Zhruba v polovině minulého týdne se nám s Medelákem zachtělo vyrazit někam pod širák, zalézt do lesa, vybudovat přístřešek a po zbytek vandru tam mlsat alkoholické nápoje. Plán to byl vcelku jednoduchý, s postupem času se ale začal nejdříve přepracovávat, až se pomalu začal hroutit. První změna nastala, když jsme zjistili, že Karlik tráví s kamarády rybářský vandr v Ratajích, což bylo od našeho cílového místa nedaleko. To slibovalo dobrou akci, začali jsme tedy pomalu směrovat naše plány právě do Rataj. Ještě v pátek dopoledne jsme ale neměli přesně stanovený čas odjezdu, což se spolu s nevyjasněnými Medelákovými domácími povinnostmi ukázalo být jak zcela zásadní problém. Čekal jsem doma na "befehl" po telefonu, ten však do večera nepřicházel. Nezbývalo mi tedy než účast na rybách u Karlika odvolat. Pozdě večer konečně dorazil email se stručným vzkazem - "zejtra ráno v devět". Nařídil jsem budíka a šel chrnět.
Vstával jsem ve dvanáct a Medelák nikde. Teprve po obědě, v době, kdy už jsem ani nedoufal že někam vyjedeme, Medelák dorazil. Plán byl tedy pozměněn na průzkumnou výpravu k našemu bývalém srubu na Srnčáku. Už jsme se tam dlouho neukázali a proto neznáme současný stav Zlenického polesí, místa, kde jsme strávili v minulosti nespočet vandrů. Sedli jsme tedy na autobus, dorazili do Uhříněvse na nádraží a vyčkali zhruba půl hodinky na vlak. Medelák se blýsknul domácí rybízovkou, která padla ještě do příjezdu našeho spoje. Panťák nás odvezl do Senohrab, kde jsme vyrazili spláchnout slepené patro do nejbližší hospody. Restaurace Pod kaštany nás příjemně překvapila. Ochotný hostinský, perfektní pivo, prostě paráda. Zdrželi jsme se tak do šesti do večera a chystali se vyrazit směrem k Srnčáku. Nedošli jsme ale daleko, pouze na zahrádku té samé hospody. Tam jsme totiž narazili na část Bonanzy, trampské osady z Uhříněvse. Vlastně už ne Bonanzy, dneska se nazývají Pegas. Zasedli jsme a runda pokračovala až do večerních hodin. Nakonec Pegasáci vyrazili do Říčan ochutnávat tamní Kácovskou čtrnáctku (pro neznalé - je to pivo, ne žádná mladá holka
) a my se konečně vydali na cestu požadovaným směrem. Pohled z kopce dolů k hotelu Hrušov a představa stejného kopce opačného stoupání hned za ním nás ale ve večerním vedru zapudil a raději jsme zamířili do nedalekého lesa. Ušetřili jsme si tím litry potu. Našli jsme krásný plácek se spoustou dřeva a výhledem na makající dělníky na železnici, postavili z celty přístřešek a jali se dle programu konzumovat donesené potraviny a lihoviny. Bylo půl čtvrté ráno, když se nám začaly klížit víčka ...
Přístřešek se ukázal být zcela k ničemu, neboť jsme stejně pod ním nespali a ustlali jsme si kolem ohně, navíc jsme se probudili do bezmračného krásného rána. Ranní kafíčko s rumíčkem nás postavilo na nohy a my jsme před poledním žárem raději zmizeli na nedaleké nádraží. Cesta rozpáleným vlakem pak ukončila tento velmi krátký, ale podařený vandřík.
877