Trampská osada Minessota

Zima na pomezí let 2009 a 10 dala o sobě v české kotlině konečně vědět. Předpovědi počasí se předháněly v katastrofických scénářích, nová sněhová nadílka měla dosáhnout několika desítek centimetrů. Novináři si libovali ve vydatném přídělu sledovanosti svých výplodů a stále dokola opakovali varování před sněhem. V zimě. Dokonce v jedné nejmenované televizi odvysílali reportáž s pokusem, kdy moderátor pořadu zanechal přes noc venku kýbl s vodou. Druhý den nešetřil údivem nad tím, že voda zamrzla. Nevídané!

Myšlenka víkendového vandru se zrodila v mojí hlavě. Přemlouvat Bluďáka mi nedalo moc práce, přeci jen jsou zimní vandry jeho parketa. A tak přišel pátek. V deset dopoledne pomalu začal přicházet slibovaný sníh. Hned z práce jsem zajel do nejmenovaného supermarketu a zakoupil tam patřičně zásob tekutého zrna, brambor a peprmintového likéru. S přesvědčením, že zásoba je na víkend dostatečná, jsem se odebral k domovu a tam zabalil nezbytné nádobíčko. V odpoledních hodinách jsem se přesunul na MHD, jejíž vozidlo značky Karosa mě dopravilo do Uhříněvse. Bluďák už na mě čekal na nádraží. Jak by řekl jeden náš kamarád, zločinecká organizace "Času Dost" opravdu tentokrát dostála svojí pověsti. Navíc brzy potvrdila Bludiho hlášku o zamrzlých cédéromech pendolína a kolem profrčel dýzlák se zapřaženým totálně zamrzlým panťákem. Vzhledem k tomu, že nám spoje měly navazovat, mohli jsme mít docela problém. Naštěstí vlak poté dorazil a my vyrazili na Hlavák, kde jsme stihli na poslední chvíli vlak na Beroun.

Cesta do Radouše byla rychlá, neb jsme si jí krátili konzumací lihovin. Asi jsme krátili víc než je zdrávo, protože jsem nakonec dostál újmy a ukázkově jsem v hospodě ve Lhotce hodil "umakart". Cesta od nádraží nebyla zrovna procházkou, brodili jsme se slušnou vrstvou čerstvého sněhu a naše nohy zápasily s vrstvou ledu skrytou pod ním. Ovšem hospody jsme úspěšně dosáhli. Jak jsem již zmínil, po pár dvanáctkách mě stihla nehoda, která však netrvala dlouho a "vstal jsem z mrtvých". Se zavíračkou jsme pak sbalili bágly a vyrazili vzhůru nad vesnici. Večerní odhodlání vystoupat na vrchol Plešivce ještě za tmy, nám překazil blízký polom, jehož překonání za tmy a bez baterky se zdálo být vysoce náročné. Zvolili jsme tedy schůdnější variantu a ustlali si na tribuně místního hřiště.

Po ránu jsme pojedli něco málo z konzervových zásob a konečně vyrazili do hvozdů. Sníh byl suchý a šlo se docela dobře. Po cestě jsme si našli jednu krabičku pro hru geocaching u Smaragdového, neboli Plešiveckého jezírka. Závěrečná vrcholová prémie v podobě stoupáku dala trochu zabrat, nicméně jsme úspěšně dorazili do cíle. Na osadu Zlatá naděje. Nikde nikdo. Posbírali jsme trochu dříví, vyhrabali ohniště ze sněhu a Bludiho novým podpalovačem zažehli zprvu malý, později vydatnější plamínek. Plamínek vysušil trochu dřeva v okolí a po nějaké době plápolal na sněhu slušný táboráček. Využili jsme jeho energie k přeměně sněhu a dalších ingrediencí v grog. Nejeden. Pekli jsme maso, vařili čaj s rumem, zima nám nemohla vůbec vadit.

Měli jsme však sraz dole ve vesnici s Terkou, která za námi mířila z Prahy. Pomalu jsme dopíjeli poslední doušky z ešusu, když zadupaly kroky a zpoza valu k nám mířily maskáče. Jeden, druhý, třetí ...

Bezva frončaft. Trampíci z osady Havrani byli vděční za oheň, neb, dle jejich slov, mířili sem při cestě na nedaleký bál v Čenkově, s úmyslem, pokusit se zde ohřát trochu rumu na cestu, na skromném plamínku. A přišli k slušně hřejícímu táboráku. Vyklubala se z nich skvělá parta. Litovali jsme, že každý míříme jiným směrem. Dostalo se nám odměny v podobě citrónového grogu, což musím dodat, že je skutečně lahůdka. Pak se naše cesty rozdělily, Havrani mířili do Čenkova a my do Lhotky.

Všichni do hospody.

Teď už vlastně co dodat? S Terkou jsme se slezli na předpokládaném místě, zapadli jsme do knajpy, poseděli, popili a pojedli. Za celý den nasněžila slušná vrstva dalšího sněhu a nám se brodit vrstvou nahoru nechtělo. Využili jsme tedy noclehárny z minulého večera.

Neděle pak už byla ve znamení odjezdu. Dráhy se činily a všechny spoje jely, jak měly. A my za chvilku byli doma.