Trampská osada Minessota

Rybník Osika, založený již někdy v šestnáctém století nedaleko Nové Bystřice bývá po léta oblíbeným cílem kempu chtivých obyvatel této země. Vlastně je takovým jihočeským Máchovým jezerem. Pro svou oblíbenost bývá kemp u rybníka Osika v létě dost přeplněným místem. V osmdesátých letech minulého století si tato místa oblíbila i rodina Kovandovic. Karlik s Džardou a oběma rodiči sem jezdívali po několik let na pravidelnou týdenní dovolenou. Oba bráchové k okolí Nové Bystřice mívali celkem vřelý vztah. Již krátce po zrodu našeho nadšení pro předválečné opevnění v létě roku 1994 padlo z Džardových úst kladné slovo o jeho oblíbené oblasti. Je tam prý bunkrů požehnaně a jeden v lepším stavu než druhý. Jenže trvalo něco málo přes rok, než se o výletu do tamní oblasti začalo hovořit s reálnou šancí na uskutečnění. Přeci jen nás nejvíce zaměstnávala Liběchovská příčka, pásmo opevnění, táhnoucí se s několika přerušeními od Mělníka po Jitravu nedaleko Liberce. Zvlášť ten střední úsek, v okolí města Dubá, nás lákal nejvíce.

Pak ovšem svitla jedinečná možnost, jak "na paďoura" vyrazit vstříc opevnění na Jindřichohradecku v nesezónním období v relativním pohodlí. Džarda na podzim roku 1995 zakoupil sobě skříňovou Avii, přičemž interiér nákladového prostoru během několika víkendů přestavěl na obytný. Ten zaručoval přinejmenším kvalitní spaní v suchu, s bonusem v krytu proti dalším povětrnostním podmínkám. Když se měsíc listopad přehoupl do prosincového v zimě zmíněného roku, přišel vzhledem k blížícímu se volnému víkendu Džarda s plánem dvoudenní výpravy k Nové Bystřici, s přesunem po ose výrobce vozu Avia.

Ono sobotní ráno jsem se sešel před Kovandovic domem spolu s Kóžou a Jardou Novákem, kterýžto jako řidič nákladních vozů nadšenec si nenechal ujít možnost klouzat na horských silnicích s autem o hmotnosti vyšší jak 3,5 tuny. Z obou Kovandů vyrážel jak Džarda, tak i Karlik, který sebou vezl ještě svého mladého psa.

Jenže ranní mráz, atakující hodnotu deset stupňů pod bodem mrazu, nám pozměnil plány. Avii jsme totiž standardním způsobem nenastartovali. To bývala klasická bolest nepříliš kvalitních vznětových atmosférických motorů, který výrobce do aut montoval. Točil, točil, nenaskočil. Ani zapálené noviny, vhozené do sání motoru příliš nepomohly, pouze jeden válec ze čtyřech slíbil, že by mohl splňovat svůj pracovní cyklus. Až bombička s éterem situaci vyřešila. Vysoce hořlavý plyn vnutil trochu drsným způsobem zbývajícím třem válcům zápal a motor se již na naftu chytil. Další bombičku s éterem jsme neměli, bylo jasné, že v případě nocování v pohraničí, kde jsme teplotu předpokládali přes noc ještě nižší, budeme mít po ránu problém. Výprava se tedy redukovala na jednodenní.

A tak jsme vyrazili na palubě stařičké skříňové Avie směrem k Jindřichovu Hradci. Jarda si za volantem liboval, namrzlé a obtížně sjízdné silnice kolem Bystřice ho bavily.

Zaparkovali jsme na malém parkovišti poblíž kempu Osika. Vydali jsme se po linii bunkrů k rybníku a podél něj pak směrem východním. Džarda nekecal, tamní bunkry ve stavů úplné dokončenosti byly jinou ligou oproti sotva dostavěné Liběchovské příčce. Zmrzlým sněhem jsme se poté vydali do polí, ve kterém se rýsovaly klasické ostrůvky vegetace, značící pevnostní beton pod ní. Ten den jsme prošli i jeden bunkr staršího typu, v odborné terminologii zvaného jako vz.36, který jsem na vlastní oči viděl vůbec poprvé. Krátké denní světlo v prosinci nás však brzy hnalo na cestu návratu. Krok jsme měli o to rychlejší, čím větší byla naše obava z přílišného prochladnutí motoru. Hrozilo, že jej opět nenastartujeme.

Motor ale chytl na první otočení klíčkem. Vymrznout úplně nestihl, přestože v okolí panoval mráz, kvůli kterému se nám ani nechtělo sundávat rukavice pro ovládání fotoaparátu, máme proto z celé výpravy pouze jedinou fotografii.

Domů jsme dorazili během sobotního podvečera. Přestože jsme vandr ukončili předčasně, alespoň v našich hlavách vznikla myšlenka k opakované výpravě, kterou jsme do těch míst uskutečnili o půl roku později při týdenním vandru.