Čtvrtek, krátce po šestnácté hodině odpolední, před prvním víkendem v červnu roku 2015. Vlak pravidelné linky od Benešova do Prahy Hlavního nádraží měl mírné zpoždění o několik minut, které však hrály významnou roli v našich plánech. Spolu s Medelákem jsme na palubě elektrické dvoupatrové jednotky netrpělivě sledovali čas příjezdu do cílové stanice, ve které se nám povážlivě krátil čas k přesednutí do rychlíku směrem na Plzeň. Ovšem jak to hrozivě vypadalo, tak nakonec jsme k přesunu od posledního perónu na Hlavním nádraží k nástupišti třetímu nakonec zrychlený tělesný pohyb nepotřebovali. Tam už čekal Grepa s Tomášem. Obsadili jsme prázdné kupé, zanedlouho pak sebou vlak trhnul a vyrazil západním směrem. Na Smíchovském nádraží přistoupila Fotulenka s Kukrtem a byli jsme téměř kompletní. Poslední, kdo měl dorazit na druhou vodáckou výpravu po Berounce byl Honza, můj bývalý kolega z práce. Ten však na onen čtvrtek vyfasoval odpolední směnu a za námi do Chrástu mohl dorazit až následující den dopoledne. S jedním přesedáním v Rokycanech jsme pak dorazili před sedmou hodinou večerní do Chrástu a za nějakou chvíli pak stanuli v cíli čtvrtečního dne, v kempu u Dolanského mostu. Ležení jsme rozprostřeli na okraji kempové louky. Protože byla večerní obloha vymetená, ustlali jsme si většinou pod širákem. Večerní pětipívo a šlo se celkem brzy spát. Brzy? Tedy jak se to vezme
Po sedmé hodině ranní nás už byla většina vzhůru. Ze spacáků nás tahalo sílící sluníčko. Času na balení věcí jsme měli opravdu mnoho, půjčovna si dávala na čas a lodě nám začala vydávat až téměř před jedenáctou hodinou. Tou dobou akorát dorazil Honza, takže teď jsme byli konečně v definitivní sestavě.
Na vodu jsme se vydali oproti jiným rokům dost pozdě, asi půl hodinky před polednem. To by ani tolik nevadilo, kdyby nás ovšem nečekala taková raubířina. Vody bylo velmi málo, lodě často drhly na mělčinách, pod jezy jsme tahali kánoe i několik stovek metrů po kamenech téměř suchým korytem, samotný tok byl o poznání pomalejší. Na občerstvení jsme se zastavili u stánku nad Valentovským jezem a na dlouhou dobu bylo posledním, neboť kiosek v jednom dalším kempu nefungoval a taktéž u Žikovského jezu byl stánek prozatím zavřený. Zato "Kobylka" nezklamala. Tři rychlá píva zahnala největší žízeň, ale zároveň nás téměř odrovnala. K dvou kilometrové plavbě do kempu na konci Liblína jsme se museli téměř dokopat, ruce už doslova padaly únavou. Kotvili jsme už téměř za šera. Tuším že do místního stánku jsme zašli už pouze na jedno večerní a velmi brzy jsme odpadli.
Ze spacáku mě vytáhlo úžasně sluncem nasvícené ráno. Bylo po šesté a už jsem neusnul. Na vodu jsme vyjeli ale až před jedenáctou. Odtud Berounka naštěstí několik kilometrů teče, což bylo oproti předchozímu dni vítanou změnou. Neopomněli jsme navštívit hospůdku Na rybárně a pod Krašovem pak restauraci U mloka. Naše tradiční zastávky. Další zasloužená osvěžovna byla v hospodě pod Zvíkoveckým jezem, který je na konci 6 kilometrů dlouhé pomalu tekoucí vody, která v tomto roce byla téměř stojatá. Dřina pokračovala i tady a doprovázela nás až do Skryjí, kde jsme zakotvili v místním kempu. Byli jsme tu poprvé a vzhledem k parádní hospůdce, která je součástí kempu, jsme tu nebyli naposledy. Do kempu přijela Honzova přítelkyně Petra, která tu ve stanu přespala do následujícího dne, aby pak po břehu přejela druhý den k Rozvědčíkovi, kam jsme měli dorazit i my. Večer se krajem přehnala bouřka, tu jsme ale přečkali v pohodlí hospody.
Neděle dopoledne. Neměli jsme naspěch, do Roztok už cesta nebyla dlouhá. Většinu štreky jsme si oddřeli v minulých dvou dnech a teď nás čekala relativně rychlá a pohodlná cesta proudící řekou. U Rozvědčíka nás opustil Honza, který odjel s Petrou na Prahu, jeho loď jsem převzal já. Ke třetí hodině odpolední jsme zakotvili v Roztokách, předali lodě a zamířili k vlaku.
537
