Když mě včera napadla myšlenka sepsat tento článek, ani jsem netušil, jaký si na sebe upletu bič. Problémem je totiž paměť. Těch čundrů, výletů a výprav už bylo v mém životě tolik, že se mi ty začátky tak trochu pletou, přestože to není zase tak úplně dávno. I když nějaký ten pátek už to taky je. O mém prvním volném pobytu v přírodě by mohli vyprávět spíše moji rodiče, sám si pamatuju na svojí první noc pod širákem v roce 1986. Tehdy mi bylo 9 let a s tátou jsme jezdívali pod stan do kempu v Nedamově u města
Dubá. Svůj týdenní paďourský pobyt v kempu jsme tenkrát završili výpravou na zámek
Houska, s následným přespáním pod volným nebem. Ustlali jsme si tenkrát ve volném borovém lese a dobře si pamatuju, jakou úctu tenkrát ve mě vzbuzovala nedaleká temná nízká smrčina. Tenhle způsob nocování se mi tenkrát zalíbil a určitě sehrál roli v mém dalším životě. Byla to jedna noc a pak jsem na delší dobu měl zase vystaráno. Že bychom další 3 roky někam vandrem razili si opravdu nepamatuji.
Někdy v době, kdy se převratem měnil státní režim, se v našich dětských hlavách na základní škole rodila myšlenka vlastního bunkru. Místa, kde budeme mít svoje zázemí, které si přebudujeme na pevnost. V okolí Jižního města, kde jsem vyrůstal, mnoho příležitostí k vybudování nějakého trvalého stanoviště nebylo. S kamarády jsme ale rozšířili okruh vyhledávání a volba padla na hostivařský lesopark. V kopci nad přehradou jsme si vytipovali místečko v nízkém mlází a vyprojektovali plán obrovského podzemního bunkru. Nadšení bylo veliké, v 5-ti lidech to přece nemohl být žádný problém
. Na začátku zimy jsme se vyzbrojeni všemožně sehnanými lopatkami vydali na místo, párkrát kopli do zmrzlé hlíny a bylo po nadšení. První neúspěch ale neodradil mě a Grepu a sehnali jsme si tři litry technického benzínu. Plán byl prostý, benzín zapálit a rozmrazit jím zmrzlou půdu. Z plánu naštěstí před jeho realizací sešlo. Asi vám vstávají vlasy hrůzou na hlavě když čtete o tom, jak jsme chtěli v lese s technickým benzínem rozmrazovat půdu. Ale nám to tenkrát nepřišlo jako žádný problém. Z výše uvedených důvodů tedy od bunkru nad hostivařskou přehradou sešlo.
Milíčovský les byl z důvodu množství lidí pro nějakou stavbu naprosto nevhodný a naše malé přístřešky v křovinách okolo autobusové otočky vystavěné ještě nedávno, vzaly také za své. Na sklonku jara roku 1990 jsem se svým bráchou objevil opuštěné jezírko u Botiče, asi kilometr od mého domova. Často jsme sem chodili a objevili dokonce zemljanku ve svahu nad ním. Ta je tam dodnes. Jednoho večera jsme tam s bráchou a jeho kamarádem Píbou pekli brambory. Ani tady jsme však na stavbu vlastního úkrytu nenašli vhodné místečko. Kamarádi začali od plánu pomalu upouštět, zůstal jsem vlastně jen já a
Filip Hubálek z vedlejší třídy. Na začátku března roku 1990 jsme si dohodli výpravu dále ...
Zlákaly nás
Benické skalky nedaleko Uhříněvse. Dorazit pěšky bychom tam asi nestihli, brzy se ještě stmívalo a my chtěli vyrazit po škole. Nakonec jsme si domluvili výpravu na kolech, ukázal se nám ale ještě jeden problém. Filip byl astmatik. To jsme vyřešili velmi elegantním způsobem, tažným lanem. Sehnali jsme si provaz, přečetli si silniční vyhlášku a upravili provaz přesně podle ní. Délka lana odpovídala, doprostřed jsme uvázali červený praporek, zapřáhl jsem jeho kolo za své a táhl jej za sebou. Pěkně jsem si zašlapal, to je pravda, Filipovi bylo hej. Přes tyto peripetie jsme nakonec dorazili do cíle. Našli jsme krásné místečko pod skalkou. Byl to plácek pár metrů velký, z jedné strany krytý skálou a ve zbylých třech pak lesíkem. Pro naše plány absolutně perfektní místečko. Odtáhl jsem Filipa zase domů a s nadšením jsem se pustil do příprav. Asi týden na to se ale Filip dozvěděl že se budou stěhovat a tak jsem přišel i o tohoto parťáka. Můj táta se toho ale chytil a společně s Unkasem jsme se konečně asi po měsíci pustili do díla. Nebyli jsme troškaři, začal tu vyrůstat regulérní srub. Dřeva tu bylo po prořezech lesnímu dělníky dostatek, srub proto rostl jako z vody. Po pár víkendech bylo hotovo, došlo tedy na beta-testing. Mohlo to být tak v polovině května toho roku, vyrazili jsme sem na celý víkend. Oblékl jsem manšestráky, košili, na hlavu narazil kovbojský klobouk a na záda si dal usárnu poděděnou po tátovi. A to vlastně byl můj první opravdový vandr o kterém vím. Sroubek byl pohodlný a krásně se v něm spalo. Oba večery jsme vysedávali u ohníčku a Pictus hrál na kytaru. A tenkrát nám večer chodil "beknout" kousek od tábořiště i velký srnec. V budoucnu se stal naším pravidelným návštěvníkem.
Nedlouho potom na srub dorazili i první kluci s Uhříněvse a tak se položil základ dlouhodobé partě. Založili jsme tu osadu.
Ten první vandr byl předzvěstím mnohaleté série vandrů, od té doby jsme začali jezdit poměrně pravidelně. Naučil jsem se na kytaru, stejně tak Unkas i Džarda. O rok později jsme už vyráželi skoro každý víkend, ať už na srub nebo volně do přírody. Nejčastějším cílem našich tehdejších vandrů byla Sázava. Vandry se staly mým největším koníčkem. Zálib jsem za celý život měl spousty, některé polevily, ale tramping setrvává. A doufám že ještě dlouho bude ...
591
