Trampská osada Minessota

Píše se rok 1941, konkrétně 21.září. Do úřadu zastupujícího říšského protektora pro Protektorát Čechy a Morava je místo odstupujícího Konstantina von Neuratha jmenován Reinhard Eugen Tristan Heydrich. Ten ihned po svém nástupu do funkce nastoluje stanné právo a rozpoutává tak teror, který nejvíce postihuje především odbojové hnutí. Během několika měsíců jsou pak popraveni mnozí představitelé domácího politického a vojenského odboje, mimo jiné i předseda první protektorátní vlády Alois Eliáš. Během krátké doby je tak domácí odboj téměř sražen na kolena a upadá do stagnace. Prezident Emil Hácha již v tu dobu nemá na dění v Protektorátu téměř žádný vliv. Stanné právo je pak zrušeno, nicméně protinacistické hnutí se z těžkých ran vzpamatovává jen těžce. Česká exilová vláda v Británii se dostává pod tlak, je jí vyčítána od tamní vlády nízká aktivita protiněmeckých odbojových skupin. V některých pramenech bývá její existence na britském území dokonce podmiňována právě působením odboje na domácí frontě.

Na tomto místě si neodpustím rýpnutí. Osobně mi nepřijde zrovna fér, když Britská vláda nás o tři roky dříve Mnichovskou dohodou bez mrknutí oka "poslala do sraček", načež o půl roku později bez nejmenších aktivit sledovala zábor našeho území německou armádou, aby nám následně vyčítala nízkou účast v odboji. Angláni nechali zlikvidovat o tři roky dříve stát, kterému mezinárodní dohodou garantovali hranice, kteří v roce 1941 dosud neanulovali Mnichovskou dohodu, přestože se mezitím ocitli ve válečném stavu se státem se kterým jí podepsali. A ještě budou diktovat státu, který zradili !!

Nakonec vlastně proč by nediktovali, když Čech se důsledně drží hesla "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Češi odjakživa lezou do prdele tomu, kdo zrovna sedí u vesla. Když nelezou Rusovi, lezou Amíkovi, kdyby se přiblížil Číňan, polezou prdelí jemu. Čechovi je jedno kam zaleze, že je tam smrad, ale hlavně že je tam teplo.

Takže naše exilová vláda poslouchá "doporučení" angličanů a rozjíždí akce na vysazování parašutistů na území Protektorátu, s cílem podpořit domácí odboj. Ještě v roce 1941 jsou vysazeny 4 paradesantní skupiny, další následují na jaře roku 1942. Součástí jarní vlny výsadků byl seskok tří skupin nedaleko Křivoklátu. Začal se tak odvíjet sled událostí, jenž mám v úmyslu trochu lépe popsat ...

27.dubna roku 1942, letiště Tangmere, deset hodin večer místního času. Na jedné z ranvejí právě roluje ke startu britský čtyřmotorový letoun Handley-Page Halifax Mk.II/srs.1a sériového čísla L9613 s kódy NF-V patřící ke 138. peruti. Za řídícím kniplem sedí pilot Leo Anderle. Na palubě bombardéru se nachází kromě posádky také sedm parašutistů, rozdělených do tří skupin, každá s jiným úkolem. Bohuslav Kouba, Josef Bublík a Jan Hrubý patří do skupiny BIOSCOP, František Pospíšil, Libor Zapletal a Jindřich Čoupek náleží do výsadku BIVOUAC a Oldřich Dvořák je jediným členem výsadku s názvem STEEL. Letadlo vzlétne a zamíří přes půlku Evropy nad území Protektorátu. Během cesty jsou napadeni nočním stíhačem, podaří se jim uniknout a díky dobrému počasí úspěšně dorazí nad naše území. Navigátorovi se podaří kolem druhé hodiny ráno 28.dubna najít naprosto přesně plánovanou doskokovou zónu nedaleko dvora Požáry u Křivoklátu. Výsadek je proveden na tři nálety, během nichž jsou shozeny všechny tři skupiny včetně jejich vybavení. Jedná se o jeden z nejúspěšnějších výsadků z období 2 světové války. Parašutisté chvatně ukrývají svůj operační materiál a mizí ve stínu lesa. Bohužel Oldřich Dvořák balík se svojí vysílačkou ukrývá nedostatečně hluboko do ornice, ten je 30. dubna v dopoledních hodinách objeven místními usedlíky při vláčení pole. Nebývalý nález vzbuzuje pochopitelně pozornost a vzhledem k množství lidí v okolí jej není možné utajit. Kočí Emanuel Kadlec jde o nálezu informovat nájemce nedalekého statku na Požárech Oldřicha Lindu. Linda se jde přesvědčit o co jde, sice nechce nález ohlásit, ale v takovém množství lidí je to příliš velké riziko. Může se jednat o provokaci. O dvě hodiny později tedy informuje četnickou pátrací stanici v Křivoklátu. Na místo vyráží strážmistr Wild, nález také nechce nahlásit, ale díky téměř padesátce lidí v okolí nelze jinak. Četnická pátrací stanice tedy vyrozumívá kladenské Gestapo. To okamžitě nařizuje střežení místa četnickou hlídkou. Upozorňují, že jakékoliv zaváhání v dalším postupu vyšetřování se bude posuzovat jako napomáhání zahraničním agentům a bude trestáno smrtí.

Nedaleko místa nálezu přivádí kapitán Bouberle četnickou hlídku, ve složení Václava Komínka a Františka Ometáka. Ti vystřídají hlídku, která místo střežila odpoledne, zaujmou místo vedle dřevěné boudy stojící na rozhraní pole Mečná a lesní lokality V jedličkách. Na kraj padá jarní, měsícem prosvícená noc ...

Na tomto místě trochu odbočím od příběhu a ve stručnosti popíšu, co přivedlo aktéry druhé strany na místo tragické události.

Arnošt Mikš byl zařazen do paradesantní skupiny s názvem ZINC, která byla vinou navigační chyby vysazena v noci z 27. na 28. března 1942 místo v Protektorátu u Gbel na Slovensku. Po překročení hranic se dostal ke svému bratru Františkovi, u něhož přečkal několik dní. Získal novou falešnou legitimaci a dostal se do Prahy, kde přebýval u svého druhého bratra Antonína. U něj získal kontakt na ostatní parašutisty. Další úkryt mu poskytl odbojář Josef Kusý z Bělče u Berouna. Od velitele skupiny OUT DISTANCE npor.Adolfa Opálky dostal instrukce a plánek místa úkrytu materiálu, ukrytého výsadkovými skupinami u dvora Požáry. Spolu s Josefem Kusým se navečer 30.dubna vypravil na místo.

Kolem desáté hodiny večer zaslechne četnická hlídka na kraji lesa zapraskání větviček. Zbystří pozornost, potichu připraví ke střelbě zbraně a vyčkávají. Brzy uvidí v lesním průseku dvě postavy, pomalu a obezřetně se blížící směrem k nim. Hlídka vykročí ze stínu lesa a zvolá :
"Stůj, kdo tam ?? Ruce vzhůru !"
Arnošt Mikš zvedá pouze jednu ruku, druhou svírá v kapse odjištěnou pistoli. Kusý zvedá ruce obě.
"Vždyť už máme !"
Mikš už dále neváhá a přesně dle instrukcí z kurzu útočného boje uskakuje a tasí pistoli. Třeskne výstřel a strážmistr Ometák je zasažen do krku. Odvrávorá se několik metrů pryč k poli, padne na záda a svému zranění na místě podlehne. Mikš obrací pistoli proti vzdálenějšímu Komínkovi a opět vystřelí, tentokrát ale současně s ním. Komínek je zasažen do boku, parašutista je na tom mnohem hůře. Padne na zem a je mu hned jasné že prohrál. Jeho zranění jsou příliš vážná. Ještě vybídne svého kamaráda k útěku, přiloží si pistoli ke spánku a zmáčkne spoušť. Třeskne poslední výstřel. Arnošt Mikš raději volí smrt, než aby padl do zajetí. Josef Kusý z místa uteče, po několika dnech je ale dopaden, vyslýchán a nakonec popraven.

Chvilku po tomto střetu přijíždí na místo kapitán Bouberle s další hlídkou. Zahlédnou záblesky výstřelů, jejich zvuk ale zanikne v hluku jejich auta. Proto výstřely považují za znamení dávané baterkou jejich vozu. Na kraji uvidí mrtvého Ometáka, kus dál se drží za bok Komínek. Ten překotně vysvětluje co se stalo. Na místo je povolán hasičský vůz, který zraněného četníka odváží do nemocnice.

Ráno na místo přijíždí kladenské Gestapo, následně i pražské v čele s komisařem Oskarem Fleischerem. Ten sebou přiváží zrádce a Mikšova kolegu Viliama Gerika. Ten bývalého kamaráda na místě identifikuje.

Ometákovi vystrojili nacisté monstrózní pohřeb. Reinhard Heydrich napsal Ometákově vdově soustrastný dopis a udělil jí finanční odměnu a penzi. Pohřeb proběhl 4.května 1942 a zúčastnili se ho zástupci protektorátní vlády Richard Bienert, Emanuel Moravec a vrchní velitel protektorátního četnictva generál Reif. Smuteční věnec položil Horst Böhme, smuteční řeč pronesl šéf služebny kladenského Gestapa kriminální komisař Harald Weismann (oba tito muži smutně prosluli při likvidaci obce Lidice). Veškerý prostor lemovaly četné útvary SS, SA, Wehrmachtu, německé pořádkové policie a protektorátního četnictva. Prostě pohřeb v nacistickém stylu.

Členové Pátračky nedávno prováděli rekonstrukci na místě události a spolu s policejním expertem přišli na několik nesrovnalostí ohledně způsobu provedení činu. Popis události však nechám v jejich režii, má dokonce vyjít v budoucnu v knižním vydání. Zájemce o bližší údaje může navštívit místo události kde se nachází informační tabule, popřípadě kontaktovat Pátračku. Výsledek novodobého šetření ale neovlivňuje následující ...

A jsem u jádra celého článku !!

Říkali jste si proč vlastně tento příběh popisuji, když pro některé je už notoricky známý ??

Já se totiž pokusím očistit jméno Františka Ometáka !!

V převážné většině dostupných pramenů bývá Ometák uváděn jako horlivý policista, jenž na tuto svojí vlastnost doplatil. Bývá dokonce někde označován jako vlastizrádce, kolaboranta nebo sympatizanta s okupačním režimem. To vše v podstatě z jediného důvodu, že na dvě neznámé postavy v lese nespustil ihned přátelský tón a nevaroval oba odbojáře o možném nebezpečí. Nacisté navíc jeho smrti propagandisticky využili a vystrojili mu pohřeb po svém. To Františkovi také na popularitě příliš nepřidalo.

O celou událost se v současnosti živě zajímá několik lidí z klubu Četnická pátrací stanice (viz.odkaz pod článkem), kterým se povedlo vystopovat důležitý fakt od jednoho místního kronikáře.

František Ometák totiž prokazatelně pomohl několika lidem z odboje a dokonce se zúčastnil některých protiněmeckých aktivit na Křivoklátsku. Pomocnou ruku podal i několika zadrženým. Byl to dobrý Čech, ve svém okolí oblíbený. Naopak Václav Komínek byl jiným druhem policisty. Podle některých byl ctižádostivý a kariéristický. Údajně sympatizoval s fašistickou skupinou Vlajka. Když onoho večera odcházel do služby, vyprovázela ho manželka se slovy: "To by konečně mohla být pořádná akce, kde by jsi mohl prokázat své schopnosti". Po válce byl také Komínek souzen a uvězněn za kolaboraci a propuštěn.

Došlo tak k několika smutným paradoxům.

V kritický okamžik tak na kraji lesa u dvora Požáry proti sobě stojí tři vlastenecky smýšlející lidi a jeden pronacistický.

To samozřejmě o sobě nevědí.

František Ometák ale nemůže jednat jinak. Je v tísni. Za zadkem mu stojí vyšší šarže, německý sympatizant. Ví to o něm. Před ním se z lesa vynoří dvě neznámé postavy. Může to být provokace, můžou to být parašutisté, může to být Gestapo v civilu. Ometák nemá nejmenší tušení s kým má tu čest. Nemůže před kolegou přátelsky oslovit úplně neznámé lidi, zvlášť když ví o tom, že za jakékoliv zaváhání hrozí od Gestapa smrt. Udělá pouze to, co v jeho situaci lze udělat.

Zvolá standardní policejní hlášku : "Stůj, kdo tam ?? Ruce vzhůru!" Dál už se nedostane. Další slova mu vezme z úst kulka. Nikdo nemůže vědět jak by se zachoval, kdyby nedošlo ke střelbě. Každopádně se až do okamžiku smrti nezachoval nijak špatně, jen pronesl větu, kterou policisté volají na pachatele dodnes.

Na tom není vůbec nic špatného !!

Ani Arnošt Mikš nevěděl s kým má tu čest. Nevěděl že stojí před četníkem, jenž v minulosti pomohl několika odbojářům. Vystřelil na člověka, jenž se jevil z jeho pohledu jako velmi nebezpečný. Ani on v podstatě nemohl jednat jinak.

Souhra velmi špatných okolností vehnala do přestřelky proti sobě nepravé lidi.

Přestřelka, událost která stála život tři vlastence. Proněmecky smýšlející člověk to přežil.

Podle mého názoru nebyl četnický strážmistr František Ometák žádným horlivým zastáncem tvrdé linie nacizmu, byl to dobrý člověk, který se v nepravou chvíli ocitl na nepravém místě, člověk který ve svém jednání neměl na vybranou a který za to zaplatil svým nejcennějším. Svým životem.

V jeho rodných Mutějovicích má na hřbitově dodnes malý a zašlý hrob s číslem 165, s oprýskaným nápisem. Hrob člověka, který měl odvahu i schopnosti, ale neměl štěstí.

Čest jeho památce !!


Zdroj :
Četnická pátrací stanice
Knihy : Někomu život, někomu smrt
Akce atentát
Heydrich

Informační tabule na místě události

Mapa