Trampská osada Minessota

Jako zájemce o Československý odboj v období Protektorátu vyhledávám veškerý psaný, filmový i fotografický materiál spojený právě s tímto oborem. Nedávno se na trhu objevila knížka Proč Gabčík nestřílel, v předtuše získání nových informací o atenrátu na Reindharda Heydricha jsem jí ihned začal shánět. Nedalo to žádnou velkou práci, hned v prvním knihkupectví jsem jí za poměrně příjemných 280 korun českých pořídil. Už samotný název knížky by napovídal, že autor se dostal k nějakým novým, dosud nepublikovaným materiálům. Pln očekávání jsem se tedy zanořil do prvních stránek a začal se prokousávat na první pohled kvalitně napsaným textem. Nakonec jsem knihu nepřečetl v rekordním čase, čtenářům se v následujících řádkách pokusím vysvětlit proč. Nekladu si za cíl zcela vyčerpávajícím způsobem zhodnotit všechny detaily děje knihy, spíše se zaměřím na několik podle mého velmi důležitých faktů. I já se mohu mýlit, posouzení této recenze a obsahu románu je zase na vás. Jen dodám že autorem této knihy je Lubomír Kubík.

Románově pojatá kniha začíná seskokem výsadkové skupiny Anthropoid ve složení Josefa Gabčíka a Jana Kubiše před koncem roku 1941 u malé obce Nehvizdy východně od Prahy. První řádky čtenáře doslova vtáhnou do atmosféry této prosincové noci a barvitým způsobem popisují první hodiny operačního nasazení obou parašutistů. Anthropoid seskočí, Gabčík se zraní, vlezou si do staré zahradnické boudy, vydají se k nepoužívanému slupkovému lomu nedaleko vesnice. Až potud nemám výtky. Zde se však autor nechal inspirovat mnoho let zažitým tvrzením o několikadenním pobytu obou parašutistů v mrazivé sluji na dně lomu, jejich táboření a následný kontakt s místním hajným a mlynářem. Tento (dle mého názoru) omyl jsem sepsal již v nedávném článku. To bych nakonec neměl autorovi tak za zlé, vždyť se o této skutečnosti zmiňovalo nespočet knih, částečně tato situace byla i zfilmována. Pro odlišení od ostatních si však autor pomohl dramatickými scénkami, trochu těžko proveditelnými. Například popisuje, jak všichni obyvatelé okolních vesnic o jejich přítomnosti věděli, že se o tom běžně hovořilo. Člověku který o protektorátních poměrech nikdy nečetl to možná divné nepřijde, pro znalého je tato popisovaná skutečnost spíše usměvná. Kdyby to tak opravdu bylo, Gestapo by oba kluky už dávno sebralo. Bohužel to tak tenkrát v Protektorátě fungovalo, udavačů bylo všude habaděj a pokud by se taková věc po okolních vesnicích rozkřikla, jistě by se protektorární četnictvo nebo Gestapo o tom velmi rychle dozvědělo. Pro totu variantu svědčí i fakt, že teprve po odeznívání heydrichiády (cca. půl roku po seskoku) se pražské Gestapo dostalo na stopu mlynáře Baumanna z blízkých Horoušan, zatklo ho a podrobilo výslechu. Nikoho dalšího z okolí už nezatýkali ani nevyslýchali. Nedovedu si dost dobře představit, kdyby o tom věděla celá vesnice, jak by zůstalo "jen" u jednoho člověka.

Následně autor zcela pomíjí fakt, že oba členové výsadku se prokazatelně nedlouho po seskoku u Nehvizd dostavili na svoje záchytné adresy v Rokycanech a v Ejpovicích na Plzeňsku. Teprve odtud se ve skutečnosti dostali do hlavního města. Autor je z místa seskoku směřuje přes nedaleké Horoušany přímo do Prahy. Zcela tak vynechal poměrně důležitý bod v jejich operačním působení. Pak přichází fatální chyba.

Kubiš, krycím jménem Ota, vyjíždí hned v lednu v roku 1942 k Panenským Břežanům, sídlu zastupujícího říšského protektora Heydricha. Spolu se synem jednoho z místních odbojářů na lyžích zkoumají okolí zámku a přilehlé lesíky a plánují provedení atentátu v těchto místech. Napsáno v knížce, ale ve skutečnosti ?? Naprostý nesmysl. Omyl v tomto příběhu podtrhuje fakt, že Heydrich se s rodinou na zámek v Panenských Břežanech nastěhoval až kolem velikonoc toho roku. Tudíž nebyl jediný důvod proč by v zimních měsících k Břežanům měli jezdit. Ten důvod se našel teprve po Heydrichově nastěhování do břežanského zámku, tedy v květnu. Tehdy se tam oba atentátníci prokazatelně několikrát vypravili a obhlíželi místo provedení akce. Toto dosvědčil i samotný Heydrich, který je několikrát viděl vysedávat v silničním příkopu kousek od vesnice. Nakonec lesík před zmíněnou vesnicí uznali parašutisté jako zcela nevhodným k provedení atentátu a volba padla na zatáčku Kirchmayerovy třídy (dnes Zenklova) a ulice V Holešovičkách v pražské Libni.

Až potud je kniha poměrně čtivá. Sice obsahuje řadu chyb, ale pro neznalého čtenáře se odvíjí poměrně hezky psaný a trochu napínavý příběh. Teď se obsah knihy dramaticky mění. Gabčík se zamiluje do dcerky jednoho místního odbojáře, navíc do náboženské fanatičky. Rázem se z příběhu stane "limonáda" pro malé holky, dobře se hodící do červené knihovny. Autor zbytek knihy pojal jako "milostný příběh na pozadí tragické události", se zcela zjevnou inspirací v hollywoodských romantických cajdácích. Třináctiletá dívenka se jistě bude nad dalšími řádky rozplývat dojetím a možná uroní i nějakou slzičku, pro člověka hledajícím v knize dobré počtení a třeba i nějaká nová fakta se tak zbylé dvě třetiny svazku stávají téměř nepoužitelnými. Nicméně jsem se statečně držel a prolouskával jsem se stránkami dál, i přesto, že se následující příběh kromě láskyplného vztahu začítá stávat také náboženskou propagandou. Tolik slov o bohu a víře jsem dosud v životě nepřečetl ani neslyšel. I přesto se autor místy drží tématu příprav na atentát vůči zastupujícímu říšskému protektoru, četl jsem tedy dál.

Aby autor podpořil svojí teorii o tom, proč Gabčík nestřílel, rozvinul fantazii a vymyslel si následující scénku. Gabčík s Kubišem odjíždějí zpět do lomu u Nehvizd, na dně rokle se chystají vyzkoušet svoje zbraně. Bezpečně tak otestují funkci samopalu Sten-gun, pistole, podaří se jim i odpálit výbušninu. Autor tak chtěl poukázat na bezvadně fungující a odzkoušenou zbraň v rukou Gabčíka a mohl se tak zabývat svojí teorií o průběhu atentátu. Větší kravinu si vymyslet nemohl. Mělký lom mezi nedalekými vesnicemi, navíc široko daleko pole, tou dobou všude v Protektorátu probíhající jarní vláčení a setba polí …. A do toho oba budou střílet ze samopalu, to se rovná zcela neproveditelné akci, která by i přes její unáhlené provedení musela zákonitě skončit špatně. Hezká scénka, ale holý nemysl.

Fakt, že podle této knihy oba atentátníci do cíle svého poslání zasvětí všechny ve svém okolí a o připravovaném atentátu zcela nepokrytě hovoří, vypadá čtenářsky zcela v pořádku, ve skutečnosti do tajů své akce zasvětili jen velmi omezený počet lidí a tak ve valné většině neměli tušení do čeho jdou ani jejich přechovávatelé. Pokud je mi známo, tak Anthropoid mlčel docela dobře.

Dost mě mrzí, že autor omezil na minimum popis přípravy bombardování plzeňských Škodových závodů, kterých se zůčastnil Kubiš spolu s dalšími, přestože to byla poměrně důležitá akce. Navíc mohla velmi ohrozit přípravy skupiny Anthropoid na provedení atentátu. Od milostných příběhů tak následuje pouhý odskok na jeden odstavec popisu této události a opět probíhá návrat k červené knihovně.

Během dalších romantických "čajíčků" nastává sedmadvacátý květen roku 1942 …..

Jak jsem již předeslal, podle této knihy Gabčík s Kubišem zasvětili do atentátu spoustu lidí, jim teď autor přisuzuje významný podíl na provedené akci a staví několik z nich do role značkovačů cesty. Celá Libeň je tak plná lidí, kteří budou pomocí posunků atentátníkům ukazovat cestu kudy utíkat. Nad tím jsem se mohl jen zasmát a dále to nebudu komentovat. Zcela v souladu s romantickým pojetím knihy pak Gabčík těsně před provedením atentátu z nedalekého telefonního aparátu volá své milé, jen aby slyšel její hlas. Opět dojímavý příběh pro malé dívenky, ve skutečnosti holý nesmysl. Josef Valčík signalizuje příjezd černého Mercedesu a rozehrává se tak scéna, která zahýbe s osudem spousty lidí. Protektor jede …..

Gabčík v zatáčce skočí do cesty projíždějícímu autu vezoucímu Heydricha na místě spolujezdce, strhne baloňák ze své paže a namíří Stengun na protektorovu hlavu. Místo němcova obličeje se mu však před očima zjeví tvář jeho milované a uvědomí si, že zabitím člověka by tuto fanaticky věřící dívku mohl ztratit. Takže kvůli pocitu viny vůči ní nakonec nezmáčkne spoušť a atentát tak musí řešit Kubiš hozením bomby po projíždějícím autě. Takže když to shrneme, láska ke své přítelkyni tak nedopustí tak Gabčíkovi zabít člověka, byť je to všemi nenáviděný Heydrich. Upřímně řečeno, z toho jsem si opravdu "sednul na prdel". Proč ve skutečnosti opravdu Gabčík nevystřelil není dosud spolehlivě objasněno, ve hře jsou varianty o vadné munici, špatně sestaveném samopalu, obavě o osud cestujících v nedaleké tramvaji, závadě podávání nábojů v samopalu, o slámě v těle závěru zbraně, nebo že prostě Josef nedokázal zmáčnkout spoušť při pohledu do očí živého terče. Fakt je že zkušení zabijáci tvrdí, "nekoukej se oběti do očí", což se mohlo stát i Gabčíkovi. Nevylučuji ani jednu z verzí, kromě situace popsané v této knize. To už je podle mého cajdák zahnaný do extrému. Ale vrátím se zpátky k příběhu. Gabčík utíká ulicí v patách s řidičem heydrichova vozu, zaběhne do nedalekého řeznictví, kde se náhle ocitá v pasti. To už odpovídá skutečnosti, včetně postřelení svého pronásledovatele do stehna. Gabčík pak po vzoru amerických filmů postřelenému esesákovi chvíli míří zblízka pistolí na hlavu a následně mu daruje život. Asi si opět vybavil tvář svojí milé . Poté zmizí směrem k Trojskému mostu. Po Kubišovi mezitím doslova uspořádají honičku všichni cestující z nedaleké tramvaje. Trochu přehnané tvrzení ….

V dalším pokračování knihy se z poloviny střídají dramatické scénky oproti těm milostným. Aby toho nebylo málo, tak si frajerku najde už i Kubiš. Ukrývání před pronásledujícími komandy na střechách domů, následuje přesun všech parašutistů do kostelní krypty v Resslově ulici. Odtud zcela běžně odcházejí ven, jdou Heydrichovi na pohřeb, chodí za svými dívkami. Už mě to vlastně u této knihy ani nijak nepřekvapilo, podobných zkreslování skutečnosti tam bylo bezpočet. Naopak mě příjemně překvapil popis závěrečného boje parašutistů proti německé přesile v kryptě. Těch několik posledních stránek se nechalo opět číst a přestože průběh boje už nikdy nikdo přesně nepopíše, autor si s ním poradil profesionálně a věcně.

Zbývá napsat celkové hodnocení knihy.

Mě osobně kniha rozladila. Jde o směsici milostného příběhu, náboženské propagandy a tragického příběhu. Autor užil několik zažitých nepřesností, některé situace si doslova vymyslel. Dlužno dodat, že se ale objevují i hezky psané pasáže, souhlasící se skutečností. Co se týče hodnoty faktů, ta je nulová. Pokud hledáte příběh který chcete zařadit do své sbírky v červené knihovně, je pro vás toto vydání tou pravou volbou. Kniha tak patří do rukou jen romanticky laděným duším. Nicméně je znát že autor má spisovatelský talent, škoda že jím ale plýtvá na zbytečné slaďáky. Zájemcům o problematiku kolem atentátu mohu například doporučit vynikající díla od autorů Andrejse a Čvančary Smrt boha smrti nebo Někomu život, někomu smrt a další .....