6.10.2019 - 10

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl padesátý druhý - T.S.Unkas

Unkas poblíž Trutnova v roce 1996

<<< Předchozí dílDíl padesátý první - zlatá éra vandrů potřetí Následující díl >>>Díl padesátý třetí - co se to děje?

"Ty bílej zmrde!" Poslední slova toho dne, která brácha slyšel. Tou dobou na jeho tělo dopadaly salvy ran i kopanců. Proti čtyřnásobné přesile cikánů neměl šanci. Poslední rána, nebo alespoň ta, kterou vnímal, dopadla do oblasti jeho podbřišku. Prudká bolest otřásla jeho tělem, tak intenzivní, že mozek prostě tělu milosrdně vypnul příjem. Sníh se tiše snášel na okolí Čakovic, ve večerních hodinách se brácha válel na chodníku, bez vědomí i pomoci kolemjdoucích, vydán na pospas čtyřčlenné hordě příslušníků etnické menšiny. Ti, s pocitem dobře odvedené práce, zanechali poté bráchu svému osudu. Nakonec se i pomoci zdravotníků dočkal, přesto ten poslední kopanec se stal nakonec ranou osudnou. Psal se rok 1996.

Ale vraťme se nejdříve o dvacet dva let nazpátek, do vesničky s docela hezkým názvem Hrnčíře, ležící na okraji Prahy, do Lipenské ulice čísla popisného 571, rodného domu bratrova a o tři roky později i mého.

Brácha, pro nějž bylo již předem připraveno jméno Michal, zřel světlo světa poprvé pátý den měsíce června v roce 1973. Na rozdíl ode mě, byl dítětem plánovaným. Dokonce při jednom z pozdějšího alkoholického opojení mi táta sdělil informaci, kterou jsem skutečně znát nepotřeboval. Místo bráchova vzniku bylo údajně na stohu v Ledečku. To moje známo není, jisté však je, že jsem výsledkem nedostatečné ochrany proti početí.

Michal byl prý dítkem hravým, vynalézavým a zcela soběstačným. Kde jej nechali, tam jej za hodinu také našli. Nejraději měl prý strejdu Pavla, mladšího bráchu táty. Když Pavel ve dvou letech Michalových narukoval na vojnu, jeho nepřítomnost docela obrečel.

Už od útlého věku na něm byl znát otcovský přístup. Špatně se seznamoval s dalšími dětmi, když se však otrkal, přebíral otěže zábavy a nad kamarády držel ochrannou ruku. Už ve čtyřech letech znal základy bezpečnosti, které aplikoval na svém nejlepším kamarádovi Jirkovi a posléze i na mě.

Na svět jsem přišel, když mu bylo tři a půl roku. Jak mě přijal, o tom se rodiče nezmiňují, přesto je jisté, že mě nebral nikdy jako konkurenta, jako někoho, kdo by mu měl lézt do zelí. Co já pamatuju, na svého mladšího brášku byl vždy kavalír.

Pobyt ve školce prý špatně snášel, nechtěl tam spát a málo jedl. To chápu, koneckonců, ani mě se v tom samém zařízení příliš nelíbilo. Tohle období však překonal a ve škole už nad něj nebylo.

První čtyři roky chodil do školy v Šeberově, poté jsme se přestěhovali na Jižní město.

Nastoupil do páté třídy na hnědou školu, dnešní Mendelovu. Tam si padli do oka s Píbou. Petr Sochorovský se na dlouhá léta stal jeho nejlepším kamarádem. Ten samý týpek stál i u zrodu naší trampské osady. V roce 1993 Píba práskl z Jižňáku do bot. Jeho rodiče byli jehovisté a ze synka chtěli mít příkladného následovníka. Jeho však tou dobou uchvátily chromozomy XX, rodiče poslal k šípku a věnoval se ženské náruči. Zcela nám zmizel z dosahu, další zprávy o něm mlčí.

A jak se Michal choval ke svému mladšímu sourozenci? Tedy ke mě?

Jak jsem zmiňoval, brácha měl tendence okolí zaštiťovat svou ochrannou rukou. Tu vztáhl i na mě. V pozdějších letech o nás táta prohlásil, že jsme odjakživa byli v symbióze jak pedály od auta. Já byl plyn, brácha brzda. Já jsem vymýšlel, on korigoval. Já jsem míval nápady za hranicí toho, abych se zmrzačil. Aby se tak nestalo, od toho byl bratr. Když byl poblíž, zpravidla zasáhl dříve, než jsem stačil aplikovat sebedestrukci. Takto to bylo celá léta, vlastně až do puberty.

Příkladem by třeba mohla být situace z vandru na Kalamajce. Vybaveni jsme tam jednou vyrazili obtěžkáni super těžkým kalibrem domácí pyrotechniky. Vyráběl jí jeden maník, jehož jméno jsem ani neznal, v oboru se ale pohybovat uměl. Šlo opravdu extra třídu. Představte si bouchací rachejtli "pirát", ovšem o váze 2,80 kg! Tenhle granát jsem s dvojkou v žíle zažehl poblíž našeho seníku. Potajmu, exploze měla naše zbylé kamarády překvapit. S Medelákem jsme se chystali opájet tlakovou vlnou a zůstali jsme poblíž trhaviny. Tu si nás všiml brácha a i přes to samé promile v oběhu urychleně do tříkilového granátu kopl. Ten zaletěl asi na deset metrů od nás, na kraj lesa. Explodoval poblíž malého smrčku. Tlaková vlna nás srazila na zem. Když jsme se probrali, museli jsme nejdříve hasit hořící trávu v okolí. Asi třímetrový smrček zcela zmizel, prostě se vypařil. Výbuch přerazil i další, asi pětimetrový strom. Letící trosky stromoví nás docela slušně potrhaly na oblečení.

Zůstat u našeho plánu, asi by nás to pěkně pochroumalo.

Takový byl prostě brácha. Uměl se odvázat a dělat kraviny, nad kterými by člověk jen žasnul, ale vždycky uměl pomyslně šlápnout na brzdu. To já jsem neuměl.

Nikdy jsme si nedali po hubě. Nepamatuju, že bychom se nějak razantně hádali. Psychicky ustál hod trusem, který jsem na něm aplikoval jako menší, stejně s nadhledem ustál zásah ocelovou maticí, vypálenou z praku směrem k jeho hlavě. Nikdy nepotřeboval se mi za příkoří na něm páchaném pomstít.

Ještě na základní škole rád psal příběhy. Sepsal dva, které by však svým obsahem vydaly na menší knihy. Hltal jsem tajemné příběhy, které psával za dlouhých zimních večerů, doslova pod jeho rukou. Často jsem jej nutil, aby zasedl ke stolu a psal dál. Také množství písní sepsal. I s nimi začal na konci základní školy. Jeho propisovací tužkou prošlo asi 80 textů. Za naší vandrovní éry pak texty mířily na události kolem vandrů, psané často na míru, proto pro okolí někdy nepochopitelné, pro nás však velmi přesné a vtipné.

Nevím, jak to dělal, ale měl zvláštní schopnost rozumět opačnému pohlaví. Což se našemu mužskému pohlaví málokdy povede. S holkama to prostě uměl. Přestože nebyl žádný extra vzhledový ideál, nevynikal vysportovanou postavou, ale nejhezčí holky z okolí zpravidla vyfouknul zájemcům z celé třídy.

Přeborníkem byl v řešení problému s nimi. Prostě se uměl povznést, uměl vycítit, kde a jak to skřípe. A když bylo třeba, uměl i tnout do živého.

Jako znalce žen jsem jej využíval i já. Respektive, jako mladýmu mi šel radou, aniž bych ze studu o to i nějak žádal. Jenže on vycítil, že bych třeba někde něco prokaučoval, párkrát mi tedy poradil co dál. Vždycky to bylo dobře. Stejně tak dobře zněly i jeho rady, ať jdu od toho.

Když jsem přišel o svojí první velkou lásku v roce 1995 z Benešova, byl jsem z toho slušně v háji. Sebralo mě to. Zrovna jsme vyráželi na týdenní vandr. Týden jsem v podstatě nepil vodu, i v letním žáru jsem hasil žízeň rumem. Utápěl jsem se v alkoholu. Pak přijel brácha, řekl pár památných vět a rázem bylo po problému.

Nedlouho před počátkem naší vandrovní kariéry jsme od táty vyfasovali přírodní přezdívky. Trampové to tak prý dělají. Já jsem vyfasoval Jahnyho. Tahle přezdívka se mi pranic nelíbila, měl jsem přeci svou, už od první třídy. Nikdo mi neřekl jinak než Láva (modifikace příjmení). Tak proč to měnit? Táta na tom přesto trval. Naštěstí se přezdívka neujala. Zato bráchovi padla přezdívka Unkas jak prdel na hrnec. Zlidověla a ujala se více, jak jeho jméno. Dnes, kdybych o něm chtěl mluvit a zmínil ho jako Michala, i nejlepší kamarádi by asi chvilku tápali, o kom to vlastně mluvím. Zato Unkase zná každý. Přezdívka se stala jeho jménem.

V roce 1990 promluvila naše bratrská symbióza. Já vymyslel postavit srub na Benických skalkách, Unkas to zaštiťoval. Když pak dorazila parta z Uhříněvse, byl to Unkas, kdo nás od začátku tmelil. Už jen proto jsme jej v době, kdy jsme to s klasickým trampingem ještě hodně "žrali", zvolili jednomyslně naším šerifem. Proto ten T.S.Unkas (Trampský šerif). I později, kdy jsme začali razit volný styl, zůstával naší pomyslnou osobností, která všechno tmelí. Vlastně byl pořád takovým naším šerifem.

Ze základní školy vyrazil Unkas na učňák. Splnil se mu sen, už od útlého mládí toužil být kuchařem. Přijali jej na učiliště "U krbu". Tam se vyučil na kuchaře - číšníka. To druhé nikdy nedělal, zato kuchyně ho pojala zcela. Nastoupil jako kuchař do hotelu Ideál, poblíž obchodního domu Kotva. Vydržel tam asi rok. Zůstal by tam asi i déle, ale hotel majitel prodal a zaměstnanci všichni do jednoho pod nového přejít nechtěli. Chvíli dělal v hotelu Central, pak Unkas přestoupil do hotelu Mars, nacházejícího se na Kubáňském náměstí. Tady už vydržel déle, přesto, když přišla nabídka na místo v malé hospůdce mezi stanicí metra I.P.Pavlova a Karlovým náměstím, tuto přijal a vydal se na dráhu kuchaře v malé restauraci. Jezdíval jsem tam za ním často, v kuchyni jsem ochutnával co se dalo, doslova jsem hltal, co mu od ruky odpadlo.

Už v únoru roku 1990 dorazil na naší adresu a jeho jméno dotazník brance. Vyplnil jej a zaslal příslušné vojenské správě. Za nějaký čas šel k odvodu, byl mu uznán ze zdravotních i studijních důvodů odklad. Ten se opakoval, třetím odvodem se z něj stal voják - čekatel.

Povolávací rozkaz přišel na podzim roku 1995. Nástup: Únor 1996. Útvar Praha - Kbely.

Nastoupil začátkem února. Přijímač si však celý neodkroutil. Zhruba po týdnu jej chytly zuby, to tak, že si vyžádaly chirurgický zákrok. Ve Střešovické nemocnici mu vysekávali zánět okostice. Dorazili jsme za ním do nemocnice. byl to neuvěřitelný nezvyk. Ještě před několika dny měl Unkas vlasy až na lopatky, teď byl vojensky na plešku. V životě jsem ho takhle neviděl, holá hlava mu neseděla. Čtrnáct dní si poležel a pak se vrátil do činné služby. Dokončil přijímač a nedlouho poté byl rozkazem převelen k útvaru Praha - Miškovice. Cíl? Bude kuchařem. Vyfasoval jeden den opušťák, načež se vydal svoje přeřazení oslavit do Čakovic.

Do tamní hospůdky poblíž náměstí dorazil v podvečerních hodinách. Dvě tři pivka, když tu se dostal do hledáčku vedle sedících snědých mužů. Zpočátku se omezili jen na slovní narážky. Unkas věděl, že je zle, když padaly slova na jeho holou hlavu. Zkusil situaci zachránit ukázkou vojenské knížky. Nepomohlo to. Zaplatil a vyrazil pryč. Čtyři nalitý cikáni za ním. Už jim neutekl.

Šli na něj všichni čtyři. Ostatně jak o těchto menšin bývá zvykem. Stejně tak první rána mířila zezadu, ze zálohy. Taky standard. Promiňte mi ten výraz, ale čtyři černý svině se nespokojily s několika ranami, když brácha padl na zem, přešly k likvidačnímu útoku kopanci. Tvrdé rány dopadaly všude na jeho tělo, všechny vykrýt nedokázal. Tu poslední už vůbec ne.

Krátce se probral v sanitce, poté v nemocnici. Zanedlouho jej převezli opět na ošetřovnu ve Kbelích. Poležel si asi dva týdny, pak jej pustili k další vojenské aktivní službě.

Pátrání po čtyřech nalitých cikánech vyšlo vniveč. Nikdo svědčit nechtěl, strach ze svědectví tehdy zřejmě převládl. Když se Unkas vrátil opět na vojnu a zdánlivě mu nic nebylo, hledání rváčů ustalo.

Jenže klid byl zdánlivý. Měl setrvat pouhý rok.

Ale o tom příště.
Brácha s nejlepším kamarádem v dětství. Hrnčíře, r.1977 Unkas s Monikou na Benickém srubu v roce 1993 Unkas vlevo, na hradě Jestřebí Unkas coby mazák na konci vojny - teď na vandru Unkas na Kalamajce. Rok 1995 Unkas vlevo, pod Pustým zámkem Unkas vpravo na Ronově Unkas sedí vpravo vedle Kóži. Vandr ke Karlštejnu
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   10.2.2015  |  Přečteno: 1931x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 3x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 2

Lahvic   12.2.15 - 21:50:00

Ahoj Márty, jsem rád, že jsi zavítal. Pravidelný několikaletý čtenáře rád vidím

Jo jo, s Unkasem se to mělo takhle. Prvotní příčinu tomu problému dalo právě to nakopání. Podle slov doktorů, kdyby k němu nedošlo, nespustila by se ani ta reakce, jaká nastala.

Tak to je škoda, že jste se ve Kbelích minuli. On tam tedy pobyl jen měsíc, pak se zašil v Miškovicích Ale i tak, jen o rok a už bys znal osobně toho, koho tu popisuju

Márty   11.2.15 - 18:37:54

Do hajzlu práce....čtu tvůj web už několik let a celou dobu mi vrtalo hlavou co se stalo bráchovi,typoval jsem nějakej zákeřnej virus ale že to bude banda cikánů mě nenapadlo ani ve snu...a k tomu když si přečtu že jsem se s ním minul na vojně ve Kbelích o pouhý rok...náhoda je někdy strašná svině...

Diskuzní forum

14.10.2019 | Tony

Já jenom aby bylo "souhvězdí" kompletní. ;-) ... [více]

14.10.2019 | Martin

Ahoj, přidávám foto jednoho ze "zapomenutých" kempů... ... [více]

14.10.2019 | Martin

Ahoj Beny, srdečně zdravím! Na Brtníky jsem koncem osmd ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 703315
Přístupů dnes : 639
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 7

Kalendář

Dnes je:

Pondělí, 14.10.2019

<<10 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 222 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jaký bágl vozíte nejčastěji na vandry?

usárnuGraf 156
teleGraf 69
US "alici"Graf 93
krosnuGraf 113
kletrGraf 72
batoh hadrákGraf 105
jiný civilní báglGraf 113
jiný armádní báglGraf 97
igelitku z TescaGraf 74
jezdím bez bágluGraf 85

Hlasů: 977

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Kvítkovská konírna
Restaurace Holany
Restaurace Na Rynku
Lesní hospůdka Na Skalce
Restaurace U Gregorů

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144