Na počátku našeho zimního vandru 2005 bylo dlouhé rozhodování kterým směrem vyrazit. V úvahu přicházelo zamířit na Sázavu do Kácova, kde měl být v nedalekém údolí sroubek. My jsme se však přiklonili k druhé navrhované variantě a v polovině jednoho pozdně listopadového týdne jsme naskákali do auta a vyrazili na průzkum sroubků poblíž České Lípy. Vyrazili jsme ve třech, Lahva, Bludi a Jarda. Po mírně klouzajících silnicích jsme dorazili na jedno malé parkoviště mezi paneláky v České Lípě. Tady jsme auto nechali pod dozorem místních usedlíků a vyrazili na vlakové nádraží. Odtud jsme se po víceméně vydatném dlabanci v nádražní restauraci odebrali na vlak, kterým jsme se dopravili do Zahrádek. V Zahrádkách jsme se převlékli do zimních mundúrů, posilnili se na cestu několika poctivými doušky domácí Ořechovky a zamířili do nedalekých lesů, vedeni jediným, kdo se v místní krajině trochu vyznal - Jardou. Brzy však množství sněhu a pilná práce lesních dělníků udělalo své. Ráz krajiny byl přetvořen natolik, že jsme zakufrovali. Po slezení několika údolí a vylezení na několik příkrých hřebenů, jsme v jednom kaňonu nalezli malý převis, kde jsme si opekli špekáčky, poseděli a vydali se hledat dál. Po několika dalších hodinách marného hledání srubu jsme objevili něco neméně důležitého - hospůdku. Přerušili jsme tedy hledání a zahájili poradu nad několika půllitry zrzavého moku, opečenými klobáskami a pár doušky lihového nápoje blahodárně působícího na dech. Po řádném posilnění a načerpání tělesného tepla jsme opět vyrazili na průzkum, tentokráte už za tmy. Tma, neznámé prostředí, neznalost místa na spaní, mráz a únava si ale brzy začínaly vybírat svojí daň - dostali jsme "ponorku". Vzrůstající napětí a nejistota z nalezení místa na spaní však měly nečekané a skoro zázračné rozuzleni. Právě když jsme procházeli kolem autobusové zastávky, z mlhy a ze tmy se vynořil autobus a zastavil u zastávky. Přívětivě se tvářící šofér nám sdělil radostnou zprávu - "jedu do Kravař a dál pak jede vlak". Spěšně nás tedy svezl do zmíněné vesnice, kde jsme došli na vlakové nádraží a tak akorát chytili vlak. Tím jsme se přepravili do Blíževedel, což je naše důvěrně známá vesnice a kde známe i spoustu místeček na spaní. Protože už únava dosáhla maxima, vydali jsme se pod nejbližší převis (hrádek Hřídelík ležící hned pod vesnicí), kde jsme po pár douškách lahodné Ořechovky usnuli jak mimina.
Když jsme ráno rozlámali spacáky a následně pak i zmrzlé klouby, kvůli absenci ohně a s tím i spojené naší ztuhlosti jsme se odebrali ke "smíšence" na náměstí v Blíževedlech. Tam jsme nakoupili nezbytné zásoby a jali se prozkoumat, kde bychom naše zkřehlá těla trochu oblažili horkým grogem. Bohužel všechny místní hospůdky otvíraly až později odpoledne a proto nám nezbylo nic jiného, než vyrazit na další pochod. Cíl naší cesty byl stanoven - sroubek "Kačabača", ležící na některém ze skalních úbočí poblíž Vlhošti. V jedné vesničce se k nám připojili další trampíci - dva místní psi. Asi se jim u nás zalíbilo, protože se od nás ani po opětovném odhánění nechtěli odtrhnout a spolehlivě nám vyšlapávali pěšinku nahoru do skal. Na půli cesty ke sroubku jsme si udělali malou přestávku, při níž jsme si ohřívali pečená kuřata a psychicky jsme se připravovali na další stoupání. Chvíli před stmíváním jsme za doprovodu obou psů konečně dorazili na místo. Kačabača je sroubek opravdu překrásný, útulný a moc hezky umístěný. Dokud bylo ještě trochu světlo jsme došli pro nějaké dříví, zapálili kamna a ta než se ohřála, jsme si chvíli užívali pěkných výsledků spáleného dřeva - pořádného kouře. Pak si ale kamínka dala říct a rozehřála celý sroubek do příjemné pokojové teploty. Po celý zbytek večera jsme posedávali, hřáli se kolem kamen, dlabali všechny naše zásoby, krafali o všem možném. Kytaru jsme bohužel neměli. Když v nás zmizela i poslední kapka alkoholu a stav naší vody v čutorách se povážlivě snížil, zalezli jsme do hajan.
Ráno jsme si trochu přivstali, popili čaj, nařezali trochu dřeva, v rámci možností trochu poklidili a vyrazili dolů do Blíževedel. Kousek od srubu jsme zaslechli přicházející střídání, asi další osadníky, jdoucí na srub odněkud od Vlhošti. Těm tam bylo asi dobře, ve vyhřátém sroubku po nás ...
My jsme se dali na pochod směrem na Husí cestu a vesničku Skalka, kde jsme dokoupili "palivo" a přímou cestou šlapali přímo do Blíževedel. Tam se od nás odpoutali oba psi a rozběhli na na plný výkon ke své rodné vesničce. A my jsme zatím šli čekat na vlak, který, jak se ukázalo, měl jet až za dvě a půl hodiny. Po dvou hodinách čekání jsme na jízdním řádu objevili autobus jedoucí na předměstí České Lípy. Velice ochotný řidič nás odvezl nejenom na periferii, ale sám nám i nabídl svezení až do centra. Takže nás při cestě do garáží svezl až skoro k autu. Ještě jednou děkujeme ! Co dodat? Snad jen to, že nás autíčko spolehlivě odvezlo až domů.
I když se vandr nevyvíjel od začátku úplně podle našich představ, byla to podařená akce!
561
