Trampská osada Minessota

Toto byl asi ten nejextrémnější vandr jaký jsme zažili. Zhruba měsíc před tímto čundrem jsme se potulovali v okolí České Lípy a snažili se najít srub zvaný Hřebík. Tehdy ale tma, množství sněhu a práce lesních dělníků způsobily, že jsme k němu cestu nenalezli. Jarda se proto spojil se svými kamarády v Mimoni, kteří srub velmi dobře znají, a domluvil s nimi, že nás k němu dovedou. Naskákali jsme tedy do auta ve složení Jarda, Bludi a Lahva a vyrazili směrem Mimoň. Povoz jsme zaparkovali Jardy a Jitky (tak se ti dva jmenují), stavili se u nich doma na nezbytné dávce grogu a kafe a vyrazili směrem na Hřebík. Vzhledem ke vzdálenosti srubu od jejich domu nás Jitka naskládala do jejího auta a na místo nás odvezla. Bohužel nedaleko srubu za účelem zaparkování sjela ze silnice a to se brzy mělo vzhledem k množství sněhu vymstít. Pěšky asi kilometr a už na nás vykoukl z lesa malebný sroubek. Jitka nás zanechala svému osudu a vyrazila směrem k domovu. Netrvalo ale dlouho a telefonovala nám, že nemůže vyjet na silnici. Zanechali jsme tedy Jardu na místě a s Bluďákem jsme vyrazili zpět k silnici. Jarda mezitím zatápěl v kamnech.

Pořádně jsme si mákli, než se nám podařilo auto vyhrabat a vytlačit na silnici. Jitka razila domů s tím, že se pro nás druhý den staví a my se vraceli houstnoucí tmou zpátky ke sroubku. Na místě jsme, zjistili že srub je to sice malebný, ale v zimě naprosto nepoužitelný. Ve stěnách spousta děr, kterými dovnitř pořádně foukalo a táhlo víc, čím více jsme v kamnech topili. Takže se nám podařilo teplotu uvnitř srubu zvýšit sotva o dva stupně oproti vnějšku, tedy na -8 stupnů. Zachumlaní v čem se dalo jsme opekli pár buřtů, popili kořalku, trochu zahráli na kytaru a raději jsme brzy usnuli.

Ráno jsme rozlámali spacáky, sbalili se a vyrazili vzhůru k silnici, kde jsme měli domluvený sraz s Jitkou. Ta pro nás přijela a odvezla nás domů, kde jsme všichni teprve trochu rozmrzli. Nadlábli jsme se a pomalu se vydali na další sroubek na Ralsku, údajně mnohem lepší než je Hřebík. Z Mimoně jsme šli už v kompletním počtu (Jitka i Jarda, kterého jsme nazvali starým Brůnou - fotka napoví šli s námi ). Po pár kilometrech jsme zavítali do vesnice Hradčany, kde byla hospůdka, v tuto chvíli však ale zavřená. Odtud jsme se vydali hledat srub do lesů za vesnicí. Tentokrát nás ale potkalo to co před měsícem. Sníh přetvořil ráz krajiny natolik, že jsme nemohli najít cestu. Po několika hodinovém marném bloudění po lesích se pomalu začalo smrákat a nám nastala situace, že jsme neměli kam dál. Tady bylo v lesích více jak půl metru zmrzlého sněhu, teplota začala klesat hluboko pod bod mrazu (až na -15 stupňů) a nikde ani památka po nějakém převisu, natož srubu. Udělali jsme asi to nejrozumnější, co jsme v tu chvíli mohli udělat - vzdali jsme to. Následoval návrat do Hradčan. Zde už byla otevřená hospoda, poseděli jsme tedy a vydali se do Mimoně, kde jsme u starého Brůny doma přespali.

V neděli neměl být ještě všem pohromám konec, v noci si silný mráz (prý až 20 pod nulou) vybral svojí daň na mém autě, respektive na baterce. Nafťáček prostě nechtěl naskočit, jen se převalil a konec. Zbývalo tedy auto roztáhnout, a přestože Fordík má rozvodový řemen, riskli jsme to. Vyplatilo se a motor naskočil na první škytnutí. Vypravili jsme se tedy do Prahy, kam jsme dojeli už bez dalších problémů. Nakonec jsme byli rádi že jsme v sobotu v lese nezůstali bez přístřeší, za těch podmínek už to bylo hazardování se životem.