s námi na Trhový Štěpánov, zanechajíc přitom Džardu na prvním peróně benešovského nádraží.

Vlak jsme se skrze průvodčího nepokoušeli zastavit, za půldruhou hodinku jede další, kamarád za námi přicestuje na jeho palubě. O půl hodinky později jsme vystoupili s Unkasem a Džardovo báglem na nádraží v Domašíně s jasným následujícím plánem. "Čekáme!"

A tak jsme čekali. Odzátkovali jsme mou láhev rumu a zatímco jsme její obsah střídavě srkali na domašínském nádraží, Džarda mezitím zapadl zpět do benešovského restauračního zařízení, kde za větší útratu vyčkával spoje dalšího.

Do příjezdu následujícího spoje zbývalo asi deset minut a my byli na suchu. Na příjezd kamaráda jsme se náležitě připravili. Já vyrazil vytvořit uvítací výbor. Takové výbory tradičně předávají kytici. Jednu jsem objevil na přilehlé zahrádce. Překonat plot, byť s dvojkou v žíle, pro mně nebyl žádný problém. Počáteční zdráhavý sběr jednotlivých stonků pivoněk se vzápětí zvrhl v prosté vyplenění celého trsu. U posledního stonku jsem si všiml, že mou činnost se zájmem sleduje postarší majitelka zahrádky z okna. Polovinu kytice jsem tedy okázale v mžiku píchl zpět do záhonku a s druhou půlkou pak stejně bezproblémově zdolal plot na zpáteční cestě.

Unkase jsem na peróně nenalezl. Objevil jsem ho na nádraží. A to doslova! Dodnes nemám tušení, jak a proč se během minuty ocitl na střešním krovu nádražní budovy. Patrně zvolil místo s lepším výhledem na přijíždějící vlak, který tou dobou už troubil před blízkým přejezdem.

Vítací ceremoniál neproběhl zcela podle plánu. Že Jarda z vlaku nevypadl bylo jen zásluhou průvodčího, který mi jeho tělesnou schránku předal. Že Jarda čekání na vlak v Benešově poctivě zaléval v hospodě bylo zjevné. Když se Džarda na peróně trochu stabilizoval, vyrazil mu Unkas v ústrety. Opustil svou "sesli" na krovu a střechu nádražní budovy zdolával sjezdem po sedací části jeho těla. "Z voleje" následoval odraz od okapu a skok na vlajkový stožár, po němž i přes vlastní pokročilý stav hbitě sešplhal dolů.

Byli jsme zase kompletní.

Neplánované zdržení sice přivodilo všeobecné veselí, ale zkomplikovalo nám návštěvu restaurace v Radošovicích. Vzhledem k pozdní hodině při příchodu na Kalamajku jsme další cestu odpískali. Nastalo dělení majetku, neb noc byla dosti chladná a Unkas krom lehkého civilního oblečení neměl nic. Spacáky jsme tedy roztáhli jako deky, jeden pod sebe a druhý všichni tři přes sebe. Zima byla všem.

Unkas pak ráno zjistil škody na jeho zánovním civilním oblečení. Světle modré džíny utrpěly od nádražní střechy mnoho šmouh a odřenin, se kterými si pračka posléze jen těžko poradila. Košili měl na jednom místě roztrženou.

Dle přepracovaného vandrovního plánu z minulého dne měl Unkas dopoledne vyrazit na Prahu a konečně dorazit k Monice. Šli jsme jej vyprovodit k nádraží a během cesty vzhledem k mírně deštivému počasí odpískali vandr i sami sobě. Takže jsme v sobotu dopoledne na Prahu nakonec vyrazili všichni tři. Tak trochu předčasně skončil vandr, který se do mojí paměti pro svůj netradiční průběh zapsal natolik, že si dodnes pamatuji téměř každý detail.
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   22.1.2016  |  Přečteno: 1086x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 1x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539992
Přístupů dnes : 158
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 4

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 18.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144