10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl osmdesátý osmý - soumrak časů Štěpánkových

Ilustrační foto

<<< Předchozí dílDíl osmdesátý sedmý - chovatelem podruhé Následující díl >>>Díl osmdesátý devátý - kačerem

V podvečer jednoho pošmourného podzimního pátečního dne mi během přestávky na konečné v Dolních Počernicích náhle zazvonil mobilní telefon. Bylo neobvyklé, že Štěpánek volal ve chvílích, kdy jsem točil linku. Přišel se zajímavou nabídkou. Potřeboval řidiče pro svoz dvou autobusů z Hradce Králové. Oba kusy zakoupil ve chvíli, kdy je za dobrý peníz tamní Dopravní podnik odprodával po obdržení veliké dotace na nákup zcela nových strojů. Jeden z autobusů byl asi dva roky po celkové generální opravě, druhý v originálním a celkem slušném stavu. Protože vytíženost na objízdných linkách toho času byla veliká, nakonec krom mě nesehnal dalšího šoféra a pro dva zánovní stroje jsem do Hradce Králové vyrazil po boku mého šéfa. Odvezl nás tam jeho syn, asi hodinku jsem v místní putyce do sebe spořádával pozdní oběd a poté, co se vyřídily papíry, šli jsme na odstavnou plochu se dvěma páry klíčků. Stály tam vedle sebe a jeden z nich byl mnohem hezčí. Ten, do kterého jsem se cpal já. Otočil jsem klíčkem v zapalování a zezadu zazněl zvuk motoru o značném výkonu, splňující emisní normu Euro 2.

Třírychlostní automatická převodovka byla tehdejším skvostem mezi ostatními. Plný plyn jedenácti tunovou karoserii doslova katapultoval kupředu. S takovým autobusem byla zábava jezdit.

Vyrazili jsme na Prahu, jel jsem jako druhý za svým chlebodárcem. Pomalu se začínalo šeřit, když jsme se po staré Hradecké blížili k Poděbradům. Právě jsme zdolávali kilometr dlouhé rovinky, když tu náhle jako by mě někdo chytil za zadek. Motor ztratil výkon. A to tak, že po dalších pěti stech metrech zcela vysadil. Koukal jsem, jak se kulatý zadek autobusu přede mnou vzdaluje a já zůstal sám v tichu téměř opuštěné silnice.

Štěpánkovi jsem se dovolal až na druhý pokus. V motorovém prostoru jsem se mezitím snažil odvzdušnit palivový systém, v němž se evidentně nafta v potřebném množství nenacházela. Povedlo se, a ve chvíli, kdy se motor opět rozezněl svým specificky ostrým zvukem, se mi ozval Štěpánek. Čekal na mě asi po dvou kilometrech na parkovišti. Vyrazil jsem za ním a na zmíněné parkoviště stěží dojel. Motor opět zhasl.

Palivoměr ukazoval půl nádrže a pohled do ní to potvrdil. Palivové čerpadlo však naftu nenatáhlo. Zkusmo jsme hadičkou od ostřikovačů přetáhli asi deset litrů paliva z našeho druhého autobusu a zapumpovali ruční pumpičkou. Úspěšně nasála naftu. Bylo jasné, že máme málo paliva. Nejbližší pumpa se nacházela asi pět kilometrů odtud. Motor zhasl potřetí ve chvíli, kdy jsem zatáhl ruční brzdu přímo u stojanu.

Dotankovali jsme a dojeli bez dalších příhod domů.

Druhý den mechanici závadu našli. Sací trubka, mající za úkol sát naftu ze dna nádrže byla v půli prasklá. Závada vznikla již dlouho před prodejem a vzhledem k tomu, že Dopravní podnik jezdí vždy s plnou nádrží, si toho nikdo ani nevšiml. Před prodejem nechali nádrž poloprázdnou, což na dojetí do Prahy stačilo až až. Ovšem to by trubka nesměla mít puklinu.

Autobus vyfasoval inventární číslo 1035. A téměř vzápětí jsem jej obdržel místo svojí dosluhující 1046. Užíval jsem si výhod automatické převodovky i síly motoru. Byla opravdu radost s pětatřicítkou jezdit. Přenesl jsem do ní všechnu výbavu a zabydlel jí podobně, jako její předchůdkyni.

Na oplátku mě pětatřicítka ještě jednou nechala na silnici. Palivová trubka v nádrži byla nová, a přesto mi při třetí šichtě uprostřed křižovatky v Hloubětíně náhle zhasl motor znovu. Horečnatě jsem vzadu pumpoval naftu a motor jsem úspěšně nahodil. Odměnou mi byl potlesk lidí, kteří se už pakovali ven a nyní byli rádi, že pokračovat nemusí pěšky. Jenže jsem dojel jen na Vajgarskou a vše se opakovalo. Ovšem zde již bez následného úspěchu. Musel jsem plnému autobusu říci, že dál nejedeme. Už netleskali.

Náhradní autobus přijel po pár minutách. Pětatřicítce mechanik vyměnil palivové čerpadlo a od té doby už jezdila bez nejmenší chybičky. Tedy alespoň těch několik následujících měsíců, které jsem dlel u Štěpánka. Ovšem blýsklo se na horší časy.

Vzpomínáte na Tomáše? Kamaráda, co mě i Medelákovi místo u Štěpánka dohodil? Tak ten samý Tomáš, jehož jsme pro zajímavou postavu nazývali Tučňák, stál za naším profesním koncem. Ovšem zcela neúmyslně, neb i on sám se stal obětí problému, který jsme pracovně nazvali Hamták.

Hamták byl šofér Dopravního podniku, jemuž Tučňák taktéž doporučil brigádu u Štěpánka. Disponoval neuvěřitelným potenciálem. Bez nejmenší nadsázky se dá říci, že za volantem hodlal sedět 20 hodin denně. Osmnácti hodinová směna byla pro něj odpočinkovým a zcela výjimečným dnem. Musel mít obrovské dluhy nebo chuť dosáhnout v krátké době značných výdělků. Přes den točil devíti hodinovou šichtu pro Dopravní podnik a teď si šel sednout na dalších devět na linku další. A to byly pouze začátky, tempo se vzhledem k vývoji ve firmě stupňovalo.

Ve stejnou dobu totiž probíhala restrukturalizace firmy. Štěpánek byl autobusák srdcař. Firmu do vyšších zisků hnát nechtěl, stačila mu taková, jaká byla. Jeho manželce ovšem ne. Převzala vládu nad firmou a započala s úspornými opatřeními. A k takovému kroku se šoféři bez zábran, typu Hamtáka, výborně hodí. Ten se natlačil do její přízně a měl dveře otevřené. Nyní mohl brát vše, co zvládne. Takže mohl vyrazit v šest hodin ráno na linku do Krumlova, aby se poté vrátil, odjel smluvní přepravu z Čelákovic, načež se posadil na linku 110, kde jezdil do jedné hodiny ranní. Domů ani nejezdil, spal v autobuse na konečné. Ve čtyři ráno vyrazil na první spoje a po dvou kolech jízdu přerušil, aby rychle spěchal do garáží Dopravního podniku. Tam odjezdil devítku a mazal opět na kus linky Štěpánkovy, kterou táhl až do nočních hodin.

Začalo se šachovat se šoféry. Uvolňovaly se spoje ze šichet tak, aby Hamták nezahálel. Tak se stávalo, že i kmenový šofér musel dvě kola vypustit a prosedět je na konečné, aby Hamták nemařil čas a dával stoprocentní výkon.

Tučňák tak sám sobě podrazil nohy, neboť byl prvním, na koho se práce u Štěpánka nedostávalo. Následoval další brigádník. Posléze ubyly šichty i Medelákovi. A nakonec došlo i na mě. Tak se stávalo, že z devíti hodinovky najednou byla čtyř hodina, na kterou jsem střídal právě Hamtáka. Protože potřeboval jezdit 364 dní v roce a dvacet hodin denně, šichty nám brigádníkům se stále zkracovaly a byly řízeny potřebami Hujerů.

Docela nám to všem lezlo krkem. Přestože jsem nikdy úplně nerozvázal spolupráci se Štěpánkem, nalezl jsem si kšeft jiný. Opět před kamaráda. Ale o tom zase příště.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   2.12.2015  |  Přečteno: 1522x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 0.7

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

20.9.2019 | Lahvic

V dnešní době je prznění soch z východu moderním trende ... [více]

17.9.2019 | Honza

No ty seš teda dárek! Nejdřív zprzníš sochu kosmonauta, ... [více]

15.9.2019 | Lahvic

Jo jo, malej peníz to zrovna nebyl. Ten by se dal rozho ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 687725
Přístupů dnes : 455
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Sobota, 21.9.2019

<<09 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 245 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jak se vám líbí stránky?

Super !Graf 641
Pěkné Graf 302
PrůměrGraf 314
Nic mocGraf 231
HroznéGraf 297

Hlasů: 1789

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144