10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Díl sedmnáctý - Grantovo jezero

Přední část rybníčku

<<< Předchozí dílDíl šestnáctý - za hranicí města Následující díl >>>Díl osmnáctý - čas změn

Začátek jara roku 1989 nepatřil v oblasti počasí k těm nejlepším. Až do poloviny dubna se na okraji Prahy sluníčko příliš neukazovalo, dní, ve kterých nepršelo, bylo poskrovnu. Ani páteční odpoledne uprostřed měsíce k nějakým výletům vůbec nelákalo. Dopoledne smáčel kraj ještě vytrvalý déšť, teprve kolem oběda ustal, ale těžké tmavé mraky nechtěly sluneční svit stále pustit k zemi. Po škole jsem zamířil rovnou domů, s poslechem rádia z televizního přístroje jako jedinou vyhlídkou na odpoledne. Televize tenkrát ještě přes celý den nehrála, vzniklou mezeru vyplňoval na obrazovce zvláštní animovaný tvar a jako zvuk běželo rádio Československo. Takže jsem se vlastně hodlal válet odpoledne u televize.

Vyrušil mě pískot před barákem. Brácha s Píbou mě lákal ven. Moc se mi toho dne nikam nechtělo, přesto jsem nakonec nabídku přijal. Vyrazili jsme na dolní Milíčovské rybníky, na Balatonu, jak jsme jej nazývali, jsme na chvilku zasedli na hrázi. Pak padl návrh, že zamíříme k Botiči na Dobrou vodu, načež jsme plán dalšího pochodu začali realizovat. K hlavní silnici, kudy by byla přístupová cesta nejjednodušší, se nám příliš nechtělo, kráčeli jsme tedy chvíli po silnici směrem na Křeslice. Na okraj zmíněné vsi jsme nedorazili, po dosažení stromoví jsme si chtěli cestu zkrátit svahem. Najednou se dole pod kopcem před námi zaleskla vodní hladina.

Zprvu jsme se domnívali, že jsme dorazili k rozvodněnému potoku Botič, sotva jsme si však proklestili cestu na úroveň hladiny, náš omyl jsme poznali. Před námi se rozprostírala voda stojatá. Bylo to překvapení, existenci nějakého rybníčku jsme v těchto místech vůbec nepředpokládali. Botič nás přestal zajímat, tady jsme našli místo mnohem lepší. Navíc nám do cesty padla hned další atrakce - vor. Několik starých kmínků stromů, svázaných k sobě provazem. Nějakou dobu se plavidlo na břehu rybníčku již zřejmě nacházelo, vypadalo poměrně chatrně. Jenže svést se bylo lákavější, než obava před namočením svršků, proto jsme plť vytlačili na vodní hladinu, Píba vzal kus klacku jako bidlo a odrazil od břehu. Vor vydržel, plaval i poté, co jsme nastoupili my dva zbylí. Pohonem tří klacků a šesti paží jsme vyrazili na naší první plavbu po nově nalezeném rybníčku. Nepotopili jsme se. Zakotvili jsme na stejném místě odkud jsme vypluli a celé jezírko si prošli kolem dokola. Někdy to šlo velmi obtížně, břehy byly místy značně zarostlé. Bylo s podivem, jak čistou vodu rybníček v tomto nehostinném místě má. Blížící se soumrak nás nasměroval na cestu k domovu.

Od doby, kdy jsem se naučil číst, jsem strašně rád otvíral knihy a hltal jejich obsah. Krom jedné, jsem se nikdy nedostal ke knížkám od Foglara, od této literatury mě zrazovali oba rodiče. Táta Foglara nesnášel, protože byl skaut, což byl protipól jeho trampingu. Ani máma nám knihy zmíněného autora nekoupila, protože dle jejích slov jsou maximálně temné, odehrávají se v kanalizačních stokách a smrt je v každém příběhu všudypřítomná. Takové knihy prý pro dospívajícího kluka nejsou vhodné. Postupem času, když jsem se skrze zákazy k jedné knize od zmíněného autora probojoval, jsem mámě musel dát zapravdu.

Tou dobou, kdy jsme objevili rybníček nad Botičem, jsem aktuálně po večerech ležel v knize Tajuplný ostrov. Verneovky jsem měl rád, dodnes se najde chvilka, kdy k nějaké knize od populárního autora zasednu. Ještě téhož večera, kdy jsme se vrátili od rybníčku, jsem mu podle zmíněné knihy nalezl jméno - Grantovo jezero.

Granťák jsme si oblíbili, stal se nejčastějším cílem našich výprav. Inspirace Verneovkou byla znát. Dlouhý záliv, ve kterém jsme nalezli vor, jsme nazvali Žraločím zálivem, širší a zarostlý Washingtonovým.

S příchodem toho pravého jara se situace na Grantově jezeře začala měnit. Rybníček neměl vlastní zdroj vody a pomalu vysychal. Žraločí záliv se tenčil, vor pomalu zůstal na suchu, až nakonec vody ustoupily o dvě desítky metrů. Voda ustupovala stále, až se nakonec stáhla do jezírka poloviční velikosti. Jarní deště už původní ráz jezera vrátit nedokázaly. A tehdy nás napadl další megalomanský stavitelský plán. Vytyčili jsme si trasu budoucího napouštěcího kanálu od zhruba 150 metrů vzdáleného Botiče. Cílem bylo jezírko uměle napustit do původní výše hladiny. Zevrubnou prohlídkou terénu nám ale brzy došlo, že opět zůstane jen u plánů. Žraločí záliv se tak už nikdy nenapustil a vor, který zůstal na jeho konci, si už ve vodě nezaplaval.

Na spodní části jezírka jsme jednou zkoušeli také spustit na hladinu menší vor, který jsme vyráběli z donesených kulatin ze stavby na okraji Petrovic. Když jsme měli téměř hotovo, Grepa si nevšiml trčícího hřebíku v prkně, šlápl na něj a prošpikoval si celou nohu. Hřebík mu vyjel nártem. "Odborně" jsme jej vytáhli a Grepa zrychleným přesunem vyrazil k domovu. Šel jsem po silnici doslova po jeho stopách. Krvavé kapičky jsem v pravidelných intervalech nacházel až téměř k Jižnímu městu. Léčba si vyžádala zásah lékařů a následný čtrnáctidenní oddech od školních povinností.

U všech cest ke Grantovu jezeru jsem byl já, u většiny brácha a Grepa, někdy sem vyrazili i nováčci na poli výprav, Filip Hubálek a Jirka Procházka z naší třídy. Chodívali jsme sem nejkratší cestou po silnici a tehdy se s potleskem obdivovali první Škodovkám značky Favorit, což bylo na tehdejší dobu dokonalé fáro. Dvakrát jsme na pytlačku ze zdejších vod vytáhli malého okouna a zase ho pustili zpátky. Pár dalších ryb tu bývalo, ale že by byla voda Granťáku bohatá na život pod hladinou, to se říci nedalo.

Naše koncepce výprav se za účasti bráchy a Píby však začínala pomalu měnit. Dva starší rozumnější kluci byli dostatečnou zárukou naší mámě proto, aby dovolila i mě setrvávat v okolí sídliště do pozdně večerních hodin. Mohli jsme si dovolit nechat se zastihnout tmou, nebo dokonce na ní cíleně čekat. Za silnicí u Botiče jsme si jednoho večera natahali spoustu dříví a zažehli zde ohýnek, nad kterým jsme až do nočních hodin pekli buřty. Byl pátek, nemuseli jsme ráno vstávat, domů jsme dorazili až před půlnocí.

Posezení u ohně bez nutnosti jezdit někam na dovolenou, to mě uchvátilo. Další takovou výpravu jsme absolvovali v létě toho roku. Tentokrát jsme měli hezčí místečko, bunkr s pořadovým číslem 8. Ten se nacházel ve svahu nad bývalým Žraločím zálivem Grantova jezera a jako jediný se dal opravdu nazvat bunkrem. Veliký vyvrácený strom sebou vytrhl i kus svahu. Vniklou dutinu před námi někdo ještě zahloubil, vznikla tak místnost vysoká dva metry a čtyři metry hluboko zařezávající se do země. Tady jsme si zřídili venkovní ohniště, před případnou nepohodou jsme měli střechu nad hlavou. Krytu nebylo potřeba, toho večera svítily hvězdy jasně. Ohýnek praskal, opět jsme nad ním opékali špekáčky, ochutnával jsem k tomu pivko, bylo nám dobře. Domů jsme dorazili nad ránem.

Při mojí poslední výpravy do tamních míst, zhruba před měsícem, jsem po 25 letech dokonale poznával místa, která se přesto značně změnila. Grantovo jezero je ještě o dvě třetiny menší než bývalo při naší poslední návštěvě v roce 1989. Čistou nebahnitou vodu vystřídala vrstva žabince, po nějakých rybách zde není ani památky. Žraločím záliv už nějakou dobu neexistuje, vodu zde vystřídaly vysoké náletové dřeviny, k místu, kde by se měly nacházet zbytky voru, se již nedá ani dostat. Bunkr osmička je propadlý.

Grantovo jezero bylo vlastně poslední větší štací našeho putování po okolí Jižního města. Blížily se velké změny...

Mapa Grantova jezera, stav při jeho objevení

Mapa Grantova jezera, stav na konci léta roku 1989

Pohled směrem k Žraločímu zálivu Žabincem porostlá hladina Pohled zpředu směrem k Washingtonovu a Žraločímu zálivu Propadliště po bunkru číslo 8 Pohled na Grantovo jezero zpředu Grantovo jezero ze svahu od pole
Příběhy autora  |  Autor: Jan Vála   2.10.2014  |  Přečteno: 1794x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 4x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 0

Diskuzní forum

20.9.2019 | Lahvic

V dnešní době je prznění soch z východu moderním trende ... [více]

17.9.2019 | Honza

No ty seš teda dárek! Nejdřív zprzníš sochu kosmonauta, ... [více]

15.9.2019 | Lahvic

Jo jo, malej peníz to zrovna nebyl. Ten by se dal rozho ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 687728
Přístupů dnes : 458
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 3

Kalendář

Dnes je:

Sobota, 21.9.2019

<<09 / 2019>>
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30

Nejbližší plánovaná akce je:

22.5. - 24.5.2020 - 30.let Minessoty
Zbývá 245 dní.

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Bratři Mašínové byli ?

Sprostí vraziGraf 516
Frajírci pubertálníGraf 235
NevímGraf 191
Něco meziGraf 243
Zmatení jak Goro v TokiuGraf 207
HrdinovéGraf 300

Hlasů: 1694

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2019 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144