29.10.2019 - 11

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl dvacátý osmý - na domácí půdě

Kytara Unkasovka.

<<< Předchozí dílDíl dvacátý sedmý - k doktorům Následující díl >>>Díl dvacátý devátý - jaro na Benických

Hodiny na nejvyšším jihoměstském panelovém dvouvěžáku zvaném Kupa právě odbíjely druhou hodinu odpolední, když červenobílý městský autobus značky Karosa sériové řady sedm, linky dvousté šedesáté sedmé, stoupal od údolí Botiče pod Petrovicemi směrem k Jižnímu městu. Na křižovatce u autobusového nádraží odbočil vlevo, směrem do centra sídliště, a po dvou stech metrech začal brzdit do stanice Horčičkova. V jejím zálivu pak šofér zatáhl za levý přední spínač na ovládacím panelu vedle jeho levé ruky a se sykotem se otevřely dvoje zadní dveře. Odbavování cestujících započalo výstupem stávajících. Tři známé postavy vystupovaly ze zadních dveří a následně zamířily k nízkým panelovým domům nedaleko odtud. Karlik, Medelák a Kóža, jména tří zmíněných postav. Na smluvený signál z prvního patra vyletěly klíče, zachycené pohotovou rukou. Byl klasický všední den a začínal téměř každodenní kolorit událostí, které se neodehrávaly týdny ani měsíce, ale daly se počítat v řádech několika let. Centrem veškerého našeho dění se stal byt v prvním patře panelového bytu v Kropáčkově ulici. Byt Válových.

Blížil se konec roku 1990, když první návštěva kluků z Uhříněvse zazvonila na bytový zvonek našeho bytečku na Jižním městě. Za nějaký ten pátek, co už naše parta fungovala, jsme logicky poznali i všechny naše rodiče. Jako nejtolerantnější k našemu uskupení se od počátků stavěla naše máma. Kupodivu jí vůbec nevadilo, že se náš malý byteček zaplnil ruchem od pěti, někdy dokonce až od deseti lidí. Zpočátku naše sleziny probíhaly jen sporadicky, mnohem častější se staly od doby, kdy jsem ležel se zraněním nohy doma a logicky tak nemohl vyrážet na srub u Uhříněvse. Protože jsem tam nejezdil já, do těch míst nemířil ani brácha. Tak se Uhříněváci vydali za námi a položili tak základ toho, co o něco později Unkas ve své písni nazval "Pohodou u Válů".

Ptáte se, co jsme vlastně u nás dělali? Jak dlouho "pohoda u Válů" probíhala? Proč nás to bavilo?

Prostě jsme prokecali odpoledne, drnkali na kytary, vymýšleli kraviny. Později prolili hrdlem nějaký ten alkohol, vůči kterému sice již tolerance od mámy nebyla, ale stejně jsme jej dokázali dokonale maskovat. A možná právě proto nám chutnal o mnoho víc. Kolorit, který probíhal do sedmi večer dvakrát nebo třikrát týdně, trval bez přerušení téměř šest let. Proč nás to bavilo? Na to nedokážu odpovědět. Prostě nás to bavilo.

Uhříněváci inklinovali k Jižnímu Městu, my pro změnu zase k Uhříněvsi. Rokem 1990 na dlouhou dobu zcela ustaly výpravy do okolí sídliště, jež jsme provozovali hezkou řádku let nazpátek. Grantovo jezero, rybníky Vrah a Balaton, bunkry v křovinách mezi poli, to vše se náhle ocitlo na vedlejší koleji. Žili jsme srubem na Benických skalkách, vandrem a "pohodou u Válů".

Začátek pravidelného vandrovního života sebou přinesl pro nás ještě jednu zálibu. Už od prvních nocí v přírodě se mi líbilo, jak táta hrával na kytaru. Zpíval pestrou škálu trampských písniček. Tou dobou Unkas dostal od něj dědictví po jeho prarodičích - starou kytaru. Dřevěný nástroj, pod nějž se výrobce podepsal na konci padesátých let, putoval od rukou našeho pradědy, přes tátu až k bráchovi. Starou omlácenou kytaru brácha nazval Unkasovkou. Sjezdila s námi po vandrech roky. Za tu etapu byla bez přehánění dvacetkrát u opraváře v Kolovratech, který jí ve finále již odmítal opravovat s tím, že tak cenný kousek máme nechat doma a nabídl nám kytaru novou s tak výraznou slevou, že na ní sám kytarář prodělal. Zřejmě už se chtěl zbavit stále dokola vracejícího se kšeftu. Unkasovka tak po poslední opravě putovala na čestné místo v u nás v pokoji, kde na stěně visí dodnes. Hra na kytaru se stala na dlouhou dobu naší zálibou.

Jak už to tak bývalo, tím zapálenějším pro výuku hry na kytaru jsem byl já. Od toho roku 1990 jsem téměř všechny volné večery zkoušel nejdříve držet akordy, poté jsem připojil i rytmus. Vybrnkávání následovalo později. Dokud mě nadšení ještě neopouštělo, učil jsem se noty, téměř všechny dostupné akordy, brnkal jsem i složitější melodie. Ani Unkas nezahálel. Měl proti mě jednu výhodu, moc se to učit nemusel, hra na kytaru mu šla sama od ruky. To, co já jsem musel dohánět pílí, on řešil přirozeným talentem. A ještě větší talent měl na psaní písní.

Vlastně na psaní jako takové. Již dávno předtím, za dob hlubokého minulého režimu, napsal dvě povídky, které se každá obsahově vyrovnala menší knize. Kriminálka bez vraždy a příběh kolem tajemné zříceniny hradu, o tom brácha psal ve svých povídkách. Jeho práce jsem četl se zatajeným dechem a mnohokrát za sebou, jejich soupis jsem měl doslova online a často jsem jej doslova nutil, aby napsal další kus kapitoly. Později se Unkas vrhl na psaní písní. Ale ta pravá éra jeho hitů přišla teprve s nástupem čundrů.

Psával písně většinou na míru naším událostem. Proto mívají úzce specifické pojetí. Většina z nich je sepsána v našem zpěvníku. Jednou z prvních byla píseň Karel, následována zmíněnou Pohodou u Válů. Písničky psal doslova na počkání. Třeba na jednu jsem nemusel čekat déle, jak za cestu vlakem z Benešova do Olbramovic.

I já jsem se s pomocí Grepy pokusil jednou sepsat píseň. Ovšem velmi rychle jsem toho zanechal, neb výsledek by se mohl rovnat slaďákům od kapely Lunetic. Naštěstí pro píseň s názvem Vandrekarte přispěchal brácha rychle na pomoc a dotvořil jí k obrazu přijatelnému.

Unkasovy hity jsme hrávali na téměř každém vandru. Klasická trampská píseň nám však nevydržela dlouho. Velmi brzy nás začalo štvát přísně limitované pojetí trampských písní, které si velmi často v oslavách smrti příliš nezadalo s Foglarem. Stejně jak Foglar nenapíše knihu bez alespoň jediného mladistvého nebožtíka stejného pohlaví, tak některý ortodoxní trampský textař nedokáže sepsat píseň bez smrti. Zřejmě je oblíbenou formou sebetrýznění v písních vzývat mrtvé kamarády, syny, bratry i otce. A to nás začalo srát. Brzy jsme přešli na jinou formu muziky a vlastně i náš vandrovní svět jsme posunuli na jiné hranice.
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   22.10.2014  |  Přečteno: 1705x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 1x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

10.11.2019 | Pegos

Ještě to v Zz žije i když už né tak jako dříve. Ale na ... [více]

7.11.2019 | Tony

Ahoj, nezná někdo původní název kempu pod tímto převis ... [více]

5.11.2019 | Lahvic

Dalo mi to zabrat, už je to přeci jen pár let nazpátek. ... [více]


Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 723253
Přístupů dnes : 355
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 11

Kalendář

Dnes je:

Středa, 13.11.2019

<<11 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 192 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Co na žízeň ?

BudvarGraf 369
GambrinusGraf 288
KozelGraf 232
StaropramenGraf 234
BráníkGraf 203
JinéGraf 284
Radši voduGraf 223

Hlasů: 1837

Více anket

Databáze míst

Poslední vložené:
Jez Nezabudický mlýn
U Rozvědčíka
Týřov
Tábořiště Ahoj
Tábořiště Šlovice

Zpěvník

Odběr novinek


Přihlásit se k odběru
novinek e-mailem:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ: 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144