10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Vandrem na Čap v zimě roku 1994

JasnoPolojasno VítrVítr SníhSníh (3 dny) (8 km) Před 24.lety Prosinec 1994
Zimní pohled z hrádku Čap. Zdroj: http://blog.veruce.cz
Čap. Zbytky skalního hrádku, nacházející se mezi obcemi Pavličky a Obrok, uprostřed jedné z nejhezčích krajinných oblastí země české. Velmi skrovné pozůstatky po středověkém osídlení nalezneme vedle skalní plošiny, ze které bývá hezký výhled do okolí. Výhledy nepatří mezi nijak uchvacující, ale už od mého útlého mládí mě chytly za srdce. Poprvé jsem tu byl v devíti letech, při naší dovolené v nedaleké Dubé. Tu jsme trávili pod stanem v kempu u Nedamovského rybníku a na Čap jsme vyrazili při odpolední procházce. Na Kokořínsku i jinde jsem postupem času viděl ještě mnoho krásných míst, ale sem, ke skalnímu útvaru Palice, se vracím vždy nejraději. V podstatě žádná z výprav do okolí se tomuto místu nevyhnula. Mířily sem týdenní vandry, víkendové, i jednodenní procházky. V živé paměti mám 15 vandrů, během nichž jsme jednu nebo více nocí trávili na nedalekém kempu. Jeden z nich mi v hlavě utkvěl trochu mlhavě, přesto, že byl od těch ostatních v jednom bodě úplně odlišný. Byl totiž jediným vandrem, který jsme do té oblasti táhli v zimě.

Kdy se tak stalo, mi není úplně jasné. Vlastnil jsem ještě zelenou škodovku a na namrzlých silnicích jsem se ještě trochu bál řídit. Zároveň jsem měl poměrně novou zimní výbavu na vandr. Takže velmi hrubým odhadem šlo o prosinec roku 1994.

Byl pátek na počátku zmíněného měsíce. V práci jsem si vyjednal dřívější odchod k domovu a protože jsem byl jediný, na koho se čekalo, výrazně nám to v plánech vandrovních pomohlo. Grepa s Unkasem na mě čekali doma, Pictus dorazil současně se mnou. Sbaleno jsme měli od předchozího dne, nic mám tedy nebránilo k odjezdu směrem na Kokořínsko.

Pole, lesy, louky i okolí halila poměrně vysoká sněhová pokrývka, která se sypala shora během celé předchozí noci. Opraváři silnic se činili, aby své svěřence udržovali přes den sjízdné a v řadě míst se jim to dařilo. Přesto jsem si za volant své stařičké škodovky raději nesedl a ponechal řízení zkušenějšímu, tedy Pictusovi. Vyplatilo se to, neb za Mělníkem to začalo. Silný vítr hnal údolím a na mnoha místech silnici po předchozím průjezdu pluhu opět zavál. Pictus měl plné ruce práce. Pamatuju si, jak bravurně vládl smyk v pravotočivé zatáčce v Bukovci. Hlavní silnice ale ještě docela ušla, horší to bylo se silničkami vedlejšími, které vedly od Zakšína přes Tuhaň do Pavliček. Zadní náhon škodovky si však i s touto překážkou poradil a za soumraku jsme úspěšně zaparkovali na okraji obce Pavličky.

Výbavu jsem tou dobou měl čerstvě doplněnou, před necelým rokem se o valnou část mojí výbavy původní postaralo plamenem myslivecké sdružení v Senohrabech, které jí jako účinný podpalovač použilo k rozdmýchání ohně pod srubem na Srnčím palouku. Nová bunda, kterou mi pro zimní vandry ušila moje máma, hřála toho dne úplně dokonale. Dlužno dodat, že tu bundu mám dodnes. V americké velké polní jsem měl sbalený úplně nový spacák. I Unkas svoje vybavení na vandry dostatečně doplnil.

Vyrazili jsme na cestu a za necelou hodinku, za již úplné tmy, jsme dosáhli našeho cíle, v kempu pod Čapem. Toho dne jsme na růžích ustláno rozhodně neměli, pod převisem nebyl kousek suchého dřeva. Takže někdo loupal březovou kůru, jiný zpod sněhu vyhrabával při baterce potřebné palivové dříví. Než se povedlo zažehnout dostatečně výhřevný ohýnek, chvilku to trvalo. Když pak ale jeho záře olízla okolní skály, teplo od něj zaplavilo blízké okolí a zátka na láhvi od rumu praskla svým typickým zvukem, byl kolem najednou ráj na zemi. Kolovala lahvinka s lihovinou, pekly se buřty, pěly se písně.

Spal jsem té noci bez probuzení až do rána. Nový spacák předčil očekávání. Vstávat jsme moc nemuseli, ten den jsme nikam nemířili. Převis pod Čapem se nám měl stát domovem po dvě noci. Přesto jsme ze spacáků vylezli poměrně brzy, ukojit potřebu ohně palivového dřeva a zažehnutí jeho do podoby velkého množství žhavých oharků, které budou konstantně tepelně působit na několik překvapení, které Pictus právě začal tahat z útrob batohu.

Na dohled našim očím se tak ukázaly dvě v koření naložená kuřata, následovaná několika v marinádě utopenými krkovičkami. Na naše oblíbené rybí filety došlo také, na závěr jich z batohu vytáhl několik kusů. Tak už to prostě za Pictuse bývalo, rád na vandrech kuchtil a vzápětí se kochal poslechem mlaskajícího okolí. Teď se však překonal obzvlášť a zadělal tak na tradici, jíž jsme vzápětí nazvali Gastro-vandrem.

Pod převisem tedy opět dopoledne zahořel vysoký oheň, na kterém se po jeho poklesu začaly rožnit dvě vypasená kuřátka. Pictus jim věnoval potřebnou péči a ve výsledku to bylo opravdu znát.

Během odpoledne jsme pak šli na menší tůru po okolí, směřovanou ke kopci se zvláštním názvem Číř, zanechajíc přitom Pictuse na stráži. Tím, že jsme jej netahali po kopcovitém okolí, se nám po návratu odměnil vynikající krkovičkou. Všichni jsme byli nedlouho poté odměněni krásným západem slunce, který zimní krajinu kolem hradu změnil do zvláštních barev. Sledovali jsme jej z hradní plošiny a ještě dlouho poté, co oranžový kotouč zmizel za západním obzorem, jsme nasávali tu zvláštní okolní zimní atmosféru z vyhlídky. Pak nás však roztřásla zima, která překonala i pravidelnou rumovou "kůru" a odebrali jsme se tedy raději zpět k hřejícímu ohníčku. O něj jsme za zvuku kytar setrvali až do pozdních nočních hodin, kdy nás přemohl spánek.

Nedělní probuzení bylo horší. Nejen že foukal silný západní vítr, který nepříjemně protahoval převisem, ale navíc jsme se budili do nedělního rána, které jsme kvůli odjezdu domů zvlášť v oblibě nemívali. Příliš jsme se nezdržovali, sbalili jsme po nezbytné snídani věci a vydali se na cestu zpět k obci Pavličky. Trochu mě poháněla obava o osud auta, ta však byla brzy rozptýlena.

Zbavit auto nánosu námrazy nebyl problém, horší to ovšem bylo s tím, že dvoudenní stání auta neustála baterka. Startér motorem sotva otočil. Nejhorší bylo, že jsme stáli v dolíku a cesta k rovině na silnici byla nepříjemně kluzká. Dost jsme se zapotili, než jsme auto nahoru vytlačili. Na opětovné roztlačení, tentokrát po silnici, reagoval Pictus povolením spojkového pedálu při zařazeném třetím rychlostním stupni. Motor chytil na první "drcnutí". Mohli jsme k domovu.
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   23.6.2015  |  Přečteno: 1486x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 2x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539990
Přístupů dnes : 156
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 1

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 18.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144