Trampská osada Minessota

Začátkem června jsme vyrazili s Medelákem opět na vandr. Začátek doprovázely pořádné zmatky. Jen co jsme dorazili v pátek z práce, oblékli se do maskáčů a vyráželi dle připravovaného plánu do Kamenných Žehrovic a Bratronic. Zde jsme si chtěli prohlédnout opuštěná kasárna. Na cestě k metru jsme si ale spočítali časový plán a došlo nám, že to je cesta nejméně na tři dny. Proto jsme hned z kapsy vytáhli náhradní plán a vydali se do Uhříněvse s cílem vandru na Sázavu. Neodolali jsme a zastavili se v hospodě Velká Praha, kam za námi dorazil Jarda, který ovšem na čundr s námi nejel. Dali jsme nějaké osvěžení a vyrazili vlakem do Čerčan, kde jsme zjistili, že vlak nám jede až za více dvě hodiny. K tomu všemu byla nádražní restaurace zrušená. Padlo tedy rozhodnutí - dřív budeme na Berounce. Takže vlakem zpátky na Prahu, na Hlavním nádraží přesedlat na Berouňáka a za chvíli už jsme vystupovali v Srbsku. Naše kroky od vlaku neomylně zamířily jako už párkrát před tím do stánku za řekou. Tam jsme se "posilnili" a když už zavírali, šli jsme si ustlat do nedalekého lesíka.

Ráno mě vzbudilo cinkání lžíce o ešus a vůně polévky. Medelák se snažil a uvařil jí skoro dva litry. Posnídali jsme polévku a peprmintový likér, sbalili se a vyrazili po známé cestě do Berouna. Protože byl pořádný pařák a slunce pálilo ostošest, zásoby vody i peprmintky se povážlivě tenčily. Zcela vyprahlí jsme zapadli do restaurace U štiky na kraji Berouna. Jak nám tam bylo dobře, jako když v poušti najdete oázu! Tak nám tam chutnalo a chutnalo ... Krátce po poledni zazvonil telefon a volal Jarda, že by za námi přijel. A opravdu, za necelé dvě hodinky se ve dveřích hospody objevil Jarda v předválečných plavkách a s báglem na hrbu . Pravdou je, že mám poté trochu problém s krátkodobou pamětí, to naštěstí ale netrvalo dlouho . Ještě chvíli jsme poseděli a protože nás to táhlo do naší nejoblíbenější hospody v Hýskově, nad večerem jsme se tam vypravili. Stará známá restaurace Kulturní dům nás přijala pohostinně, ale momentálně "úplně vyžraná". Pivo ale nedošlo a proto jsme se drželi hesla, že hlad je převlečená žízeň. Na neděli jsme ale měli slíbenou dobrou snídani. Se zavíračkou jsme nabrali pár pet-pivo-lahví a vyrazili na kempík. Tam jsme u ohníčku opekli buřty, poseděli, popili a trochu zahráli na kytaru.

V neděli ráno jsme vyrazili na přislíbenou snídani. Do hospody nás pustili ještě dlouho před otvíračkou a na nás tam čekaly pořádná ovarová kolena. Velmi vydatně a luxusně jsme se nadlábli a pomalu vyrazili na vlak. Vlakem do Prahy a metrem domů.