Trampská osada Minessota

Čtvrtek, 3.10.2013, 20:26 SELČ
Tichou rockovou hudbu, linoucí se z reproduktorů vedle mého laptopu, zničehonic přerušuje o mnoho hlasitější nahrávka od skupiny Ortel, neklamné znamení, že mi někdo volá. Displej nového telefonu toto potvrzuje, z něj se na mě tlemí známá tvář Medeláka. Dosud špatně naučeným pohybem hovor přijímám.
"Was ist den los?", dím do míst, kde se má nacházet mikrofon.
"Zdar vole! Co děláš zejtra?"
"Sem v rachotě, pak kulový."
"Co kdyby sme něco spáchali?"
"Myslíš Požáry?"
"Jo!"
"V kolik tě mam vyzvednout?"
"V pět, doma."
"Nejni problém."
"Tak zutra!"

20:27 SELČ a bylo domluveno, plány na začátek víkendu byly jasné.

Páteční šichta se vleče, ručičky závěsných hodin na stěně dílny se kupředu sunou jen zvolna a velmi neochotně. Klasický pátek. Přeci jen se ale hodinová ručička dokodrcá k třetí hodině odpolední, je čas sundat pracovní oděv a nahradit jej vandrovním. Času mám nadbytek, na periferii Prahy jsem před půl čtvrtou. Dagmara, mluvčí Meteopresu, se předháněla v katastrofických dešťových předpovědích na víkend, neklamné znamení toho, že bude od pátku do neděle krásně. Bohužel tento fakt už zná zřejmě většina Pražáků a na přilehlých sídlištích i v intravilánu města už od oběda burácí motory rodinných plechových miláčků, směřujících k chalupám, umístěným všemožně v kotlině české. Zaplétám se tedy do kolon a přískoky se pomalu dostávám až do Litochleb. Tady je moje oblíbené řeznictví, a po nějaký čas jsem i já jejich oblíbený zákazník.

Plán zní jasně. Kilo krkovice. Víc ani Ň.

"Brej den, přeju!"
"Ááá, dobrej! Krkovička, kližka na gulášek, bůček ... ?"
"Jen kus tý krkovičky. Tak kilo."
Na váhu putuje pořádnej flák masa. Téměř tři kila.
"Ani náhodou!", pravím pevně.
"Když z toho vezmu kost, bude to mít kila dvě."
"Stejně je to moc!"
"Když to uříznu, už to neprodám. Je pátek. Seš velkej, to dáš na posezení!"
"Tak mi to dej, ale už nic dalšího!"
"A dál?", nenechá se odbýt řezník.
"Ne e, kolik to dělá?"
"Jedeš zase k ohni? Máme tady nový buřty!"
Při pohledu na ně mě honí mlsná.
"Prdele práce!", pomyslím si a nahlas prohlásím "Tak mi jich dej šest".
"A dál?"
"Nic!"
"Maso na roštu musíš trochu vovonět. Dvacet anglický?"
"Ty mě sereš, necham tady zase všechny stravenky!"
Dvacka anglický slaniny putuje do tašky.
"Ochutnej tohle!" Tři řezníci přede mnou šermují vidličkami, na každé z nich jiná pochutina z jejich skladu. Tahle taktika přihraje na můj účet ještě 20 dkg škvarků, načež se mi dalším nabídkám daří už úspěšně vyhýbat.
"Přijď zas."
"S touhle tonáží? Dřív jak za měsíc mě tu nikdo neuvidí!"
"Tak ve středu nashle."

Mířím k domovu. Času mám pořád dost, kolony mě nezazdily natolik, abych se nemohl cestou trochu flákat. Doma sbírám pár potřebných věcí, když mi přichází SMS. "16:50 sraz u vlkra".
Deset minutek oproti plánu v krátícím se dni je významnou úsporou. Chvilku přemítám, co znamená druhá část zprávy, načež mi dochází, že je myšlen kamarád Volkr z pumpy v Uhříněvsi. Ve stanovený čas na stanoveném místě už vyčkávám příjezdu Medeláka. Půl šestá večer a známá postava se objevuje v zatáčce, jedouc na kole značky neznámé.

Kvaltujeme. Medelák rychle balí, poté vyrážíme k shopping centru v Čestlicích, kde je nutno pořídit trochu dalších zásob v podobě kvašeného zrna a pár dalších drobností, výměnou za pár kusů stromové kůry, na kterou národní tiskárna cenin zeleně vytiskla podobiznu Karla IV.

Zde už mi časové údaje unikají, leč sluníčko už bylo zatraceně blízko horizontu. Na dálnicích mačkám z Fordíka brutální sto třiceti kilometrovou rychlost, přesto to nestačí a před Kladnem už červenající se koule na západě mizí za obzorem. Do Křivoklátských lesů se noříme za téměř úplné tmy. Noční přesun na Požáry je tímto dnem náš premiérový.

Dosahujeme polí na Požárech. Tady někde bude zkratka polem, kterou pravidelně využíváme v dnech, kdy není zaseto ani zoráno. Malý sjezd ze silnice nemineme. Na horizontu spíše tušíme, než vidíme obrysy našeho plácku. Pole je zkraje suché, uválcované. Zhasínám světla, přeci jen jsme v CHKO, nemusí každý vědět, že se tu pohybujeme. Jednička, dvojka, kola drkotají polem, pohled mám zapíchnutý k osamělému křoví, cíli naší cesty ...

"Bacha!!!!"
Netuším proč Medelák řve, ale instinktivně šlápnu na brzdu. Přední kola se zastavují na kraji hluboké brázdy. Pole před námi je čerstvě zorané. Skočit si do oraniště, patrně bychom vyčkávali příjezdu traktoru do rána. Přední kola na zpátečku pomohou zemědělcům trochu nakypřit půdu, než nás z okraje brázdy vyhrabou. Míříme tedy zpátky k cestě, která je sice dlouhá, ale poměrně bezpečná. I na ní zhasínáme světla a kupředu jedeme pouze za mírného svitu tlumené baterky, podobné válečnému Noteku. Na naše místečko už dorážíme bez dalších karambolů, za úplné tmy.

Standardně maskujeme auto. Je třeba zajít pro dřevo.

Tuhle druhou činnost vyfasuju já.

Zatímco Medelák staví zábrany, mající za úkol nás trochu krýt v otevřeném terénu před větrem, já mířím k temné hradbě lesa, vzdálené asi 200 metrů. Občas se proti mě v lesním průseku mihnou na lesní silničce světla auta, neklamné znamení, že lesáci nebo myslivci mají dnes v lesní boudě nad 2 kilometry vzdáleným Městečkem napilno. Jdu potmě, nemám zájem na nás myslivce upozornit. Popaměti přicházím k pomníku na kraji stromoví, jen stěží proti temnému nebi rozpoznávám obrysy blízkého mysliveckého posedu. Je prázdný. V okolí je na pomezí lesa a polností ještě celá baterie posedů, nevidím ale žádný z nich, tma je moc velká. Však také Požáry jsou druhé nejtemnější místo na území naší republiky.

Les je zvláštně tichý. Nevidím ani na dva metry, a vzhledem k tomu, že v téže výšce se nacházejí i moje oči, logicky nevidím ani na zem. Asi padesát metrů v hloubi lesního porostu je hromada dřeva, o které vím už od minula. Zašátrám v místech, kde tuším kupku větví. Nacházím je a pobírám co se dá. Dřevo zapraská a vzápětí les kolem ožívá. Najednou to praská všude v blízkém i vzdáleném okolí. Místní fauně se zvuky pocházející ode mě zřejmě přestávají líbit a dává se na přesun. Padám z lesa jak cukrář, na poli už je líp. Jedna várka dřeva však na naše gurmánské plány nestačí, je třeba pro palivo vyrazit ještě jednou. Vůbec se mi tam podruhé nechce, ale víc se mi nechce na odhaleném vršku kopce mrznout bez exotermické reakce. Takže na výpravu číslo dvě vyrážím ozbrojen alespoň baterkou. Tu však nevyužívám, opět v rámci maskování.

A opět je tu hradba tmavého a hlubokého lesa. Tentokrát musím jít hlouběji do porostu. V lese kolem mě už to žije. Z hloubi nepříliš vzdálených bučin řve jelen, stádečko muflonů mečí někde vlevo ode mě, šustění listí je známkou toho, že nejsem jediný, kdo se tu pohybuje. Vytvářím tedy poměrně hlasité zvuky šoupáním nohou a záměrným lámáním větví pod nohami, aby místní fauna věděla, že se tu pohybuje jejich nejobávanější nepřítel, člověk. Nejsem však jediným jejich nepřítelem v oblasti ...

Prásk !!

Ve vzdálenosti menší než dvě stě metrů najednou třeskne v lese výstřel. Zřetelně slyším, jak broky trhají listoví. Střely nejdou ke mě, ale záblesk jsem zahlédl, tudíž o moc mimo to také nemířilo. Doteď nevím, co bylo obětí nebo cílem střelby.

Do psí prdele! Teprve teď mi to dochází. Na nedaleké lesní silničce je minimálně jeden myslivec, a ten, pokud není vybaven noktovizorem, tak temnou postavu v maskáčích bez světelně odrazových ploch snadno zamění za lovný cíl, zvlášť v oblasti, kde žádného kolegu nečeká. Nemám zájem, aby mě alkoholem nacucaný zelený mužík obrátil podobně, jako se mu to možná povedlo před chvilkou s lovnou zvěří. Je na čase se co nejrychleji odmaskovat. Rozsvěcím baterku a namířím její kužel k místům, kde jsem předtím zahlédl záblesk. Žádná reakce ze strany střelce. Za hlasitého zakašlání rychle sbírám nejbližší dřevo a chvatně vyrážím k ústupu, očekávajíc přitom, že se myslivec vydá v mých stopách ve snaze zjistit, koho že má ve svém revíru. Nikdo však za mnou nejde. Na cestu polem zpátky už si raději celou dobu svítím a kužel baterky čas od času zaměřím k lesu. I Medelák mi svojí baterkou z vrchu kopce bliká v ústrety, i jemu zřejmě došlo, že je čas dát o sobě vědět.

"Jestli tam pudeš potřetí, nech mi tu techničák a klíče, ať se mam jak zejtra dostat domů."
"Nejdu! Vole, po mě tam střílej a ty máš starosti, jak vocaď vypadnout."
"Jestli tě vožralej myslivec votočí, tak budeš rád, že tě nevyvrhne!"

Medelák je prostě kamarád, umí potěšit.

Fuj! Co Vám budu povídat, v životě už jsem v nočním lese byl mnohokrát, ale dosud nikdy v lese během akce myslivců. Dvě várky dřeva naštěstí stačily na několik hodin provozu exotermické reakce. Tu jsme zažehli vzápětí. Špekáčky skončily na klacku, maso na roštu. Nad našimi hlavami se rozprostírala obloha plná miliard hvězd, byla krásně vidět mléčná dráha, pouhým okem perseidy a čas od času proletěl nějaký ten bolid. Bohužel však dalekohled musel zůstat doma. Posledně totiž nevydržela jeho montáž, ozubené hliníkové kolečko se strhlo a v současnosti je ve výrobě nové. Přesto nad našimi hlavami byla nádherná podívaná. V okolí jsme slyšeli mečení, kousek od nás se pohybovalo asi čtyřicetihlavé stádo muflonů, které už si za léta provozu našeho tábořiště na nás asi zvyklo. Z lesa houkal jelen, čas od času jsme zahlédli bílý zadek srnky v polích a občas šramot v okolí prozrazoval, že nějakého lišáka zřejmě láká vůně právě dopečeného masa. Na Požárech je prostě krásně!

Ale zima byla. Foukalo od východu, i přes naše zábrany měl oheň větší spotřebu než obvykle a musel jsem po půlnoci zajít ještě pro jednu várku dřeva. Tentokrát řádně osvětlen, přesto nikoliv bez tíživého pocitu blízkosti myslivců. Bez dalších neobvyklých příhod jsem však kupu dřeva dotáhl k nám a ohýnek mohl fungovat pár dalších hodin. Pak jsem přestal fungovat já, kolem třetí hodiny ranní mě přemohl spánek. Usínal jsem za zvuku Eldoráda od Matušky, linoucího se z rádia, zhruba za hodinku jsem byl chvíli vzhůru, tentokrát za zvuku Sepultury z telefonu. Medelák se ještě poctivě staral o dopití zásoby rumu u dohořívajícího ohně a hrdelní zvuky za doprovodu "motorových pil" byly pro něj zřejmě dobrou volbou

Probudil mě zvuk traktoru. Sluníčko už viselo vysoko nad obzorem. Motor traktoru byl vlastně vysvobozením, spal jsem pod širákem a ranní rosa slušně zmáčela můj spacák. Na tělo nepronikla, na nohy ale jo. Měl jsem je zmrzlý jak holubí hovno. Slunce šajnovalo naštěstí dostatečně, takže brzo navrátilo potřebnou teplotu do mých "zkumavek". Kousek od nás právě John Deere dokončoval orbu zbytku pole, zrovna v místech, kde jsme večer před tím málem zapadli. Brzy zvuk blížícího se motoru vytáhl ze spacáku i Medeláka.

"Dělej, jedem do háje, dřív, než nás tady zavorá!"

Než jsme sbalili náš početný vercajk, brány pluhu už porcovaly pole kolem nás. Naštěstí náš plácek vydržel, i příjezdová cesta k němu. Takže místečko je funkční i napříště. Traktorista nám vesele pokynul, měl hotovo, vydal se na cestu zpátky a my za ním. Ještě nezbytný kafe na pumpě za Kladnem a máme další výpravu na Požáry za sebou.
Tak.