Letní Kralicko v roce 1998
(3
dny) (7 km)
Před 26.lety a 2.měsíci
Srpen
1998
V naší osadě panovala od poloviny roku 1997 přestávka ve vandrech, trvající asi rok. Tehdy jsme jezdili maximálně do vznikajícího muzea opevnění v Rozprechticích, na vandr jsme se pokud vím vůbec nedostali. Na počátku prázdnin roku 1998 jsme se opět navrátili k naším předešlým koníčkům a začali jsme vyrážet pod širák. Grepovo opětovné nasazení ale zkomplikovala nehoda, kvůli které se zase na delší dobu odstavil. Ale nepředbíhejme. Vandrovní pauza se na nás podepsala, takže když jsme opět navlékli maskáče, byli jsme jak utržení ze řetězu. Dvakrát za sebou v rozmezí jednoho týdne jsme se s Grepou v červenci vypravili do Orlických hor. Popisovat budu ten druhý, mnohem nabitější vandr. Pro ortodoxní železničáře však musím doporučit, aby následující řádky raději vůbec nečetli. To samé platí i pro ty, kdo chtějí věřit že jsme slušní a vychovaní lidé. Takže pokud setrváváte, začtěte se tedy do událostí které vedly až k velmi neslavnému konci.
Ve středu večer jsme se s Grepou dohodli že druhý den dopoledne vyrazíme jako předešlý týden do Orlických hor k městu Králíky. Tamní oblast je pro zájemce o předválečné opevnění doslova rájem a i nás lákala ke svým návštěvám. Na narychlo domluvenou akci jsme si oba v čtvrteční dopoledne přinesli každý po půllitrovce rumu, nějaké konzervě, chlebu, spacáku a celtě. V plánu bylo vyrazit až do neděle. Sedli jsme na metro a vyrazili na Hlavní nádraží. Nasedli jsme do naprosto přeplněného rychlíku jedoucího do Ostravy. "V drzosti je síla" prohlásil Grepa a vyrazili jsme si sednout do první třídy, kde bylo krásně prázdno. Štíplístek nás tam vyhmátl ještě před koncem Prahy, oznámil nám že nás tam nemůže nechat, ale zároveň doporučil návštěvu jídelního vozu se vskutku lidovými cenami. Že průvodčí nekecá jsme se přesvědčili vzápětí, dokonce tam brali i stravenky a proto nebylo váhání a zasedli jsme. "Pivo!" Toto slovo se opakovalo v pravidelném intervalu až do Ústí nad Orlicí. Zhruba v polovině cesty si k nám přisedl jeden Brňák s nabídkou, ať s ním dáme kostky o prachy. Jevil se jako naprostý debil a tak jsme na nabídku kývli. Jeho silácké řeči o tom, jak Pražáci neumějí vůbec hrát jsme s velkou dávkou štěstí brzy rozprášili. Šla nám kostka, takže jsme kromě všech drobných z něj vyhráli ještě dva plechovkáče na další cestu. Jo to bylo keců a na Moravu odjížděl holej jak holátko! V Ústí nad Orlicí jsme se vybatolili z vlaku a odpotáceli se na další ve směru na Letohrad. Série piv z jídeláku nám už vlezla na mozek, něco jsme ještě dokrmili rumem a výše zmíněnými plechovkáči. Když se vlak na Letohrad rozjel, Grepa odněkud vytáhl nádražáckou kličku a rychle otevřel dveře sloužící v kupéčáku k průchodu mezi vagóny. Problém byl ale v tom, že před námi už žádný vagón nebyl, pouze lokomotiva. Vylezli jsme na spojku vlaku, tam jsem se chvíli vezl a koukal na pražce pod sebou. Grepa šel ještě dál, vlezl na lokomotivu a ručkoval po ní. Po římse na boku stroje se přesouval k strojvůdci a měl radost, že ho může vidět skrze okénko. Ten jej naštěstí nezahlédl. Když se Grepa vrátil, vlezli jsme zpátky do vagónu a zavřeli čelní dveře.
"Mám chuť na cigáro!"
Otevřeli jsme tedy boční nezajištěné dveře, sedli si na schůdky a v poklidu si zapálili. Od průvodčího jsme zůstali nepovšimnuti a proto jsme se na schůdcích vezli asi 10 minut, než se přiblížil Letohrad. Tam jsme přesedli na další vlak jedoucí na Mladkov a Králíky. V něm už jsme pomalu střízlivěli a tak zbytek cesty proběhl v poklidu. V Králíkách jsme zamířili do naší známé hospůdky, dali jedno a vyrazili za betonem. Došli jsme k dělostřeleckému srubu tvrze Hůrka, zle poničenému německým trhacími a postřelovacími zkouškami. Prolezli jsme ho okolo a krkolomně vylezli na střechu. Byl odtud hezký výhled do kraje, sedli jsme tu a chtěli zde vyčkat do večera i následně přespat. Dole jsme však nechali rum, Grepa se uvolil že pro něj dolů dojde. Obcházet se mu to nechtělo, rozhodl se tedy že ze střechy skočí na nejbližší strom a po něm sleze dolů. Fakt, že je to dolů 12 metrů, zcela ignoroval. Odrazil se, skočil a .... vyčerpal svůj denní příděl štěstí.
Viděl jsem Grepu letícího vzduchem, minul kmen stromu a zachytil se větve. Jo, má vyhráno, pomyslel jsem si. Jenže jak se ještě setrvačností zhoupl, větev praskla a letěl přímo po zádech dolů. Jak dopadl jsem neviděl, v té hloubce ho kryly větve. Zato jsem ho slyšel! Tlumené žuchnutí a následné sténání. "Grepóóóó!" Odpovědí mi bylo jen chrčení. "A do prdele!" Rozběhl jsem se po střeše bunkru, seskákal rychle po kusech betonu dolů a mazal směrem ke kamarádovi. Toho jsem našel na hromadě betonové drti, všude kolem zkroucená armatura. Právě se mu vrátil vyražený dech a kroutil se bolestí. Bezmyšlenkovitě jsem ho z té hromady bordelu vytáhl a položil ho na volné prostranství.
"Můžeš se hejbat?"
"Jo, ale strašně to bolí. Dej mi napít, mám hroznou žízeň."
"Voda zůstala nahoře, vydrž, hned jsem zpátky."
Vrátil jsem se nahoru na střechu, sebral čutoru s vodou a pádil zpátky. Přestože před minutou tu bylo liduprázdno, kde se vzal tu se vzal, u Grepy stál chlap a dával mu napít ze své petláhve. Petku Grepovi nechal, krátce se zeptal jestli nepotřebujeme zavolat pomoc a zmizel ještě rychleji než se objevil. To snad byl přízrak. Voda mu udělala líp, pomalu vstal a zkusil se rozhýbat. Držel se statečně, přestože určitě bolestí zkoušel jako pes. Naládoval se Ibalginem, a když zabral, už začal i komunikovat. Bylo jasné že je po vandru, o nějakém chození po bunkrech nemohla být ani řeč. Přesto jsme se ulágrovali pod nedalekou stříškou od elektrorozvodny. Na dnešní odjezd domů jsme rezignovali, stejně by nám už nejel vlak. Navečer se spustil krátký deštík a pod naší stříšku se přijel schovat páreček cyklistů. Ze slečny se vyklubala zdravotní sestra, ta Grepu prohlédla a navrhla okamžité volání sanitky. Odmítl, že prý mu nic není. Dostal tedy od ní ještě jedno balení brufenů a poté cyklisti odjeli na další cestu. Padla tma, zkoušeli jsme usnout, moc nám to ale nešlo. Střídavě jsme probděli noc a ráno jsme vypravili na vlak. Samo sebou že bágly jsem nesl sám. Grepa se belhal, ale šel. Čapli jsme vlak jedoucí přímo na Prahu, ve vlaku jsme usnuli a probudili nás na Hlaváku. Ještě na metro a domů.
V pátek ráno jsem měl nečekanou návštěvu, Grepovu ségru a přítelkyni. Seřvaly mě jak malýho parchanta, co prý jsem co mu to udělal. Co se stalo ? Grepa kvůli bolestem zad ráno odešel po svých na chirurgickou ambulanci. Poslali ho na rentgen, doktor se při pohledu na snímek zhrozil, okamžitě Grepu znehybnil a poslal ho sanitkou do nemocnice. Měl zlomené dva krční obratle, jeden naštípnutý a vyhozenou plotýnku. Prošel nejednou rehabilitací, chirurgickým rovnáním a pak nosil korzet asi 4 měsíce. Taková byla cena za naše blbnutí. Dnes je zdravý jako řípa, celý incident se obešel naštěstí bez dalších následků. A my si budeme pamatovat že štěstěna je velmi vrtkavá a napříště jí už takhle pokoušet nebudeme.