Sedmý rok druhého tisíciletí se pomalu blížil do své finální fáze a současně s ním pomalu, ale jistě, končila životnost mého v pořadí třetího auta. Výrobce Henry Ford osadil Escorta v roce 1997 vznětovým přeplňovaným motorem o kubickém obsahu 1,8 litru. Nevyznačoval se zvláštním výkonem, ani spotřeba nebyla taková, jaká by se od naftového motoru dala očekávat, auto však jezdilo spolehlivě a nikdy mě nikde nenechalo. Že mu však zvoní umíráček začínalo být jasné s příchodem chladného počasí do kotliny české před koncem zmíněného roku. Vstřikování paliva již zjevně nebylo zánovní, žhavící svíčky odolaly mému pokusu o jejich výměnu a startování motoru tak bylo čím dál obtížnější. Když jsem pak v sobotu končil svou odpolední šichtu na autobuse v Horních Počernicích, ometl jsem po jedné hodině ranní sněžnou pokrývku z auta, vzal za klíček a ani po delším startování motor spolehlivě nenaskočil. Při připojování proudu z baterie autobusu ve mě konečně dozrálo rozhodnutí, že konečně obnovím svůj vozový park.
Obhlédl jsem několik autobazarů ve snaze plechového miláčka v mé představě sehnat. Až jsem v půlce ledna roku 2008 zajel do autobazaru v Měcholupech, který se prodejem specializoval na mou oblíbenou značku. Do oka mi tam padl Ford Focus, stříbrné barvy, velkého obsahu i výkonu, ovšem slabší výbavy interiéru. I přesto byl hezký a ladil mému oku.
Už bylo téměř rozhodnuto, když tu mojí pozornost upoutalo černé autíčko stejné značky i typu, stojící v rohu autobazaru. Mělo o čtyři koňské síly slabší motor, několik kosmetických vad, interiér však o mnoho více lahodil mému oku. Bylo rozhodnuto. Když jsem se s ním svezl, bylo to krokem do jiné řidičské dimenze.
"Chcete úvěr, nebo leasing?"
"Dám vám to hotově!"
Chlapík v bazaru nedůvěřivě koukal na můj zjev, doprovázený špinavými montérkami s logem dopravního podniku. Nicméně na druhý den mi auto připravil.
325 000 Kč. Za tuhle částku jsem měl obdržet Focuse v nejvyšší výbavě, rok starého a s minimálním počtem najetých kilometrů. Peníze jsem měl našetřeny z odpoledních šichet na městských i meziměstských linkách.
Vzhledem k tomu, že jsem takové peníze nikdy ani nedržel v ruce a ve Spořitelně při jejich výběru budu všem na očích i uších, nechal jsem si krýt záda od Medeláka i Jardy. Oba sledovali dění z dostatečné vzdálenosti, kdyby se náhodou někdo za mnou nápadně vydal, měli jsme se bránit. Já byl vybaven slušným boxerem a nervově paralytickým sprejem, Jardovi se v podpažním pouzdru houpal devíti milimetrový "soudce", Medelák disponoval taserem a tomfou. Ničeho nebylo třeba, peníze jsem toho dne odevzdal v autobazaru a odjížděl novým autíčkem, které jsem ihned nazval láskyplně Fordíkem.
Měl jsem v rukou auto, které od prvních dní vozilo mou stále těžší postavu pod čtyři litry nafty na sto kilometrů, které hravě překoná i dlouhé vzdálenosti, navíc k mému dostatečnému pohodlí. Nikdy mě nikde nenechalo, krom drobných závad jsem řešit poruchy nemusel a lil do něho jen naftu a olej.
Nikdy jsem nenalezl vestavěný magnet na čuráky, který někde dodnes zeje na jeho podvozku. Hned do týdne mi ho nějakej zmrd na Jižním městě pěkně "ocejchoval" a do několika let ještě více jak desetkrát. Fordík byl a pořád je Jihoměstský otloukánek a mě se nikdy nepodařilo načapat ani jednoho z viníků, abych z něho mohl udělat otloukánka já.
V létě roku 2008 jsme s Medelákem i Čundrboyem poprvé vyrazili daleko za hranice. Lákal nás Atlantický val na severu Francie. Teď jsme měli auto, které tam bez problémů dojede. Projeli jsme bezvadnou dovolenou. O dva roky později jsme jí zopakovali jen s Medelákem, o rok později se k nám přidal Lůďa s Karolínou.
To jsme už měli namířeno do Skotska, které nás už nějakou dobu pořádně lákalo. Opět na palubě Fordíka, ve čtyřčlenné sestavě, jsme se ve čtvrteční odpoledne v červenci 2011 vydali ke Kanálu. Přes noc jsme přejeli Německo i Belgii a v brzkých ranních hodinách jsme na hodinku zaparkovali u přístavu Dunkerque. Když jsem na chvilku při čekání na trajekt usínal, kochal jsem se pohledem na veliký měsíc. O hodinu později již auto smáčely kapky vytrvalého deště. Ten samozřejmě neustal a nad Anglií notně zesílil. Dojeli jsme až nad Birmingham. Z cesty jsem viděl tak sto metrů, okolí se nořilo do hustých mlh. Kus cesty Skotskem zůstal beze změny. Podlehl jsem naléhání dvou lidí na palubě a otočil auto na cestu zpět k Francii. I přes odpor Medeláka, který tvrdil, že si to jednou budu vyčítat. Nad Francií nebylo počasí o nic lepší, o stovky kilometrů dál nad Normandií bylo již lépe.
Nicméně myšlenka výpravy do Skotska nás s Medelákem neopustila a vyvrcholila začátkem července roku 2013. Dohodli jsme výpravu desetidenní. Tou dobou měl Fordík o 220 tisíc kilometrů najeto více, než v den, kdy jsem ho koupil.
Plán byl jasný, ve čtvrtek vyrazíme po práci, přes noc přejedeme ke Kanálu, v pátek urazíme tisícovku kilometrů Anglií a týden se budeme pohybovat v horním Skotsku. Zajímavých lokalit jsme měli vytipovaných spousty, stačilo si nad GPS přístrojem vybírat.
A tak jsem ve čtvrtek zamířil z práce rovnou na Jižní město, kde už na mě čekal Medelák. Měli jsme naloženo, příliš jsme tedy neváhali a zamířili směrem západním. Od začátku se nám však tak trošku smůla lepila na paty. Poměrně velký problém v plánech způsobila Medelákova nečekaná bolest zubů předchozí noci. Nezamhouřil při ní oka a hned ráno se podrobil poměrně rozsáhlému zákroku zubního lékaře. Spánkový deficit byl u něj znát již při příchodu k autu. Ani u mě nebylo množství hodin spánku dostatečné, střídal jsem odpolední směnu s ranní. Přeci jen jsem ale spal, takže plánované střídání za volantem prozatím padlo.
Medelák otupený nedostatkem spánku však za jízdy oka zamhouřit nedokázal.
Na Rozvadově jsme dali jen krátkou pauzu, krom deficitu spánkového jsme měli i deficit časový, vzniklý vlivem kolon na periferii Prahy. Německé dálnice jsme zakusili vzápětí. Když se na kraj snesla tma, blížili jsme se k Frankfurtu. Padla na mě první únava, ale protože Medelák sotva vnímal, řídil jsem dál. Pár krátkých přestávek mě vždy utužilo. Dotáhl jsem to až do Belgie a u Aachenu volant předal Medelákovi, který se zatím viditelně trochu probral. Bylo po jedné hodině ranní. Na chvilku jsem usnul, asi na deset minut. Pak mě probrala menší krize u Medeláka, která sice dopadla dobře, ale bylo jasné, že jsme strunu přetáhli oba. Objednaný a zaplacený trajekt však nepočká a tak jsem za Bruselem převzal auto zase já a dojel do Dunkerque. Měli jsme hodinku a půl do odplutí, půlka z toho se dala prospat. Tak jsme také učinili.
Nalodění jsme znali už z dřívějška, problémy proto nečinilo. Ještě než obrovský trajekt odrazil od břehu, ustlal jsem si v restauraci na horní palubě na lehátku a tvrdě usnul. Probudila mě anglická rodinka sedící vedle mě. Přesně půl hodiny spánku mě pěkně zotavilo. Medeláka jsem našel na zádi, kochajíc se mořem. Trajekt vzhledem k větru neplul přímo, ale podél anglického pobřeží na sever a teprve poté to ostře otočil k přístavu v Doveru. Nad mořem byly ještě trochu mraky, nad Anglií ale začínalo vysvítat sluníčko. Počasí nám vyjde, říkali jsme si.
Když loď zakotvila v přístavu, seděli jsme už zase v autě. Tentokrát se změnou plánu. Nevyspalí dál nepojedeme, za městem najdeme někde odpočívadlo a několik hodin dáme oddych. Vyjeli jsme z lodi v koloně, projeli namátkovou kontrolou, která se nám již podruhé vyhnula. Ve městě Dover mají docela dobře udělanou dopravní situaci, aby člověka na levostranné řízení navykli. Jeden kruhový objezd střídá druhý, několikeré řazení do pruhu se brzy vtiskne do paměti řidiče.
Právě jsme míjeli ceduli, oznamující řidičům konec města Dover, když jsem letmým pohledem na navigaci zapátral, na jakém typu silnice se vlastně nacházíme a kolik že můžeme jet. Dálnice, povolená rychlost 112 km/h. Jeli jsme devadesát. Mírně jsem přidal plyn, auto začalo akcelerovat. Když tu náhle mírně ztratilo tah. Pohled na přístroje mě zneklidněl, otáčky lehce poklesly. Více plynu jsem nepřidával, rychle jsem vypnul rádio i topení ...
A v nastalém tichu jsem slyšel lehké kovové zvonění z motoru!
"Do prdele, turbo!"
"Co?"
"Ty vole, nejede to. Slyšíš to? Máme problém!"
Tuhle závadu jsem znal dobře. Lety práce v Dopravním podniku jsem jí zažil několikrát. Velmi často se motor vlivem vtoku tlakového oleje do spalovacích prostor samovolně rozběhne a to s nevídanou silou. Nelze ho vypnout. Jednou se mi stalo, že samovolným rozběhem zadní kola autobusu hrabala přes dvacet metrů na suchém asfaltu, než brzdy obrovskou sílu motoru udolaly.
Nepanikařil jsem. Ubral jsem a na nízký výkon dojel na nejbližší odpočívadlo. Sundali jsme sání motoru a bylo jasno. Hřídelka turbodmychadla se mlela ze strany na stranu a lopatky dřely o těleso difuzoru.
Bylo po Skotsku!
Teď bylo třeba jednat. Možnost tamní opravy v servisu nebyla, na to jsme neměli finance. Svépomocí opravit auto znamenalo počkat několik dní, až by někdo přivezl díl. Odtah by přicházel v úvahu, ale to bychom museli bezpodmínečně na kontinent. Rozhodli jsme, že to riskneme. Pomalou a opatrnou jízdou jsme zamířili zpět k přístavu.
Trajekty na Dunkerque beznadějně plné, do Calais plné objednaných aut. Bez objednání dopředu, s jízdou ihned, to dělalo 96 liber! Cestou sem 33 euro! Tuhle drsnou expresní přirážku jsme se rozhodli dát. A za půl hodiny jsme stanuli před trajektem. Při nájezdu do něj jsme zažili krušné chvilky. V prudkém stoupání do lodi je potřeba výkon motoru, a toho se nám bez turba dostávalo jen v omezeném množství. Vzali jsme to s pořádným rozjezdem a riskovali, že jestli vlítne olej do motoru, tak z plavidla vyskočíme přídí. Vyšlo to. Na lodi byla úleva, na kontinent se již dostaneme a tam to nějak dopadne.
O hodinu a půl později jsme sjížděli z trajektu na francouzské území. Z přístavu jsme najeli na dálnici a na prvním odpočívadle zkontrolovali stav. Nic se nezměnilo, rotory turbodmychadla se stále otáčely, byť jen velmi obtížně a dřely o boky. Takto to nepůjde dál, ale dokud to půjde, pojedeme. Jenže sotva jsme opustili odpočívadlo, zlověstný šedomodrý dým za nám svědčil o tom, že olej již začal pronikat do spalovacích prostor.
Na dalším odpočívadle jsme museli něco vymyslet. Turbodmychadlo bylo třeba odstavit. Jenže to bez nějakých náhrad nešlo. Štěstím vůbec bylo, že Medelák vzal sebou vůbec nějaký, byť úplně základní vercajk. A přece v něm bylo něco, co situaci zachránilo...
Asi 40 centimetrů dlouhou tenkou gumovou hadičku. Vlastně ani netušil, proč jí sebou v nářadí vozí. Teď nám vytrhla trn z paty! Pomocí jí jsme totiž odvedli tlakový olej od turba pryč a zpátky do motoru. Jeho vnikání do spalovacích prostor jsme zastavili. Lopatky rotorů v turbu však stále ucpávaly výfuk i sání. Šroubovákem a kladivem jsme sací rotorek vymlátili ven, na ten ve výfuku jsme se ale dostat nemohli. Nastartovali jsme motor, vrtulka ve výfuku po chvilce uhnula kamsi stranou a přestala brzdit odtoku výfukových plynů. Olej netekl, mohli jsme vyrazit na cestu zpátky.
Bylo pět minut po desáté hodině dopolední, když jsme vyrazili na strastiplnou cestu Evropou.
Zpočátku to šlo, Belgie je rovinatá, nebylo třeba výkonu, kterého se nám zoufale nedostávalo. Horší už to bylo v Holandsku. Kdo tvrdí, že Holandsko je rovina, ten tvrdí kraviny. Táhlé stoupání o délce desítek kilometrů nebylo prudké, ale nervy drásající. Motor, kterému turbodmychadlo již nedodávalo vzduch, při plném plynu mírně černě kouřil, což bylo výraznější v kopcích. Plahočili jsme se do Německa s obavou, neb na tamní policajty by kouř z výfuku působil jak červená na býka. Mezi Kolínem a Frankfurtem je několik velkých kopců, které Fordík funěl jen silou vůle a nevyvíjel rychlost větší než šedesát kilometrů v hodině. Na rovině to jelo slušně, ale do republiky jsme stejně vystoupat museli.
Motor jsme nemohli vypnout, hrozilo, že bychom jej už nenatočili. A to jsme nechtěli riskovat, na odpočinek tedy nebylo pomyšlení. Takže jsme museli jet bez přerušení. Což v kombinaci s únavou se ukázalo být jako velmi tvrdý oříšek.
Za Frankfurtem nás zahalila tma, což jsem kvitoval s potěšením, neb skrývala koncentraci spalin z našeho výfuku. Jenže teď přišla ta pravá krize. Jednu noc jsem vlastně skoro nespal a teď se spánek začal tvrdě hlásit o slovo. Medelák na tom byl ještě hůře, již ani nerozeznával, jestli jedeme z kopce, po rovině, nebo zda-li stoupáme do vršků. Vyžral jsem si to celé. Chybělo ještě 400 kilometrů na Rozvadov, když mi padaly víčka. Kdyby mi někdo předtím vyprávěl, že člověk začne mít halucinace, nevěřil bych mu. Teď mi běhali lidi po dálnici, skákaly zvířata, z mostů na vozovku padaly kusy betonu, měl jsem přeludy jeden za druhým. Všech jsem se patřičně lekal. Nemohl jsem otáčet hlavou, kdykoliv jsem jí otočil, neudržel jsem auto v rovině. Mlel jsem z posledního. Vůbec vlastně nemám ponětí, jak jsme na Rozvadov dokázali dojet. Když jsme minuli státní hranici, byli jsme z toho trochu venku. Odtud už případný odtah zvládneme.
Půllitr kafe mě měl postavit na nohy. Bezvýsledně. Spánkový deficit pokračoval, stejně však my v jízdě na Prahu.
Bylo 3:45 ráno, když jsem zabrzdil před barákem. Posledních 100 kilometrů si dodnes nedokážu vybavit.
17,5 hodiny jsme jeli v jednom kuse jen se dvěma pětiminutovými přestávkami! Za tu dobu jsme ujeli 1110 kilometrů.
Fordíkovi jsem poté zakoupil turbodmychadlo "z frcu", které vydrželo jen několik kilometrů a odstranilo se rychleji, než originální. Navíc mi způsobilo ten nežádoucí samovolný rozběh. Až teprve turbo nové začalo makat do dnešních dní.
A Fordík zase jezdí, nemá dalších poruch. Má najeto 320 tisíc a pořád mi slouží. Sice měl problémy, ale v Anglii mě také nenechal. Prostě je to můj milý Fordík
716
