Trampská osada Minessota

Končilo léto roku 1996 a zájem o Československé předválečné opevnění dosud nekulminoval, ale naopak stále více nabíral na intenzitě. Stále jasnější obrysy měly i plány našeho budoucího muzea, ve kterém jsme chtěli vytvořit iluzi o dokonale dobově vybaveném pevnostním objektu, ve stavu, v jakém si jej před začátkem války naše armáda představovala a kterého na mnoha místech republiky nedosáhla. Prvotní sen o třech muzejních bunkrech se postupně redukoval na dva a expozice se měla odvíjet od toho, jak se nám bude dařit provoz v počátcích financovat i jaké seženeme vybavení. Tou dobou se v českém pohraničí dalo najít množství originálních prvků, které bychom do našeho muzea nutně potřebovali. Velkou výhodou se stala naše neplánovaná průzkumná výprava na konci srpna, kdy jsme s Unkasem a mojí mámou vyrazili na vandr do Šumavských hvozdů. Při prolézání několika betonovými pevnůstkami jsme objevili několik kusů takového vybavení. Nyní stačilo sehnat odvoz. To se nakonec ukázalo jako celkem malý problém, neboť Džarda vlastnil skříňovou Avii a Jarda Novák, kamarád z Uhříněveské Blokandy disponoval chutí jí řídit. Již jednou se Avia s Jardou za volantem při výpravě na bunkry osvědčila, nyní měla ukázat, jak vhodný nápad měl tenkrát Džarda při její koupi.

Výhodou bylo, že tou dobou se armáda o opevnění nijak nestarala a vybavení řopíků leželo ladem v otevřených objektech. To nám uvolnilo ruce v našich plánech.

Po příjezdu ze Šumavy jsem se zmínil Džardovi a zrnko padlo na úrodnou půdu. Další den jsme již na následující víkend kuli plány výpravy za vybavením, které se přislíbil zúčastnit krom Džardy a mě ještě Jarda Novák, Unkas i Karlik.

V pátek na počátku prvního zářijového víkendu jsme měli krátce po poledních hodinách velký shon. Všichni jsme sborově utíkali z práce, abychom jižním směrem mohli vyrazit co nejdříve a do požadované oblasti přijet pokud možno za světla. Spolu s Unkasem jsem obsadil nákladový prostor Avie, který kvůli chybějícím oknům neposkytoval dokonalý jízdní komfort, ale díky vestavěným dvěma gaučům poměrně slušné cestovní pohodlí. Zbytek party se usadil v kabině, se kterou jsme mohli komunikovat skrze proříznuté okénko, leč tuto možnost jsme příliš nevyužívali, neb Unkas hned zkraje cesty vytáhl na do světla útrob přepravního prostoru litrovou láhev rumu, ze které jsme následně občas srkli, ovšem se zvyšující se intenzitou s přibývající ujetou vzdáleností.

A tehdy, na počátku prvního zářijového víkendu roku 1996 se stala jedna událost, kterou jsem nikdy předtím, ani nikdy potom již nezažil. Toho večera Unkase zmohl alkohol! Byla to zcela výjimečná situace, protože jeho tělesná schránka vždy vykazovala dokonalou souhru ve spalování i odbourávání derivátů uhlovodíků. To, o co jsme se marně pokoušeli v několika lidech po několik let, nyní dokázal Unkas sám. Při pokusech jej opít, byť v přesile několika jedinců, jsme se často dostávali až k na hranici k přijetí do klubu nejnižších.

Když jsme zaparkovali Avii v cíli naší dnešní cesty, na okraji silnice v centru malé obce Lipka uprostřed Šumavských hvozdů, vydali jsme se ihned k nedalekému bunkru za nádražím. Unkas vylezl z nákladového prostoru našeho auta, zůstal stát uprostřed malého náměstíčka a ani se nepohnul. Ani nám se nepovedlo jej přesvědčit k pohybu. Ponechali jsme jej tedy na místě a zamířili k bunkru. Zhruba o dvacet minut později jsme Unkase našli stát přesně na stejném místě i ve stejné poloze. Pracně jsme jej znovu dopravili do útrob nákladního auta a Jarda odjel za hranice vísky, kde na malém parkovišti u lesa bylo ideální místo k přečkání blížící se noci. Unkase jsme nechali spát a zamířili na dvě pivka do pensionu v centru obce. Spát jsme šli brzy, čekal nás dlouhý den.

Unkas po ránu nevykazoval žádné známky náročného večera, naopak první lezl ze spacáku. Nezbytné kafe připravil na lihváři. Po krátké snídani jsme zamířili k pevnostní linii, táhnoucí se podél železniční trati na Vimperk. Tamní řopíky jsme před týdnem pozorovali z útrob motoráku, na jehož palubě jsme se nacházeli při jízdě k domovu od vandru na Kubově Huti. Žádné jiné informace o stavu linie jsme neměli, krom nepřesné mapy a krátkého seznamu zachovaných bunkrů.

Vlastně jsme v úspěch operace mohli jen doufat. O to větší bylo překvapení, když při posvícení baterkou do útrob hned třetího bunkru v linii se našim zrakům ukázala téměř kompletní lafeta vz.38, upnutá v pravé střelecké místnosti. Učiněný skvost! Ponechali jsme jí prozatím ve střílně a pokračovali dále po linii. Hned v dalším bunkru jsme nalezli dva periskopy bez zrcátek, zarezlé v pohybovém ústrojí, ale jinak volně vytažitelné. Došli jsme až do míst, kde linie opouštěla železniční trať a mířila dolů do údolí. Podle seznamu se měl na protějším svahu nacházet ještě jeden levostranný bunkr. Spolu s Džardou jsem se vydal na průzkum a v bunkru jsme nalezli krásné pancéřové dveře. Nést je odtud by byla sebevražda, ale následná konzultace nad mapou dávala naději, že se naším vozidlem dokážeme přiblížit na vzdálenost, pro kterou už nebude takový problém těžké dveře ručně přepravit.

Vydali jsme se zpět po linii a cestou sebrali oba periskopy. Odnesli jsme je do Avie a vyrazili zpět pro lafetu, vybaveni potřebným nářadím. Zarezlou lafetu jsme dolovali téměř dvě hodiny, vytáhnout korodované čepy ze střílny byl s nepříliš kvalitním vybavením téměř nadlidský výkon. Podařilo se a nekompletní lafeta byla prvním významným příspěvkem pro naše předpokládané muzeum. Z jednoho bunkru jsme ještě odmontovali lapače zplodin střelby.

Pro pancéřové dveře jsme vyjeli po cestách na okraj vojenského prostoru. Jeli jsme rychle a doufali, že nás hajný nepotká. Měli jsme štěstí. Vysadit pancéřové dveře nebyl problém, donést je do auta již trochu větší, nikoliv však při pomyšlení na možnost příchodu myslivců neproveditelný. Zabouchli jsme vrata nákladového prostoru a mazali rychle pryč.

Tentokrát jsme mířili na Volary. Poblíž Stožce jsme při vandru před týdnem ve dvou bunkrech objevili čtyři originální střelecké lavice. Tyto poměrně rozměrné stoly jsme se chystali nést několik kilometrů. Auto nebylo možné zaparkovat blíže než ve Volarech. Stoly jsme nalezli přesně ve stavu, v jakém jsme je tu před týdnem objevili. Cesta zpět k autu po kolejích byla náročnější i o to, že jsme najednou museli i s nákladem rychle mizet před přijíždějícím vlakem. Nejen že nás neměl "vyžehlit", nebylo ani žádoucí, aby nás strojvedoucí byť jen zahlédl. Zrychlený úprk ke krytu jsme zvládli a další cesta už byla bez problémů.

Šumavu jsme opouštěli s lepší kořistí, než jsme si vůbec představovali. Jen nám chyběl ventilátor a ten jsme se rozhodli sehnat někde cestou. Ta totiž vedla podél linie na východ, k Jindřichovu Hradci a Nové Bystřici, do míst, kde jsme měli kamaráda v pevnostním muzeu Klášter 2.

Během odpoledne jsme přejížděli směrem k Třeboni. Nevím přesně kde, ale na jednom odlehlém místě v polích nedaleko silnice jsme objevili jeden bunkr, který jsme se s Džardou vydali prozkoumat. Nalezli jsme v něm kompletní ventilátor! Zpět pro nářadí a o půl hodiny později jsme se s těžkým strojem vláčeli polem k autu. Nyní jsme byli kompletní, přesto jsme mířili k Bystřici s cílem získat od Mildy Svitáka chybějící prvky naší lafety.

Tma nás zastihla před příjezdem do Třeboně. Měli jsme chuť na pivo. Protože Avia byla napůl obytná, jednomyslně jsme přijali plán setrvat ve městě, navštívit místní restaurační zařízení a následně se uložit ke spánku v útrobách Avie někde ve městě. Tak se stalo. Zaparkovali jsme na náměstí, došli do hospody a s pozdní noční hodinou i zavíračkou zároveň se odebrali do říše snů.

Po deváté hodině dopolední spínací skříňka po otočení klíčkem poslala cívce na startéru 24 voltů, baterie dodala silový proud elektromotoru startéru, ten zatočil motorem a čtyřtaktní vznětový cyklus postrčil nákladní Avii dalším směrem na Novou Bystřici. Asi o hodinu později jsme zaklepali na pancéřové dveře hlavního muzejního bunkru muzea Klášter II.

Míla opravdu vlastnil chybějící součástky lafety vz.38. Nechali jsme mu za ně jednu střeleckou lavici a krátký periskop, on nám věnoval dva dlouhé periskopy i potřebné díly. A na závěr přišel s překvapivou otázkou.

"Chcete lafetu sedmatřicítku?"

Ani jsme nedoufali, že se takový unikát v republice ještě nachází! Nacházel. Kus za Slavonicemi, nedaleko obce Písečné, jeden exemplář ve střílně údajně dosud zeje. Ukázal nám bunkr na mapě. Neváhali jsme už ani minutu a rychle vyrazili zadaným směrem. Zaparkovali jsme Avii na malém plácku u silnice a podle mapy se vydali asi tři stovky metrů do útrob lesa. Pak na nás vykoukly betonové zdi. Milan měl pravdu, v levé střelecké místnosti se opravdu upnutá ve střílně nacházela zcela kompletní lafeta vz.37! Lepší už to ani nemohlo být!

O chvíli později jsme se vrátili na místo s potřebným nářadím a při dolování lafety se střídali. V sousedním bunkru jsem mezitím nalezl dvě poloviční a dvě kompletní uzávěry hlavních střílen. Taky výjimečný nález.

Po hodině usilovné práce byla lafeta venku a my si jí jako trofej hrdě nesli k autu. Zpoza něj na nás vykoukla hlava policisty!

Dvěma uniformám jsme nemuseli nic vysvětlovat, byli jim jasné, co tam děláme. Pohled do útrob nákladového prostoru již znamenal definitivní konec nadějím, že z donesené lafety uděláme náhodný nález. Vyfasovali jsme pokutu, tuším že čítala dva tisíce korun českých. Na tehdejší dobu docela ranec. Věci uvnitř nám již nechali, ale lafetu nás poslali vrátit. Nesl jsem jí nazpátek s Unkasem, ovšem s pevným přesvědčením, že když už jsme investovali tolik nafty i energie a zaplatili dva tisíce na pokutě, lafetu tam prostě nenecháme. Schovali jsme jí v křoví nedaleko bunkru, vrátili se k autu a za doprovodu policejního vozu jsme vyrazili směrem na Slavonice.

Před Písečným nás policejní auto předjelo, což nám umožnilo provést plánovaný manévr. Na okraji lesa jsem s Unkasem rychle vyskočil z auta a vydali jsme se několik kilometrů pěšky a skrytě lesem zpět k bunkru. Měli jsme na to hodinku, místy jsme proto i běželi. Ostatní mezitím pokračovali v cestě. Ve Slavonicích ještě známá policejní hlídka sledovala, jak naše Avie se třemi lidmi v kabině míří na Novou Bystřici. Že už tou dobou chybí dva lidé v nákladovém prostoru, o tom již tušení hlídka neměla. Kluci s autem objeli veliký oblouk a vrátili se k Písečnému z druhé strany. Už jsme na ně čekali ve skrytu křoví poblíž místa bunkru. Mávli jsme na ně, rychle i s lafetou naskočili do Avie a mazali pryč.

Na policejní hlídku jsme již nenarazili. Do Prahy jsme dorazili v neděli v podvečer.

V týdnu jsem pak obě lafety, tři periskopy, ventilátor a pancéřové dveře odvezl ke mě do práce, kde jsem v následujících měsících vše podrobil generální opravě. Díly obdržely nový lak, pohyblivé zase mazací tuk a oleje. Měli jsme krom zbraní téměř kompletní vybavení pro dva muzejní bunkry. Mohli jsme začít!