Koncem září roku 1995 jsme s Medelákem znovu chtěli vyrazit na průzkum bunkrů k městu
Dubá. Čtrnáct dní před tím jsme do těchto míst už
vyrazili a dost se nám tam zalíbilo. Dohodli jsme tedy jeden víkendový čundr a vyšlo to právě na konec září. Oproti minule jsme ale chtěli vyrazit s jednou změnou. V plánu bylo vzít sebou vzduchovky. Ani nevím proč, ale prostě nás to tenkrát napadlo. Medelák měl svojí, poměrně starší a méně účinnou vzduchovku, já (Láva) si zapůjčil od Grepy zánovní flintu. Obě zbraně jsme rozebrali a zabalili do báglů tak, aby z nich nebylo nic vidět. Sehnali jsme hromadu munice, každý jsme sebou táhli dvě balení po pěti stech kusech diabolek. Každý jsme navíc zakoupili dvě půllitrové flašky Peach-vodky, přeci jen byl podzim a daly se očekávat přízemní mrazíky. Sebou jsme si ještě vzali maskovací síť, oba jsme měli na hlavu připravené blembáky. Přišel pátek, my měli vše potřebné a mohlo se vyrazit ...
Výchozí bod naších cest na sever byl u mě doma na Jižňáku, kde jsme se s Medelákem také slezli. Příliš jsme se nezdržovali, měli jsme zpoždění a autobus jel zanedlouho. Na autobusáku jsme se dočkali ale zklamání, perón ze kterého nám to jelo, byl narvaný k prasknutí. Autobus už byl také plný a pro nás nebyla nejmenší šance se dovnitř dostat. Ani pohled na jízdní řád nás nepovzbudil, další spoj měl jet až za dvě hodiny a navíc byl poslední. Dalo se tedy očekávat že situace s přeplněním se bude opakovat. Začali jsme tedy hledat náhradní řešení. Nabízela se možnost vyrazit na Berounku, ta byla ale rychle zavržena, protože se nám nechtělo jet metrem znovu přes celou Prahu na Smíchovské nádraží. Padla volba na
Domašín, kam jsme vždycky rádi jezdili. Vyrazili jsme tedy na Hlavní nádraží. Zakoupili jsme lístky, v jednom stánku si vzali lahváče a šli čekat na nástupiště. Vlak měl jet za půl hodiny. Otevřeli jsme první flašku broskvové a v mžiku v nás zmizela. Než vlak vyrazil, otevřeli jsme další, kterou se nám podařili ztrestat ještě než jsme dorazili do Strašnic. Následovala třetí, kterou jsme prázdnou vyhazovali právě ve chvíli, když jsme přejížděli Benický přejezd v Uhříněvsi. Otevřeli jsme tedy čtvrtou, která nám vydržela až skoro do Benešova. V Benešově na nádraží jsme měli půlhodinku než pojede další vlak, zavítali jsme tedy "na dvě" do místní nádražní restaurace. Cestu vlakem na Domašín si už moc nepamatuji, vím jen, že průvodčí nás musel nabádat k výstupu, jinak by jsme přejeli. Zapadli jsme do nádražní čekárny, kde jsme si podle plánu chtěli smontovat vzduchovky. Moc se nedařilo, stejně tak dopadla i snaha si ohřát jídlo ...
Probudili jsme se v nádražní čekárně, tam, kde jsme večer ztroskotali. První ranní houbaři se chtěli podívat v kolik jim jede vlak zpátky, dvě prazvláštní postavy uvnitř je ale rychle zapudily. Když jsem rozlepil oči, objevil se mi obraz apokalypsy. V čekárně to od nás páchlo jak v palírně, já ležel napůl zamotaný do spacáku, Medelák se do něj ani netrefil a spal jen pod bundou. Na podlaze vedle mě ležel lihvář zaškvařený do linolea, na něm nedojedené jídlo. Medelák měl vedle sebe zapíchnutý nůž do lavice. Všude okolo nás se povalovaly části vzduchovek. Bylo načase vypadnout. Pobrali jsme tedy věci, ani je nebalili a vyrazili jsme směrem na Kalamajku. Kus od kraje lesa jsme zaparkovali a snažili se trochu pobalit to naše haraburdí. Došlo i na montáž vzduchovek, tentokrát úspěšnou. Museli jsme také vyzkoušet jestli vzduchovky včerejší akcí nějak neutrpěly, naládovali jsme tedy první diabolky a vystřelili do nedalekého nahnilého pařezu. Tato činnost se nám zalíbila a proto jsme jí opakovali. Celé dopoledne se tedy odehrávalo ve znamení střelby do jednoho chatrného pařezu. Když jsme vystříleli naší zásobu dvou tisíc nábojů, bylo už po obědě. Pařez byl doslova jak cedník, zato však těžší o bezmála půl kila olova. Vzduchovky jsme opět rozebrali, složili je do báglů a vyrazili jsme na kopec
Kalamajka. Tam jsme si na ohni konečně udělali trochu jídla. Poté jsme zalezli do lesa, našli si místečko s perfektním výhledem na místní silničku, přehodili přes sebe maskovací síť a dlouhé hodiny jsme leželi a sledovali cvrkot. Jednou jsme za zády zaslechli praskání, houbař si to mířil hustým podrostem přímo k nám. Díky maskovačce o nás ale neměl ani tušení, přestože jednou šlápl asi 10 centimetrů vedle Medelákovy kanady. Prošel dál aniž by cokoli podezřelého zpozoroval. Ještě dlouho jsme leželi pod maskovačkou a sledovali nic netušící houbaře, pak jsme ale dostali chuť na pivo. Nebylo nic snadnějšího než vyrazit "na jedno" do Radošovic. Navečer jsme tedy zavítali do zmíněné vesnice, kde se nacházela perfektní hospoda. Hospodská dostála své výborné pověsti, nosila nám jedno za druhým a nám bylo dobře. Vydrželi jsme tu až do pozdních večerních hodin a poté se odebrali na seník na Kalamajce. Na ohni před seníkem jsme si na ohni ještě uklohnili nějaký dlabanec a pak už jsme šli spát.
V neděli ráno jsme se příliš nezdržovali, zabalili věci a hurá zpátky na nádraží. Vyšlo to akorát, vlak přijel právě ve chvíli kdy jsme na nádraží dorazili. Dojeli jsme až do Prahy, stavili se ještě u Velké Prahy, kde jsme důstojně zakončili tento vandr.
588
