Trampská osada Minessota

Pro školou povinná dítka, mladistvé, i učitelský sbor se dvouměsíční letní prázdniny blížily velmi rychle svému konci, pro nás ostatní se prostě zatraceně rychle blížil podzim a nápadně rychle se zkracovalo denní světlo. Druhá polovina srpna roku 1999 se nesla ve znamení krásného počasí, které během odpoledních nejvyšších teplot pravidelně vyhánělo vody chtivé lidi k plážím po celé republice. Když mi Grepa ve čtvrtek odpoledne oznámil, že má celý víkend pracovní volno, zkusmo jsem navrhl plán vandru. Ve večerních hodinách zazvonil telefon, na jehož konci jsem uslyšel známý hlas Grepy. Potvrzoval vandrovní účast s tím, že tentokrát nepojedeme do Hýskova pouze ve dvoumužné sestavě, ale přidá se k nám i zástupce pohlaví opačného. Grepovo hezčí polovička Iva se rozhodla na vlastní kůži vyzkoušet to, o čem jí doma bezpočtukrát vyprávěl. Vandr to měl být její premiérový, přestože s námi o půl roku dříve trávila silvestra v dokonalém nepohodlí muzejního bunkru v Rozprechticích.

Protože čtvrteční večer nebyl chudý na telefonní hovory, k vandru se mi povedlo ukecat i Míru.

Pátek, po patnácté hodině středoevropského letního času. Zvonek u dveří mi oznámil, že Grepa s Ivou i s Mírou postávají za dveřmi a jsem ten poslední, na koho se čeká. Vyrážel jsem hodně na lehko. Na pásku jsem měl stočenou pouze celtu, v ní jednu konzervu, kousek chleba, dva rohlíky a v igelitu balený romadúr. Po kapsách cigarety, v jedné čutoře litr rumu a v druhé čistou, chlorovanou vodu z domácího řádu. Důvěrně známá cesta metrem proběhla bez nehod, revizoři se na černo jedoucímu Mírovi vyhnuli obloukem. Po zakoupení jízdenky na drážní prostředek následoval přesun na první nástupiště, odkud za pár minut odjížděla souprava dvoupatrových vozů Bmto292, tažená elektrickou lokomotivou k Berounu.

Kamarád Grepa vytáhl z obalu kytaru, kamarád Míra z kapsy starý zpěvník a kamarádka Iva rozezvučela celý vagón svým osobitým mezzosopránem. Každý jsme si srkli z kolující placatky s tmavě červenou lihovinou a pustili se do repertoáru trampské písně, v němž krom úvodní Vlajky zazněly pecky jako "Letí šíp savanou" a několik krásných teskných písní od bratří Nedvědů ...

Tak, to by stačilo, je čas na deziluzi. Na chvíli jsem byl v pokušení sepsat text, který náhodný návštěvník pod hlavičkou trampské osady očekává. Realita byla kapku jiná ...

Obsadili jsme podélné lavice na začátku horního patra zadního vagónu. Hodlal jsem se zbavit obsahu levé čutory, ze které se po odvíčkování linula charakteristická rumová vůně. Grepa disponoval stejnou kubaturou a Míra do placu přidal lahvinku whisky. Míra v přítomnosti pohlaví ženského zpravidla držel důstojnost a protože i tento den nebyl výjimkou, zbylo na nás "nedůstojné" více obsahu jeho sváteční lahvinky.

Druhý perón Smíchovského nádraží byl přeplněný lidmi. Zdálo se, že horní sekci vagónu budeme sdílet s několika desítkami dalších spolucestujících. Zpravidla takovému náporu odoláváme hraním na opilce, v nichž jen málokterý odolný jedinec chce vidět svého spolucestujícího. Pravda, často jsme tento stav ani hrát nemuseli. Tentokrát jsme davu odolávali i dalším kalibrem. Vonnou esencí. Vybalil jsem ze skromných zásob romadúr, který několik dní předtím úspěšně dozrával ve sklenici za oknem. Aby stihl zamořit co nejvíce prostoru pro cestující, dávali jsme si s Grepou v konzumaci na čas. Nově příchozí sice neviděli zdroj nevábného pachu, rozšněrováním těžkých kožených bot na našich nohách jsme cíleně vytvářeli iluzi, že kritická oblast se nachází ve spodní části našich dolních končetin.

Prostoru v přeplněném vlaku jsme proto měli dostatek.

Zásoby lihovin se během jízdy vlakem slušně ztenčily. Čekání na další vlak jsme krátili v nádražní restauraci a po příjezdu do Hýskova se vydali "dokončit" to, co jsme na Hlavním nádraží začali. Hostinec Na staré huti byl ideálním místem. Když jsme jako poslední hosté zvedali židle, do kempíku u bunkru se nám ještě nechtělo. Vydali jsme se k jezu.

Dáme koupel!

Nevím, kdo s návrhem přišel, ale vím, že jsem byl první, kdo jej realizoval. Sice jsem vyndal doklady a cigára z kapsy, jaksi jsem ovšem zapomněl odložit vše ostatní. Tak, jak jsem byl, v kanadách, s celtou na zádech, se vším všudy jsem skočil šipku do chladných vod Berounky nad jezem. Ostatní mě následovali, leč oni si svršky odložit stačili.

Že byla koupel se všemi věcmi blbý nápad jsem poznal neprodleně. Přízemní mrazík začal zalézat pod nehty. Za pár minut jsme se vydali na cestu k bunkru, u jehož paty jsem se já uložil, zatímco zbytek party složil hlavu v tunýlku pod tratí.

Noc to byla opravdu krušná. Že jsem ležel na holé zemi, to by mi zřejmě nevadilo, nebýt toho, že mě proti povětrnostním podmínkám shora kryl mokrý příkrov celty. A ani věci moje svršky se žádnou suchostí nevyznačovaly. Zkrátka jsem příchod prvních ranních paprsků přivítal s úlevou, kterou jsem ještě podpořil rozděláním ohně a první várkou grogu vpravenou do mého trávicího traktu.

Na bdělost zbytku naší výpravy jsem si musel ještě několik hodin počkat. Někdy až kolem desáté dopolední jsem pod tunýlkem zahlédl pohyb, značící, že někdo definitivně opustil říši snů.

Na nějaké průzkumy bunkrů, které tou dobou bývaly aktuální, nebylo toho dne ani pomyšlení. Každý se s následky včerejška vyrovnával po svém. Spolu s Grepou jsem vyrazil na zásobovací výpravu do samoobsluhy v Hýskově, kde jsme na zápraží zchladili žízeň lahváčem. Po návratu oba spali. Na další výpravu jsme se ve stejném složení vydali v odpoledních hodinách, ovšem tentokrát nebylo cílem zásobování potravinami, ale prostá chuť na točené pivo. Návrat proběhl až za tmy. Oba spali. Ještě jsme rozdělali oheň a snědli i vypili vše, co se v našich zásobách nacházelo.

Neděle znamenala směr k domovům. Na vlak do Hýskova cesta nebyla dlouhá, spoje na sebe navazovaly, na Jižní město jsme proto dorazili krátce po poledni.