Trampská osada Minessota

V polovině července 1996 dostal Unkas znovu na celý víkend opušťák z vojny, doma ho to nebavilo a tak bylo jasné, že jedeme na vandr. U takové akce jsem samozřejmě nemohl chybět já (Láva), i Grepa si našel čas a v maskáčích v pátek stepoval u mě před barákem. Zbývalo počkat na Unkase, ten dorazil z kasáren až kolem druhé odpoledne. Zato se činil, od mladých vyfasoval už tradičně flašku rumu a nějaké cigarety. Příliš jsme neváhali a zamířili na metro. Všechno klapalo jak na drátku, metra jsme stíhali akorát, a jen co jsme dorazili na Smíchovské nádraží, hned nám to jelo. Nestihli jsme si koupit ani pivo na cestu, došlo tedy na láhev rumu. Grepa tentokrát byl opatrnější a držel s námi krok. Cesta ubíhala vez větších příhod a zhruba za hodinu jsme vystupovali v Berouně. Na nádraží jsme si skočili do místní jídelny "na jedno" a poté vyrazili směrem na Závodí. Přešli jsme přes železniční most a podél kolejí dorazili až k nádraží. Tentokrát jsme měli v plánu prozkoumat zabetonovaný bunkr typu E vedle staré berounské silnice. Vystoupali jsme mírný kopec, došli k posledním barákům a za nimi se vpravo objevil železo-betonový monolit. Bunkr tenkrát měl kompletně zabetonovaný interiér, v současnosti je vnitřek vyrubán a bunkr slouží jako muzeum. Na střeše řopíku jsme si na lihváři ohřáli konzervu a dali potřebnou pauzu. Po několika sláftruňgách jsme se sebrali a vydali se zpátky k nádraží. Počkali jsme na vlak a na jeho palubě přejeli do Hýskova. Naše kroky neomylně zamířily do hospody pod nádražím. Uvítala nás série panáků od výčepáka, kterou jsme následně otočili. Situace se několikrát opakovala, pak už jsme nastolili klidnější tempo. Vydrželi jsme tu až dlouho přes půlnoc a poté se odebrali do hajan na náš kempík. Tentokrát jsme pro jistotu zvolili ke spánku tunýlek pod železniční tratí, protože večerní obloha nevypadala příliš vábně.

Počasí svojí hrozbu nakonec nesplnilo a my se probudili do krásného rána. V takovém případě nemá příliš cenu někde posedávat a proto jsme vyrazili do Hýskova. V plánu jsme dneska měli průzkum bunkrů odtud až po Nižbor. Když jsme procházeli kolem hospůdky pod nádražím, zjistili jsme že je otevřeno, přestože do otvíračky zbývaly ještě dvě hodiny. Vtáhlo nás to dovnitř na ranního vyprošťováka. V klidu jsme dali svojí ranní trojku, zato Grepovi velmi zachutnalo a tlačil do sebe pivo pod tlakem. Takové tempo ale dlouho nevydržel, a jak říkáme my - hodil umakart. Nebyl k vzbuzení. Ani opakovaná snaha přivézt ho k vědomí nebyla úspěšná. Zanechali jsme jej tedy pod dozorem starostlivého výčepáka. Grepa věděl kam jdeme, a my předpokládali, že za námi dorazí, jen co se probere z nejtěžší opilosti. Vydali jsme se tedy bez Grepy směrem na Nižbor. Podle mapky byla spousta bunkrů hned za vesnicí vpravo na prudkém svahu nad silnicí. Vyšlápli jsme si tedy onen zmíněný svah. Po bunkrech v těchto místech nezůstaly ani památky, zato se nám otevřel opravdu překrásný výhled do údolí. Po náhorní rovině jsme ušli zhruba kilometr a poté se vrátili na silnici. Kus za Stradonicemi jsme opět sešli ze silnice a vydali se vzhůru prudkým stoupákem k troskám jednoho bunkru nad tratí. Zajímavostí tohoto bunkru bylo, že při jeho odstřelu stropní deska objektu odlétla kus vedle a spadla přímo na koleje, čímž byla na několik dní zablokovaná doprava. Dnes jsou trosky zaplavovány odpadky z nedaleké chatové kolonie. Vrátili jsme se zpátky na silnici a po ní došli až do Nižboru. Tady jsme šli hledat pozůstatky po několika druhosledových bunkrech, ovšem také neúspěšně. Zamířili jsme tedy na jedno do hospody za řekou a pomalu se vydali zpátky. Z jízdního řádu jsme vyčetli, že nám za chvíli jede autobus do Hýskova. Ten přijel přesně, my nasedli a ušetřili si tak notný kus pěšky do Hýskova. Po cestě jsme se vsázeli, kam až za námi dorazil Grepa. Já tipoval že došel do Stradonic, Unkas si byl jistý, že neopustil hospodu. Už když jsme projížděli okolo restaurace, bylo jasné, že jsme se mýlili oba - hospodu totiž opustil. Chrápal na schodech přímo před vchodem. Pracně jsme jej probudili, dali si jedno na cestu a vypravili se do našeho tábora. Tady jsme rozdělali oheň a opekli buřty. Grepa už se probral, dali jsme proto kytaru a poseděli u ohně. Blížil se večer a mě s Unkasem se zachtělo píva. Grepa prohlásil že nikam nejde a bude raději spát. K restauraci jsme se tedy vydali opět sami. Hospodský znovu roztočil kolo panáků, takže se tam rozjela docela bujará zábava. Dali jsme frončaft se dvěma děvčaty, které tu byly na dovolené. Pozdě v noci jsme pak v jejich doprovodu vyrazili do našeho ležení a po cestě jim slíbili, že dáme kytary a zahrajeme pár písniček. Půjčili jsme si od nich kola a ony s námi statečně drželi krok po svých. Ostatně držet krok s naší "jízdou" nebylo tak těžké, trochu jsme připomínali scénku z filmu Slavnosti sněženek, kdy se banda opilců vracela na kolech domů. I sjet do příkopu se nám povedlo! Na místě jsme zjistili, že Grepu opět nelze vzbudit, neboť zatímco jsme dleli v hospodě, objevil schovanou láhev rumu. Samozřejmě jí do sebe obrátil. Doprovodili jsme tedy slečny domů a vrátili se k našemu déčku, kde jsme si ustlali vedle Grepy.

V neděli zbývalo akorát odjet domů, což jsme brzy ráno neprodleně učinili. Unkas se vrátil do kasáren, my ostatní domů.