10.11.2018 - 06

Trampská osada Minessota

Stránky neortodoxních trampů


Germany France United Kingdom

Na Stubaital ...

Před 8.lety a 11.měsíci Leden 2010
Pod Stubaiem
Je čtvrtek, po deváté hodině večerní, sedím na hotýlku ve městečku Fulpmes u Innsbrucku a pomalu začínám dávat popis našeho Alpin výjezdu dohromady. Mám v sobě nějaký pivínko a pár rumů, načež přišla inspirace, proto na Kubrtově noťáku vyhledávám klávesy a jako puk čumim do úplně jinýho rozložení klávesnice, než na který jsem zvyklej. Proto datluju jak kretén a písmenka mi lítaj všude možně. Je to pakárna, ale raději budu datlovat, než hrát karty.

Takže o co vlastně jde ??

Prvotní impuls k podobné akci už přišel v době, kdy jsem tady byl loni v březnu na zájezdu. Tenkrát pracovně. V Alpách se mi líbilo, hory mě naprosto uchvátily. Ač nelyžař, jal jsem se spřádat plány na opětovnou návštěvu těchto míst. Tentokrát soukromou. Oslovil jsem partu od nás z práce a vzápětí několik lidiček z okolí. Docela jsem žasnul nad nebývalým zájmem. Během několika dní jsme obsadili celkový počet míst sedmilůžkového apartmánu, v tom samém pensionu, ve kterém jsem pobýval před několika měsíci já. Zájem dokonce převýšil nabídku. Někdy na počátku listopadu loňského roku jsem přes internet zmíněný apartmán zamluvil a zaplatil. Vše promyšleno, naplánováno. Dva měsíce utekly jak voda a čas odjezdu se přiblížil. V první polovině ledna konečně zima začala vystrkovat svoje drápky, začalo hustě sněžit, vypadalo to, že bílé pokrývky bude na kontinentu všude habaděj.

Pokud jste dočetli až sem a nemáte rádi nespisovnou, ba sprostou češtinu, raději klikněte na tlačítko Zpět ve svém webovém prohlížeči a běžte odtud pryč!! Neb v zájmu autentičnosti budu některé pasáže popisovat téměř v původním znění, jinými slovy, jak nám zobák narost.

Vše klapalo v pohodě, tři dny před odjezdem, po jedenácté hodině večerní, zvoní telefon. Volá Balounek. Tuším problém, v tuhle dobu nikdy nevolal.
"Kurva, sem v prdeli!! Zkurvil sem si kotník. Sed sem si na náledí na prdel a dřepnul si i na ten zasranej kloub. Sotva pajdam."

Polilo mě horko. Již v minulosti vyřadila bolest nohy mě, z výletu na Padrťské rybníky. Před nedávnem vyhozenej kotník zase drtil plány Věře ve výpravě do Tater.

To je průser !! Balounek, jeden z mála lyžařů v našem okolí, vypadá, že je ze hry. Přestože mě ujišťuje, že se pokusí udělat maximum, zůstávám skeptickej. Ráno Baloun vyráží k doktorovi. Ten zjistí, že má natažený vazy. Tím pádem má Balounek po lyžování. Nicméně svojí účast na zájezdu potvrzuje. Čímž mi pomyslně vytahuje z prdele pořádnej trn.

Mezi tím mi totiž v pátek ráno volá další kámoš. Havárka v práci.

Což je problém. Dva dny před cestou sehnat náhradníka se ukázalo jako nemožné. Přestože jsme oslovili kde koho v okolí, sedmé místo se nám zaplnit nepodařilo. Proto se tedy konečný počet účastníků zájezdu ustálil na šesti.

Neděle, před šestou hodinou ranní. Sedám do auta a vyrážím pro Věrku s Jirkou, alias pro Pátky. Nabral jsem je na Skalce a vzápětí nasměroval čumák svého auta do Nučic, kde na nás čekal Balounek. Kulhajícího kamaráda jsme naložili do auta, úspěšně se setkali s Kubrtem a Lůďou a dvěma autama zamířili k hranicím. Na Rozvadově jsme posvačili, popili kafe a mazali dál. S několika přestávkami, v jednom případě akutně vynucenou, jsme přejeli Říši a následně dorazili do Rakouska. Cesta byla pohodička, silnice čistý, krásně uklizený. Po krátkém průzkumu dálničního mostu Europabrücke nad Innsbruckem, jsme zabrzdili před pensionem ve Fulpmesu. V hotýlku už na nás čekali, a protože neměli úplně plno, dali nám k dispozici dva apartmány, se dvěma koupelnami, kuchyněmi a s veškerým zázemím. Parádička ! Pokoje navýsost luxusní, s vybavením čtyřhvězdičkového hotelu v Čechách.

Ubytujeme se. Ten den už nikam nepojedeme, sháním se tedy po nějakém šláftruňgu. Jsem odmítnut. Dočasně.

"Tak kámo, všechno nej ke Krystovejm létům!"
Čumím jak péro z gauče, když se na mě všichni sesypou, přejí mi k narozkám a zpoza Balounových zad na mě vyčuhuje zabalenej dáreček, úctyhodných rozměrů. Obvykle nejsem zvyklej, že si moc lidí vzpomene na moje narozky. Tady mi přála celá banda.

Z balíčku se vyklube třílitrovka Božkova.

Potají zamáčknu slzičku dojetí. Krásnější dárek jsem snad ani nemohl dostat!!! Fakt paráda, to se povedlo.

Ihned jsme započali s konzumací dárku.

Koloval čaj a kafe s rumem, otevřeli jsme první láhev píva.

Večer se vydařil zvláště Kubrtovi. Po pár grozích jsem s ním vyrazil na průzkum místních restaurací. Tedy nejdříve jsme šli jen do auta pro navigaci, ale vůně restauračního zařízení nás vcucla. Zapadli jsme do nejbližší, docela nóbl putyky. Rum už nám asi trochu propálil pajšl, neb jsme nepoznali, co nám točej. Asi nějakou silnou, ale dobrou sračku. Taky trošku dražší, ale to nám příliš nevadilo. Po pěti kouscích se však situace trochu změnila ....

Kubrtík v zápalu vyprávění svých předchozích řidičských zážitků zpoza volantu autobusu, v narůstajícím alkoholickém opojení, stále častěji a hlasitěji provolával "I’m driver"! Stal se tak docela populárním u zbytku hospody. Drajveři jsou v říši asi uznávaná sorta. Veřejná popularita mu dělala dobře. Pak Kubrt odešel na záchod.

Vzápětí přišel výčepák. Za mnou.

Něco na mě spustil německy. Huba mu jela jak kafemlejnek. Upoutal tak pozornost půlky osazenstva restaurace. Vypadal naléhavě.
"Kamaráde, já ti hovno rozumim!", odvětím ryzí češtinou.

Skopčák tedy zpomaluje řeč, trochu zesiluje hlas a snaží se srozumitelněji artikulovat. Asi nechápe, že německy umím sotva pozdravit a myslí si, že mu to snad budu odezírat ze rtů. Druhá půlka hospody se otáčí, první hosté v nejbližším okolí se počínají tlemit. Což mě znervózňuje.

"Sorry, i do not understand", vyhrknu ze sebe. V rychlosti si nevzpomínám na německej ekvivalent tohoto anglického záporu.

Hostinský konečně chápe, že s němčinou u mě nepochodí.

Přichází tedy výmluvné gesto. Pantomima.

"You friend", ukáže na mě a vzápětí k záchodům. Přikyvuji. Následně oběma rukama ukazuje pomyslný natrávený obsah žaludku, valící se od jeho úst. Ukázkovým obloučkem. Čímž vyvolává hurónský smích v našem okolí. Již chápu.

Přeložím jeho řeč. Tvůj kámoš bleje někde v oblasti hajzlu !! A pravděpodobně ne do mísy.

Beru naše věci a vyrážím na záchranu situace. S výčepákem a servírkou za prdelí. Chlapík mi vytyčuje cestu na schodech, kterou ještě Kubrt nestačil označkovat. Holt si "plivnul" ještě dříve, než stačil dosáhnout vytoužené hajzl-mísy.

Kámoše jsem našel motajícího se v místech, ke kterým již v hlavním náporu energie jeho žaludku nestačil doběhnout. Právě dokončoval svojí činnost. Servírka za mými zády se s kýblem v ruce křižovala, hostinský jen valil oči a mlčel. Vytáhnul jsem z Kubrta nějaký prachy, vrazil je do ruky servírce a vypadli jsme z hospody jak cukráři.

Tak se ukázal. Driver …

Přicházíme k pensionu, když mi cestička zákeřně uhnula stranou a ještě zákeřněji se mi do cesty postavilo křoví. Bez většího odporu jsem jím prošel. Situaci na hotelu nemůžu popsat, neb si z toho nepamatuju ani Ň. Pivko zafungovalo i u mě, naštěstí ne tak jako u Kubrta. Ale co vyprávěli lidi, co můj stav viděli, tak jsem se taky pěkně vozdobil a bez cizí pomoci bych se nedostal ani do postele. Nicméně, co si napamatuju, to se nestalo, a co se nestalo, to nemůžu úspěšně popsat. Což tedy popřípadě ponechám v režii jiných. Jinak Lůďo, díky že jsi mě alespoň zul Smile

Pondělní ráno. Probral jsem se, nevěděl, kde jsem a co se se mnou děje. Proto jsem vstal. Ještě než začalo svítat, seděl jsem s Kubrtem v kuchyni, a popíjel citrónovej grog. Největší dva opilci večera a první vzhůru. Když vyšlo sluníčko, začalo bejt nádherně. Ukázkový počasí. Teploty lezly nad nulu, nebe bez mráčku. Zbytek mančaftu se probíral postupně během dopoledne. Přišla zpráva z Prahy, tam je mínus dvacítka a přes noc ještě pěkně padal sníh. Tady v Alpách bylo sotva deset čísel. Tedy v údolí, na hřebenech bylo sněhu přeci jen o něco víc.

Dopoledne jsme se s Lůďou a Kubrtem sebrali a vydali se na vrchol Schlicku.
Sedli jsme na kabinkovou lanovku, kterážto nás vyvezla až téměř na samý vrchol hory. Na Schlicku jsme zdlábli místní luxusní řízek (burger-schnitzl) a dlouho se kochali nádherným výhledem do údolí. Přijel za námi zbytek mančaftu, Balounek se k nám v zevlování přidal. Očumovali jsme starty double dvojic na padácích, skákajících nad propastí přímo před námi. Zanedlouho jsme se spustili opět do údolí.

Pátci zamířili na kafe do vesnice a my ostatní k vodopádům.

Na Google Earthu jsem v nevelké vzdálenosti od našeho pobytu našel několik fotografií velkého vodopádu. Rozhodně zajímavý místo na průzkum. Sedli jsme tedy do auta a vyrazili směrem na Ranalt.

Vodopády jsme hodně dlouho hledali, přitom jsme je měli přímo před nosem. Pohled na jednu ceduli u silnice nám napověděl, že očekávaný vodní úkaz je od nás deset minut cesty. Nenapověděl však, že v létě. Zanechali jsme tedy vozidlo na malém parkovišti u silnice a vykročili do svahu. Zprvu cesta celkem šla. Pak zbytek pěšinky zmizel mezi smrčky, odtud nás pak vedly stopy pouze jednoho zvířátka, navíc nepříliš velkého. Kolem bylo pusto a prázdno, jen tichý les. A sněhu povážlivě přibylo. Zhruba půl hodiny jsme se brodili závějemi, místy dosahujícími k pasu. Tiše jsem si nadával při pomyšlení na sněžnice, jež se v těchto chvílích bez užitku válely na hotelu, místo toho, aby nám teď účinně vypomáhaly. Vzadu to nadávalo hlasitě, zvlášť ve chvílích, kdy si někdo, lidově řečeno, nabil hubu.

Vodopádu jsme však úspěšně dosáhli.

Byl zamrzlej. I přesto krásnej!! Byla vidět voda, která se i pod ledovou krustou valila z obrovské výšky dolů. V létě musí bejt wasserfall nádhernej, ale i teď v zimě má ledová masa svoje kouzlo.

Při cestě nazpátek jsme zjistili, že se nacházíme sotva stovku metrů od velikého parkoviště, hned u silnice. Naše strastiplná cesta lesem tak byla docela zbytečná, mohli jsme to zmáknout pohodlnou a prošlapanou pěšinkou, rovnou od parkoviště. Ale aspoň jsme nabrali pod oblečení kila nežádoucího sněhu a mohli se vykoupat se ve vlastním potu. A také máme co vyprávět. Zpět jsme se už sněhem nebrodili, vyšplhali jsme na silnici. Po ní, i když do pěkného kopce, jsme dorazili k autu.

Přijeli jsme zpátky do Fulpmesu, ledabyle povečeřeli a s Lůďou a Kubrtem jsem se vypravil okouknout místní knajpy, tentokrát do Telfesu. Našli jsme tam super nálevnu, s luxusním pivem, cenami i obsluhou. Pár kousků točených, tentokrát v klidu. Výčepek uměl pár slov česky, aby taky ne, když na stěně kuchyně visela vlajka naší fotbalové Bohemky a on se k ní hrdě hlásil.

Návrat ve večerních hodinách na základnu, promítání filmů na Kubrtově laptopu, konzumace svaloviny mrtvých zvířat a odumřelých rostlin, stejně tak kvasných a lihových nápojů. Tak takový byl asi náš zbytek večera.

Tentokrát, a po zbytek dovolené, jsem se na noc usadil na gauči v kuchyni, s počítačem na stolku u nohou. Pustil jsem na noc několik dílů Vltavy v obrazech, což se ukázalo jako šťastným řešením pro klidný spánek nás čtyřech obyvatel jednoho apartmánu. Šumící voda je bezvadný uspávadlo. Od té doby nás Vltava uspávala každou noc.

Úterní ráno bylo jiné. Včerejší krásné počasí vystřídal pravý opak. Od rána se to shora sypalo jak o život, pluhy a frézy, seč mohly, čistily silnice. Viditelnost byla tak sotva k silnici. Pakárna !! Na dnešek jsme měli naplánovanej výlet zpátky do našeho rodného města a nabrání jistého, z blíže neuvedených důvodů nejmenovaného človíčka. Z plánů však z těchto důvodů sešlo, jet v těch sračkách takovou dálku, to by fakt byly dva dny cesty.

Do poledních hodin jsme tedy seděli na prdeli. Po obědě se sněžení trochu zmírnilo. Pátci razili svůj program, ani nemám páru jakej. No a my dřepli do mého Fordíka a razili klouzat vzhůru k Stubaitalu. Na konci údolí bylo ještě hůř. Navíc jsme právě vošéfovali, že lanovky až k vrcholkům v tomto počásku nejezdí.

Co teď?? Na nějakou pěší turistiku to skutečně nebylo. Vyvézt se lanovkou do prvního patra nemělo cenu, viditelnost se mohla měřit v řádech několika málo desítek metrů. Trochu jsme si tedy zařádili na přilehlých prázdných odstavných parkovištích s autem, pěkně jsme dávali smyky až do doby, kdy mi palubní jednotka zahlásila System Engine STOP !! Jinými slovy, přehvízdli jsme to natolik, že si auto myslelo, že máme havárku a vypnulo se. Dále jsme štěstí nepokoušeli.

Vykašlali jsme se tedy na kraviny a zamířili zpátky k hotelu. Po vydatném dlabanci rozhodli, že dnešní nečas přečkáme v MHD a ve městě. Sedli jsme na nedalekou tramvaj a nechali se odvézt až do centra Innsbrucku.

Innsbruck mi dost úzce připomínal Prahu. Ovšem bez památek. Úzké uličky, pěší zóny, spletité hlavní třídy. Řeka protékající středem města je proti naší Vltavě pouhým potůčkem, je ale o poznání čistější. Hory kolem pro nepřízeň počasí vidět nebyly.

Když jsme loni v létě prozkoumávali s Věrkou francouzské město Caen, prošli jsme si desítky památek, kostelů, starobylé hradby, vodní mlýny, chrámy a historické centrum.

Tady v Innsbrucku, tentokrát bez Věry, jsme prolezli prodejnu Nokie, prozkoumali automat na cigára, navštívili Mekáče a okoukli zajímavosti místní MHD.

Pak jsme sedli na tramvaj a mazali zpátky do Fulpmesu. Cesta vlakem byla docela zajímavá. Šofér stále něco brblal do palubního interkomu a cestující se smáli jak magoři. Tlemili jsme se taky, ač jsme nevěděli čemu. Drželi jsme basu.

Standardní večer. Pivo, kořalka, bez žen a bez zpěvu. S filmem. S Vltavou na závěr.

Středa. Nejkrásnější počasí z celé dovolené. Probudili jsme se kolem osmé hodiny ranní, z mlžného oparu vykukovaly dvoutisícovky kolem nás a sluníčko začínalo zářit z vymetené oblohy. Ručička teploměru stoupala vzhůru, aby brzy dosáhla kladných hodnot. Jen co jsme se trošku posbírali, sedli jsme do obou aut a vyrazili po našich včerejších stopách, nahoru ke Stubaitalu.

Ani dnes lanovky nejezdily až na vrchol nejvyšší hory Tyrol. Přesto jsme však neváhali, sedli do kabinky a nechali se vyvézt do druhého patra, na spodek ledovce, do Eisgratu. Pátcí obuli lyže a vyrazili na svah, my šli plnit pupky do místní restaurace, za ceny více než lidové. Když jsme se dostatečně naládovali břicha a kochli se výhledem do údolí, opět jsme obsadili lanovku a jí se popovezli nejdřív dolů do střední stanice, abychom vzápětí jinou trasou dojeli do vzdálenějšího centra, do Gamsgartenu.

Cesta lanovkou se obzvláště "líbila" Balounkovi. Pěkná vejška, dlouhý a slušně prověšený lano slibovalo možnost pěkného pohoupání, zvlášť když přírodním silám občas trochu pomáhal Lůďa. Přiznám se, že v těch chvílích směřoval můj pohled k uchycení kabinky k hlavnímu lanu, přičemž mi vyvstala představa ruky ukrajinského dělníka nacucaného vodkou, jak smrká svářečkou bez patřičného umu a oprávnění takový to plechový ouško, co drží celou váhu kabiny, včetně nás čtyřech vepřů uvnitř. A Lůďu jsem v jeho hračičkách též mírnil. Občas mě sere bejt mechanikem …

Zopakoval jsem si pokus, dostat se na temeno nejvyšší hory Tyrol. Mlaďásky jsem zanechal Gamsgartenu a po stezce pro pěší započal v prudkém stoupání k západním výšinám. Cesta byla zpočátku hezky uhlazená od rolby, navíc jsem šel v čerstvých stopách dvou důchodců, šlapajících pár stovek metrů přede mnou. Ale zaboha jsem je nemohl dohnat. Což mě dost sralo, supěl jsem do svahu jak sentinel a jejich náskok výrazněji nezkrátil. Vybaveni hůlkami a sněžnicemi stoupali v pohodě a téměř bez zastávky.

V jednom místě jsem si cestu chtěl zkrátit a skočil jsem mimo cestu. Vzápětí jsem zapadnul do půlky těla do hluboké brázdy. Notnou chvilku jsem se z toho bordelu vyhrabával, než se mi povedlo uvolnit ze sněžného sevření. Ten bílej parchant mě ne a ne pustit. Při vylejzání z jámy jsem si trochu blbě hnul s kolenem, což jsem pak pocítil v následujících dnech.

Pokračoval jsem však vzhůru, ve snaze zdolat vrcholovou prémii. Cedule, přehrazující cestu, mi však kousek pod kýženým cílem sdělila, že je v těchto místech nejvyšší lavinové nebezpečí a že dál jít prostě nelze. Ani nebyla šance to někudy obejít. Na zdolání vrcholové plošiny jsem si musel nechat zajít chuť.

Vydal jsem se tedy zpátky do Gamsgartenu. Nemít po kapsách navigace a jiný podobný elektronický hračičky, býval bych si sednul na vestu a dobře kiláček jsem mohl sjet po prdeli. Takhle mě čekalo klesání do údolí pěšky. Úspěšně jsem našel zbytek partičky, která se mezitím bavila sjížděním krátké tratě s pneumatikou pod zadkem. Jednou jsem si to s nimi sjel taky, načež jsme všichni, zmáčení od hlavy k patě, svezli se lanovkou do údolí. Při cestě nazpátek se Kubrt vrátil ještě pro Pátky, my s Balounem vyrazili do Telfesu na nákupy. Na otevření samochmatu jsme museli chvíli počkat, čehož jsme využili k průzkumu vesnice a přilehlého hřbitova, na němž jsme objevili pěknou "slepičku s větráčkem". Pomník jsme řádně zdokumentovali. Tyto fotky jistě obzvláště ocení Čundrboy. Když jsme se vrátili na chalupu, pomalu už začínal večer.

Na kraj se snesla tma a na nás chuť na točený. Osvědčená restaurace byla opět v Telfesu, což je víska necelý kilometr vzdálená, zato však o několik desítek metrů nad mořem výše položená. Což rozhodlo o způsobu přemístění se do zmíněného restauračního zařízení. Místní tramvají. Staví nám hned před barákem a z druhé stanice to je jen, co by člověk panelem dohodil. Výdajů za tuto dopravu jsem nelitoval obzvlášť já, neb po dnešním výstupu jsem sotva tahal nohy za sebou a závada kolena o sobě dávala poprvé trochu vědět. Ne však ještě natolik, abych, kretén, se nepokusil si zkrátit cestu z domu a neskočil jsem z balkónu, z prvního patra. Cestu jsem si zkrátil tak o deset metrů a koleno si nepříliš úspěšným dopadem dorazil.

Sedli jsme na vlak a po dvou minutách jízdy hrdě vykročili zbylých pár metrů k hospodě.

No, co tady budu popisovat. Co se asi v hospodě dělá??

Za zmínku stojí snad jen večerní návrat, tentokrát zcela po svých. Opět snaha, zkrátit si cestu, a opět neúspěšná. Balounek si s téměř zahojeným kotníkem pěkně pohnul, při slézání svahu nad tratí. Což se výrazně projevilo následující den …

Zvuky nepříliš vzdáleného zápolení kamaráda se svrchní částí oděvu, ve snaze předejít předčasnému odchodu obsahu jeho střev, mě vytáhly před osmou hodinou ranní z postele. Kámoš to stihnul Smile . Grog, cigáro a pohled z okna. Počasí opět na draka. Nesněžilo, ale mlhy se valily údolím. Dneska to vypadalo na odpočinkový a sanitární den. Balounek sotva pajdal. Já taky. Pátci kuli svoje plány a my se zatím bavili vyžíráním vlastních zásob.

Kolem poledního však mraky náhle ustoupily. Čas někam vyrazit. Koleno se mi povedlo rozhýbat. Pohled z balkónu a následné studium map, nás nasměrovalo do Neustiftu. Poslední neprozkoumaná možnost v našem okolí, jak se dostat na vrcholky. Vyráželi jsme tentokrát ve třech, protože Baloun by nějakou větší chůzi nezvládnul. Sedli jsme do Kubrtova auta a sjeli do zmíněné vesnice.

Lanovka nás vyvezla "vo litr vejš ". Doprostřed svahu. Zbytek jsme museli po svejch. Což byla lahůdka, která ale ve finále stála za to. Klikatou cestičkou po úbočí hory jsme pomalu stoupali k vrchní chatě na hraně skal. Slušný převýšení. Pravdou je, že jsem tiše záviděl lyžařům, které v nevelké vzdálenosti od nás táhnul do výšin elektromotor. Cestou jsem si, jako autor plánu, vyslechnul asi pětkrát slova o "čurácích ", desetkrát "mi údajně jeblo ", a vůbec nejčastějším bylo "si se posral, dál nejdem ". K všeobecný cti jsme stoupání zdolali všichni a byli jsme odměněni neskutečně krásným výhledem. Asi nejhezčím, z celý dovolený.

Slovy klasika, z toho výhledu jsem si sednul na prdel !!

Nastal čas, pokusit se zrealizovat náš druhý plán, v tomto úseku hor. Z Elfer Bergu totiž do údolí míří dvě, 8 kilometrů dlouhé, sáňkařské dráhy. Půjčovna sáněk je dole ve vesnici, sjezd začíná "v prvním patře ". A my byli ve dvojce. Známou cestičkou jsme sestoupili k horní stanici lanovky, sedli do kabinky a elektromotor nás poslal na dno údolí. Tady jsme zapůjčili každý sobě jeden ocelovo-dřevěno-plátěný stroj, opět sedli do kabinky a nechali se vyvézt nahoru na svah.

Po 15 ti letech jsem zase cejtil ten vehikl pod prdelí Smile

Lůďa razí první. Dle jeho slov, nejméně času uplynulo od jeho posledního řízení. My, staříci, budeme muset ještě chvilku vzpomínat, jak se to řídí. Lůďa nám tedy bude ukazovat cestu. Sedáme na plátno, krátké odstrčení a už to sviští.

Úzká cesta, tak sotva široká na auto, se klikatí svahem hory. Jízda je to fantastická, během chvilky člověk dosahuje nevídaných rychlostí. Nízké mantinely a prudké svahy pod nimi nás trochu děsí, nicméně nutno dodat, že zbytečně.

Hned zpočátku jedu v brázdě, asi 40 metrů za Lůďou, v jeho stopách. Ten za sebou zanechává oblak zvířeného sněhu, který se dere nám vzadu do očí. Nemáme brejle. Ženeme se jak o život. Lůďův sněhový mrak je celkem pravidelný, sotva vidím obrysy jeho těla.

Náhle však zvířený sníh mění svůj tvar a lítá na všechny strany. Z oblaku je co chvíli vidět noha, ruka, opět noha, pak hlava a pak opět druhá noha. Do té doby milosrdně skrývající sníh opadává a už je vidět Luďánka, jak se střídavě kulí, jede po prdeli a následně vráží do svahu.

"Do píče !!!! " Osamělý a hlasitý, to Lůďův komentář…

Lůďa je v pohodě, zjevně ho nejvíc sere, že padnul přímo před námi. Rozbít si hubu na svahu, přímo před očima "největší drbny na garáži ", to zamrzí. A mě potěší. Ovšem teď na radost není čas, teď mám problémy já. Kamarád leží přes cestu, a já ve svahu nejsem štonc, to ubrzdit. Ani uřídit jinam.

"Lůďo, kurva, uhni!!! "

Neuhnul. A já neubrzdil.

Následuje excelentní srážka. Naštěstí ne prudká, ale zcela dostačující, aby padla nějaká modřina. Lůďa může říct, že ví, jak vypadá pořádný příraz od kamaráda.

A já můžu říct, že jsem kolegovi z práce a kamarádu v jedné osobě, pořádně natrhnul prdel !!

Povolil mu šev na kalhotách, a proto z celé kolize odcházel s ukázkovým "veletrhem ". Zbytek cesty tak seděl doslova holou prdelí na sněhu Smile

Rychle jsme skočili na naše splašené stroje a snažili se co nejrychleji z místa vypadnout, aby do nás nevlítnul ještě Kubrt. Zmizeli jsme tentokrát včas.

Cesta dolů trvala přibližně čtvrt hodinky a byl to hukot. Občas to pěkně házelo a občas jsme se pěkně proletěli vzduchem. Na poslední kilometr trati, mimochodem ten nejhorší, jsem se chytil nějakýho celkem zábavnýho skopčáka, kterej mě předjížděl. Halekal z dálky, ať přej přidám. Přidal jsem. Já, chlapec přičinlivej, jsem sundal nohu z brzdy a jal se od něj učit. Měl proti mně jednu výhodu, uměl sáňky bezvadně ovládat. Držel jsem se ho jak klíště. Přišly zatáčky kroutící o 180 stupňů, hrboly tři čtyři metry vysoký. Letěli jsme jak hovada. Už bych to neubrzdil, musel jsem ho tedy kopírovat. Neměl jsem na vybranou, buď poletím jak on, nebo strávím padesát metrů v kotrmelcích.

Ustáli jsme to. On hravě. Já vypotil tři litry píva.

Vyčkal jsem na kamarády, kteří si ten poslední úsek tolik "nevychutnali". Vrátili jsme sáňky, sedli do auta a dojeli domů. Tedy přesněji, do Fulpmesu.

Předposlední večer jsme nestrávili nijak zvláštně, na hotelu. Karty, televize a tak. Začal jsem si psát tyhle řádky …

Páteční ranní obloha byla pro změnu vymetená. Rosničky se opět mejlily, počasí ukázalo pravý opak předpovědi. V brzkých odpoledních hodinách jsme se ve všech šesti lidech naskákali Kubrtovi do auta a těch pár stovek metrů k nejbližší lanovce se vezli. Kabinkovou lanovkou jsme vyjeli opět na vrchol Schlicku. Pátcí šli lyžovat, Balounek to šel zkusit s nimi. Připnul snowboard, skočil ze svahu a ujel asi tři sta metrů. Kotník se mu opět ozval a vyřadil ho nadobro ze hry.

Byla to jeho nejdražší jízda v životě. Za dva a dvacet éček, investovaných do permanentky, si sjel 300 metrů na modré sjezdovce.

Proč jsme jeli nahoru my?? Lůďa chtěl baštit tamní luxusní hamburger schnitzel. Nakonec si ho nedal. Já měl smělý plány, zkusit paragliding. Tedy ne sám, ale s pilotem na hrbu. Počáteční komunikační problém se podařilo překonat, pilotka mi vysvětlila, že mých 109 kilo živý váhy a 198 cenťáků není pro let vůbec žádný problém. Pak přišla řeč na cenu.

"Hou mač, many", povídám.
" Ninety euro"
"Vidíš Kubrte, říkal jsem ti, že to bude stát maximálně dvacku", procedím skrze zuby potěšeně.
"Vole, to je devadesát!", opravuje mě Jirka.
"A jo, sem debil." Pilotce naznačuju, že budu ještě přemýšlet.
Nepřemejšlím. Mizím !!

Devět pětek jim nedám. To je moc. Za to už je v Čechách regulérní seskok padákem. Od plánu tedy upouštím, i když tiše závidím těm, co ty penízky za to vysypali. Láká mě to doteď. A zároveň sere.

Sedáme na lanovku a míříme dolů. Kubrt s Lůďou mířej na nákupy do městečka, ve snaze koupit domů nějakou tu památeční cetku. Já s Balounem míříme na hotel, kterej už ten den neopustíme. Otvíráme zásoby alkoholu a hodláme ho prohnat trávicím traktem. Což také během večera učiníme.

Na poslední večer zrobíme obložený talíře, kteréžto úspěšně vyžereme dříve, než se stačím rozkoukat. Hrajou se karty. Zábava nikoliv pro mě. Držím se úklidu a následně chlastu.

Sobotní ráno bylo opět pravým opakem toho předchozího. Přes noc napadla spousta sněhu, ještě v brzkých hodinách prvního víkendového dne se to sypalo z těžkých tmavých mraků. Balili jsme, zbavovali auta nánosů sněhu, nedojedenou zeleninou krmili koně na přilehlé farmě. Muselo se domů. Sedli jsme do aut, na navigaci spustili cestu k Praze a ouha. Dopravní informace hlásily přes deset kolon, po celém Německu. V Rajchu to na rozdíl od naší republiky funguje, dalo se tedy informacím věřit. A taky to tak bylo. Projeli jsme se celej den a teprve v pozdních odpoledních hodinách jsme překročili hranice naší domoviny. Na Rozvadově jsme dali ještě dlabanec v místním Mekáči a pak už naše kroky mířily k domovům. Vysypal jsem Balouna v Nučicích , Pátkáče na Skalce a sám jsem zamířil na Jižňák.

Tak.

Každý literárně činný člověk má svůj vlastní styl, svůj podpis, svůj rukopis. Mě charakterizují recenze na konec. Velmi často, po konci popisu nějaké události, napíšu její hodnocení. Někdy krátké, jindy rozsáhlejší, někdy se rozplývám nadšením, jindy zase nešetřím kritikou.

Ani teď tomu nebude jinak.

Upřímně řečeno, teď se mi do nějakého hodnocení skutečně nechtělo. Důvodem byla přílišná rozporuplnost mých pocitů. Sám před sebou jsem si nedokázal ujednotit názor na celou akci. Na tenhle popis však čeká historicky největší počet lidí, to co tady vybleju, bude okamžitě přetřásáno mezi spoustou našich kamarádů a spoluzaměstnanců.

Předem upozorňuju, že si nebudu brát servítky. Je mi u prdele, jestli někoho naseru, jsou mi ukradený reakce ostatních. Takovej už je úděl u popisu typu "viděno vlastníma očima". Každej, bez cenzury, může dopsat svůj názor do diskuze pod článkem.

Takže začnu informací pro lidi z naší práce.

Nikdo nikoho neprcal !! Všichni z nás, co jsme v Alpách byli, někdy prcali. Všichni víme, že ti ostatní už někdy prcali. Prcáme, ale nikoliv na podobné akci. Jelikož někdy prcáme, jsme dospělí, nemluvíme o tom. Přijde nám to normální. Ti, co neprcají, o tom pouze mluví. Ti, co o tom dlouhodobě mluví, dlouhodobě neprcají. Ti co neprcají, závidí těm druhým. Závist vzbuzuje fantazii. Proto vidí prcání i za pouhým oslovením. Neprcají a tlačí se jim semeno na mozek. A proto prcáme my na ně. Jenže oni v těch řečech neprcají na nás a my se z toho pak můžeme voprcat.

Jelo nás pět chlapů a jedna ženská. Pěkná ženská, ale vdaná. Vdaná za jednoho z těch pěti chlapů. Selským rozumem si tedy lze vyvodit nastalou situaci. Jsou věci, který prostě nejdou. Pokud fena nechce, pes neskočí.

Ti, co nejeli, ponoukali ty ostatní, ať něco zkoušej, nebo ať monitorujou cvrkot. Řeší se to jak u malejch harantů. Pravdou je, že se tak člověk pomyslně vrací do svých prvních učňovských let, do dob, kdy jsme podobný situace řešili, do dob, kdy jsme s tím začínali. Problém je, že nám je téměř o dvacet let víc a některým z nás to zůstalo.

Naštěstí to zůstalo těm, co zůstali doma. A taky je to možná důvod, proč jsme chtěli, aby tam zůstali …

Tak, toliko pro bandu pubertálních výrostků od nás z práce. Ostatní, nerozumíte? Nevězte hlavu, oni tomu moc dobře rozumí.

K samotné akci …

Kdybych tuhle recenzi psal tak zhruba druhý nebo třetí den o naší dovolené, byla by to hotová poprava. Upřímně řečeno, neskutečně mě srala nuda. Nejsem lyžař, ale rád chodím. Věděl jsem, že nebudu lítat po sjezdovkách, ale věřil jsem, že prolezeme spoustu míst pěšky. Náhoda a blbej osud chtěly tomu, že se to nevyvíjelo zcela dle mých představ. Balounek si vodkurvil kotník tři dny před odjezdem. Kámoš, kterej měl předpoklady stát se hlavním tahounem outdoorových akcí, vyhořel dva dny před odjezdem po pracovní stránce. Pátci vypadali jak páreček na líbánkách a zpočátku se důsledně vyhýbali naším aktivitám. Zbytek partičky sám sebe označil za městská dítka a hodlal se vyhýbat těžším aktivitám. Vypadalo to, že krom několika svezení lanovkou budeme vysedávat celý dny na balkóně apartmánu a věnovat se pozorování okolních Alp.

Což mi přišlo jako dost drahá sranda. Ubytování bylo sice na poměry hodně levný, ale já vlastně platil i neobsazený místa. Spolu s cestovními náklady a náklady na jídlo mi přišlo nebezpečně moc financí na to, abych tejden prochlastal na balkóně. K tomu jsem, kretén, za ten tejden vypálil bezmála kartón cigár, ač jsem před tím téměř devět let nekouřil. Nutno dodat, nekouřím zase. Takže jsem první dva dny, s vokousanejma nehtama, s krabkou cigár v plicích a půllitrem rumu v útrobách přemýšlel nad řešením.

Sváděl jsem vnitřní boj, jestli se na to nevysrat a nezmizet pryč. Jestli něco nesnáším, je nuda.

Naděje jsem vsázel do človíčka, kterýho tady v žádném případě nemůžu jmenovat, neb supů u nás v práci je skutečně dost. Pěkně bych mu to tím zavařil. Ten človíček bejvá, dle mojí vlastní zkušenosti, i dle recenzí, hybným motorem podobně umírajících akcí. Toho človíčka jsem i ukecal, že bych pro něj přijel. Přišel však průser. Počasí a moje zbabělost. Navigace přes Říši ukazuje dopravní komplikace naprosto spolehlivě. Při zadání cesty do Prahy naskočilo několikahodinový zpoždění podpořený ještě nehezkou předpovědí počasí. A pohled z okna vše dovršil.

Nejelo se nikam. Sem za čuráka!! Zcela oprávněně. Toho člověka jsem podkopnul. Navnadil ho na odjezd, nechal ho sbalit věci a pak pro něj nepřijel.

Krize byla na vrcholu.

Krize však polevila.

Žádná kaše se ale nejí tak horká, jak se uvaří. Městský dítka zase nebyli tolik městský. Balounek svůj kotník taky trochu rozhejbal a Pátkové se nás pomalu přestávali štítit Smile

Naučil jsem se spoustu nových věcí Smile . Kubrtík mi ve chvílích alkoholického opojení vysvětlil jak zapnout počítač, že když kliknu dvakrát na obrázek s písničkou , že to začne hrát, a že když začnu ťukat do těch písmenek na klávesnici, že se ty samý písmenka začnou vykreslovat i na obrazovce. Smile

Moje počáteční skepse o vyhozených penězích, investovaných do týdne nudy, se začala rozplývat. I přes dvoudenní nepřízeň počasí jsme nakonec prošlápli spoustu zajímavých a krásných přírodních scenérií. Oproti lyžařům jsme měli výhodu. Měli jsme čas se kochat. Objevovat. Výhledy z pěší stezky linoucí se po svahu Elfer Bergu, jsou ty nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Krása není skrytá v lyžařských centrech, za ní se musí šplhat. Měli jsme štěstí, že nikde nebylo moc lidí, nečekali jsme na vleky, nestáli nikde fronty, ani nešlapali na paty davům turistů. Měli jsme vlastně obrovskou kliku na počasí. Čtyři dny bylo nádherně, zatímco českou kotlinu sužoval mráz a sníh, my tady nahoře v horách byli zralí na opalování. Jen pár desítek metrů mě dělilo od vrcholků Tyrolských Alp a pouze respekt z přírodních živlů mi zabránil v jejich dosažení. Mám alespoň důvod se sem vrátit. I tak, mojí odměnou za krkolomné a náročné stoupání, byly překrásné výhledy. Nikdy jsem neměl rád sníh u nás doma, tady v horách sníh miluju. Rád se sem vrátím, třebas i bez sněhu. Alpy jsou nádherný.

A Rakouský pivo mi chutná.

Na začátku dovolené bych nejraději utekl pryč. Teď tady sedím doma, v paneláku, píšu tyhle řádky a je mi smutno. Stýská se mi, chtěl bych vykouknout z okna a pozorovat horské velikány v okolí. Kouknu z okna tady, vidím také velikány. Ale z panelu.

Hory mi přirostly k srdci.

Byla to parádní dovolená. Lidi bez výjimky skvělí.

Svoje DÍKY věnuju všem zúčastněným !!!!!
Hory nad Fulpmes U jedné horské chaty Náš pension Láva V údolí pod ledovcem Stubai Zamrzlý vodopád Zimní potok Rolby na Stubai Lůďa Cesta vzhůru Balounek Europabrücke Údolí ledovců Kubrt, Baloun, Lůďa Pohled téměř zhora Mám radost
Popis akce  |  Autor: Jan Vála   3.2.2010  |  Přečteno: 1933x  | Mail Printer

Ohodnoťte článek jako ve škole: 1  2  3  4  5  
Hlasováno: 5x | Průměrná známka: 1.0

 Komentáře: 5

Lahvic   7.2.10 - 23:17:30

Pátková, už mlčím

Věra   5.2.10 - 08:52:01

Ajaj....šlápla jsem do vosího hnízda

To neměla být kritika!! Ale pouze pohled z druhé strany Pátková je už velká a samostatná holka

Balounek   4.2.10 - 22:47:24

Je to mazec článek fakt porno...Bylo tam strašně krásně i ze zkurvenym kotníkem,parta lidí byla bezvadně suprová a doufám že brzy zase vyrazíme!!!Všem moc děkuju za tuhle super dovču,náramně jsem si to s váma všema užil,ještě jednou díky ahoj Baloun

P.S.:A Věrka má pravdu Koupelny byly 3 a fakt luxusní!!! )

Lahvic   4.2.10 - 19:12:33

Tak momentík, neber to osobně Moje zmínka o lyžařích nebyla útokem na vás. Myslel jsem to všeobecně. Přeci jen se lyžař dostane jen na konec toho vleku, kdežto pěšák si může zdolat odlehlejší destinace. Tedy pokud zrovna nejni zakázanej přístup.

Na horní stanici sedačkovky jsem koukal shora Zboku na vršek kotvy pod Wildspitzem.

Chápu, že organizování toho výletu mi následně přiřklo roli führera. Aniž bych o to nějak výrazněji stál, bylo mi to pomyslně přisouzeno. Chci říct, že když už tedy počítá zbytek výpravy s tím, že tam bude jeden jouda rozhazovat rukama a rozhodovat o veškerém dění, tak je občas dobrý, když se ten jouda nejde ptát jednoho každýho zvlášť na názor, jít se toho joudy zeptat osobně. Co má v plánu. Stručněji řečeno, když nejde führer k Pátkový, musí jít Pátková k führerovi. Přeci jen "vůdce" musí trošku držet auru

Mimochodem, výpravy se řešily. Ale chtělo to vždycky rychlou a ráznou akci, rychle zvednout prdel z pensionu, dřív, než se najdou důvody, proč někam nejít ....

Věra   4.2.10 - 08:46:50

Parádní článek!!!!

Úplně jsem se vrátila na balkónek s výhledem na zasněžené vrcholky.

Několika popsaných akcí jsem se sice nezúčastnila, ale musím se mírně ohradit!!!
Pátci se nikoho neštítili!!!!
Pátci jen nestíhali rychlé zvraty a nápady rodící se Lávovi v hlavě, které byly realizovány rychlostí blesku. V reálu to vypadalo asi tak. Oblečený, vybavený a nevrle se tvářící Láva stál připravený ve dveřích a po pokoji o sebe zakopávali tři chlapi, někteří ještě v pyžamu, snažící se najít aspoň část svých svršků.
Z pohledu pozorovatele náramná zábava!!

Co se týče pohledu lyžaře, musím říct SUPER!!! Bylo to moje první lyžování v Alpách a naprosto mě uchvátilo. Musím jen podotknout, že lyžařské vleky vedly vždy o několik desítek metrů výš než kabinová lanovka a proto jsme se dostali i na turistům skrytá místa a pokochali se výhledem beroucím dech! Bohužel mám trošku větší foťák, který je k lyžování nevhodný a tak dokumentace není žádná

Každopádně!!!

Dovolená nádherná, místo překrásný, ubytování luxusní a parta...ta nejlepší!!!!

Děkuju

Věra

P.s.: Jo a koupelny tam byly tři!!!

Diskuzní forum

2.12.2018 | Lahvic

Z důvodu hackerského útoku na moje druhé stránky o opev ... [více]

21.10.2018 | Lahvic

Ještě toho trochu :-D :-D ... [více]

14.10.2018 | Honza

Jo, rakvičky, věneček,... a ještě kozí mlíko se sifónem ... [více]

Menu

Odkazy

Počet návštěv


Celkově přístupů : 539992
Přístupů dnes : 158
Max za den : 1713
a to : 26.5.2017
Online : 4

Kalendář

Dnes je:

Úterý, 18.12.2018

<<12 / 2018>>
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
Žádná plánovaná akce !

Přejít do kalendáře

Propagace

Ikona webu
QR

Naše osada

Láva Grepa Medelák Karlik Bludi Kóža Voříšek Píba
In memoriam Unkas Jarda Pictus

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Uživatelské jméno
Heslo:
Uživatelské heslo

Rubriky

Anketa

Jak se vám líbí stránky?

Super !Graf 603
Pěkné Graf 284
PrůměrGraf 266
Nic mocGraf 221
HroznéGraf 262

Hlasů: 1640

Více anket

POI, body zájmu

Poslední vložené :
Restaurace u Bóny
Čertovy hlavy
Hotel Voznice
Společenský dům
Odpočivadlo u jezírka

Zpěvník

Odběr novinek


Email:

Info

Kontakt


lahvic@seznam.cz
ICQ : 198552144

Copyright © 2001–2018 T.O.Minessota   Lahvic | ICQ : 198-552-144