Zimní vandr na Srnčáku
(3
dny) (8 km)
Před 30.lety a 9.měsíci
Leden
1994
Kalendář ukazoval několik málo dnů nového roku 1994, rtuť teploměru se přes den jen neochotně šplhala nahoru a ani na sluníčku nepřesáhla pět stupňů mrazu. V nížinách ležela asi dvaceticentimetrová vrstva čerstvého sněhu, v týdnu střídavě sněžilo a mrzlo, na jaro jsme si v tu dobu museli ještě nějaký ten pátek počkat. Na vandr jsme však nečekali. Nakonec nám zima nijak zvlášť nevadila, tepla od rozpálených kamen jsme mohli mít dostatek v našem sroubku na Srnčáku. Mezi jeho masivními a zateplenými stěnami nebyl problém po celou noc udržet teplotu, blížící se té pokojové. Tou zimou jsme většinu vandrů směřovali sem. S Grepou jsem se v tu dobu znal už téměř deset let, neboť jsme chodili už od první třídy do stejné základky, ale v naší partě byl krom několika čundrů téměř nováček. Zato nepřehlédnutelný nováček. Sebral doma pár starých hadrů po tátovi a v ono lednové páteční odpoledne se z nenadání ukázal u mě doma. S Unkasem, Džardou i Robikem jsme totiž měli domluvený víkendový čundr. Grepa se přidal.
Jako klasicky jsme vyrazili autobusem do Uhříněvse, kde jsme se na nádraží sčuchli se zbytkem bandy. Cesta vlakem do Senohrab byla krátká. Dřív než na srub, zavítali jsme do místní restaurace, kde jsme poseděli až do večerních hodin. Poté následovala cesta na srub. Vyšlápli jsme kopec a známými pěšinami, po kterých bychom trefili i poslepu, jsme stanuli před temnou siluetou naší osadní boudy. Vždy jsme při odchodu dbali na dostatečnou zásobu dřeva, což jsme teď kvitovali s povděkem a brzy zaplál v kamnech ohýnek. Šamotky v následujících chvílích udělaly z deseti stupňového mrazu uvnitř příjemné klima. U praskajících kamen jsme s kytarou v ruce posedávali ještě hodně dlouho a než se nám začaly klížit oči, padlo několik konzerv a nějaká ta láhev vína.
"Lávo, vstávej! Tiše!" Grepa leží vedle mě na palandě a tiskne mi dlaní na ústa.
"Někdo je venku!"
Naznačuji, že chápu situaci a budu mlčet. Tlak na mojí hlavu polevuje. Už jsem plně při vědomí a orientuji se v prostoru.
Ještě je noc.
"Někdo šmejdí venku!" šeptá Grepa.
Napínám uši a nic neslyším.
"To bude Unkas, nebo někdo ... "
"Všichni jsou tady."
V mastném svitu dohořívajících kamen shlížím celý prostor srubu a opravdu vidím všechny ostatní kamarády tiše pochrupovat na palandách kolem nás.
Vtom to taky zaslechnu.
Tiché kroky, slabé křupání zmrzlého sněhu, opatrné našlapování někde v oblasti předsíňky.
Dech se nám tají. Taková návštěva kolem třetí hodiny ráno není moc příjemná, zvlášť když nevíme, o koho jde.
"Vyběhneme ven! Překvapíme ho. Nemá nám tu co courat!"
Grepa ihned přichází s plánem.
"Skáču oknem, ty dveřmi. To musí být rychlý! Oba najednou. A řveme! Z toho se musí posrat!"
Plán je přijat. Tiše vylézáme ze spacáků. Jak nejtišeji to jde. Pomalu nazouváme kanady, bereme řemení, jsme v plné zbroji. Jsme připravení, jdeme do toho.
Grepa kope do okenice, ta se rozlétne a vzápětí skáče jeho postava ukázkovým parakotoulem ven. V tu chvíli já kopu do dveří a zprudka vybíhám na verandu, s kusem kulatiny v ruce.
Nic.
Jediný pohyb v tomto kraji jsme my dva. Nikde nikdo. Jen v dálce, někde na cestě k Baštírně, zaslechneme něco jako pohyb. Také to ale mohlo být zvíře, vyplašené naším hlukem. Každopádně, u srubu nikdo není. Moc nás to ale neuklidňuje, ty kroky byly zřetelné až moc. Svítíme baterkou do všech směrů, nikde ani živáčka. Lezeme zpátky do srubu, kde musíme zbytku bandy vysvětlit, proč uprostřed noci děláme takový kravál. Přihazujeme dříví do kamen a ještě hodně dlouhou chvíli přemítáme a posloucháme okolí, než nás opět zmůže spánek.
S prvními slunečními paprsky jsme vylézali ze spacáků. Rodil se krásný zimní den. V kamnech hučelo, na plotně bublala voda na kafe, krmili jsme se vepřovou konzervou. Šel jsem odložit obsah svého měchýře do sněhu, sejdu kousek od srubu a ...
Stopy!
Od smrčiny na vrcholku kopce několik metrů nad námi se táhly čerstvé lidské stopy, k našemu srubu. Ještě večer trošku sněžilo, v šlépějích nebylo po napadaném sněhu ani stopy. Dotyčný přišel až ke srubu, nakoukl do předsíňky, trochu váhavě chodil kolem ní, prošel se kolem okna a pak pokračoval směrem k Baštírně. To byl náš záhadný noční návštěvník, nemýlili jsme se, zvuky linoucí se zvenku opravdu patřily člověku.
Dodnes nevíme, kdo to byl.
Dotyčný zjevně mířil přímo ke srubu, až v bezprostřední blízkosti zjistil že je obsazen, váhal a chodil kolem. Kdyby se ještě chvilku zdržel, Grepa by mu z okna pravděpodobně skočil přímo za krk. On však svojí snahu o vetření vzdal a zamířil pryč. V době naší přepadové akce se nacházel v dostatečné vzdálenosti, aby nám zůstal utajen. Pravděpodobně v tu chvíli byl v místech, kde jsme zaslechli pohyb.
Noční chmury však brzy zahnalo sluníčko a krásně modrá obloha. Dopolední hodiny jsme proflákali na srubu, po obědě se Unkas s Džardou a Robikem vypravili do hospody, do Senohrab. Já s Grepou jsem zůstával na místě. Pustili jsme se do příprav akce proti nočnímu vetřelci, Grepa se učil skákat z okna a ihned po dopadu bacit virtuálního nepřítele klackem do hlavy. Já si zase trénoval výpady ze dveří, připraven návštěvníka vzít násadou od lopaty. Měřili jsme také, jak rychle se dostaneme ze spacáků a skočíme do kanad.
No nesmějte se, tenkrát jsme noční zážitek brali docela vážně a chtěli jsme předejít dalšímu! Není nic příjemného, když víte, že v noční opuštěné krajině vám dýchá na záda neznámý člověk. Dodnes ty kroky slyším, jako by to bylo včera.
Spokojeni se svým výsledkem jsme srub zašpérovali a vydali se za zbytkem bandy do hospody. Tenkrát jsem nebyl ještě tak "zkaženej" a přiznám, že se mi tam moc nechtělo. Raději bych trávil čas někde venku. Tak jsem vymýšlel činnosti, jak se venku ještě zdržet. Vzali jsme to spodem, podél potoka. Ten byl tak z poloviny zamrzlý. Skákali jsme z kry na kru.
Nevyšlo to mě.
Vlezl jsem na tenký led a chytil se ještě tenčí větve ve snaze udržet balanc. Led však pod mojí nohou povážlivě zapraskal, stejně tak větev, které jsem se přidržoval. No a já se poroučel dolů. Padl jsem naznak do ledové vody. Samozřejmě do tůně, takže jsem byl durch. V mžiku jsem byl venku, škody však už byly napáchány. Drkotání zuby na sebe nenechalo dlouho čekat.
"Jdeme zpátky na srub, musím se usušit!"
Grepovi se návrat do boudy moc nelíbil, raději by šel do hospody. Přišel tak s nečekaným nápadem.
"Když tam skočím taky, půjdeme pak do Senohrab?"
Zprvu jsem se domníval, že si ze mě dělá srandu, jeho vážná tvář a loajální výraz mě přesvědčily o opaku. S jízlivým smíchem jsem plán přijal. Alespoň nebudu mokrej od hlavy k patě sám.
Grepa mi předal doklady a pohotově skočil šipku mezi kry. Zmizel pod hladinou, vzápětí se vynořil a doplaval ke břehu.
"Kašleme na hospodu, jdeme se sušit!" Ledová voda mu okamžitě změnila názor.
Zamířili jsme zpátky k Srnčáku. Jenže jsme nešli po břehu potoka, ale jeho korytem. Brodili jsme se po pás vodou a bavili se rozbíjením ledu kolem sebe. Nějaká rodinka na břehu z nás byla paf, v lednu vidět dva maníky brodit se potokem, to byl asi velmi nevšední zážitek. Rodinka učinila dvě tři fotky a při odchodu si otec s úsměvem významně poklepal na čelo. Při dnešním pohledu ho chápu.
Dorazili jsme na srub, rozehřáli kamna a sušili věci jak se dalo. Zhruba po hodince bylo všechno v původním stavu, tedy kromě bot, v těch nám ještě čvachtalo. Tentokrát jsme však zamířili rovnou do hospody, kam jsme dorazili se setměním. Unkas naše vyprávění o koupeli v potoce komentoval prohlášením, že jsme volové a že si uženeme akorát zápal plic.
Do večera jsme poseděli, s Grepou jsme dali pár grogů. Zvedli jsme kotvy a nasměrovali se k našemu ležení. Do cesty se nám ještě postavilo nádraží. A s ním motor do utahovačky na koleje. Zřejmě byl vadný a tak ho někdo vyhodil. Ležel na skládce za nádražím. Na mojí větu, že žádný motor není mrtvý dokud je vcelku, reagoval opět Grepa. Motor čapnul, hodil ho na záda a mašírovali jsme ke srubu. Má 40 kg. Pozn.aut.. Nabídky pomoci hrdě odmítal po celou cestu a k jeho cti lze dodat, že ho fakt donesl sám, jen s jednou malou přestávkou. A po cestě ještě snil o tom, jak si z něho uděláme pořádnou terénní káru. Na srubu jsme měli trošku benzínu, nalili jsme ho do nádrže a zkusili motorem protočit. Ani neškytl.
Večer jsme kvůli včerejšímu nočnímu návštěvníku drželi s Grepou hlídky, dokud nás ticho okolní krajiny neukolébalo natolik, že jsme usnuli jak zabití.
V noci nikdo nepřišel. Opět nastalo krásné a mrazivé ráno. Po nezbytném ranním čaji a dlabanci jsme pomalu začali balit na cestu domů. Vytáhli jsme ještě motor na světlo, trochu jsem se v něm pohrabal a vzali jsme za startovací šňůru. Naskočil a běžel. Měli jsme radost a těšili se, jak bude pohánět naše vozítko. Zabalili jsme ho do jutového pytle a připravili se na cestu.
V noci žádná návštěva nepřišla, zato přišla ráno.
Místní myslivci.
Sotva jsme se vydávali na cestu, když si to k nám z horního palouku zamířily dvě postavy v zeleném. A šli rovnou k věci. Srub se jim nelíbil, dali nám ultimátum, ať ho do 14-ti dnů rozebereme, jinak ho rozřežou motorovou pilou.
Jak rychle přišli, tak rychle zase odešli.
A my měli o čem přemýšlet. Pomalu nám začalo docházet že dny našeho sroubku na Srnčím palouku jsou sečteny. Ještě se později jsme se pokusili zachránit co se dá, ale to už je jiný příběh.
Vzali jsme bágly, Grepa motor a zamířili jsme k nádraží. Vlakem pak domů.
Motůrek pak běhal hezky dlouhou dobu, terénní káru ale nikdy nepoháněl.
A nikdy jsme nedostali zápal plic!