Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Bunkr u Nových Osinalic v r.1995


Beton. Běžný stavební materiál, obklopující nás všude kolem. Zcela všední věc, bez které bychom se dnes asi jen špatně obešli. Zajímá vlastně jen výrobce a stavební firmy, jedny za kolik jej prodají a ti druzí za kolik kubík koupí. Pokud ovšem stavební firma vybetonuje kryt, mající za úkol chránit vojáky v předválečných dobách proti útokům nepřítele v případě války, rázem máte několik desítek a časem stovek nebo tisíců lidí, které onen beton zvláštním způsobem fascinuje. Vytváří se fotografické sbírky, mapuje se umístění pevnůstek v terénu, vytváří se ucelený pohled na to, co naši předkové ve spěchu budovali na obranu republiky, co vlastně nikdy svůj účel nesplnilo a co je vlastně jen mementem oněch pohnutých dob. Na vlně zájemců o předválečné opevnění jsme se v polovině devadesátých let minulého století vezli také.

Rok 1995 se rychle blížil ke svému závěru a zima před prvním prosincovým víkendem ještě zdaleka neukázala svou tehdy obvyklou tvář. V příhraničních horách se pravděpodobně již nějakou dobu lyžovalo, ale dole v kotlině české prozatím příliš sněhové nadílky nenadělila a spokojila se pouze s průměrnými mrazy. Někdy v polovině týdne se mi po telefonu ozval Pictus s otázkou, zda-li v blízké době neplánujeme nějaký vandr. Protože nadcházející víkend jsem měl já i Jarda volno, byla vzápětí domluvená akce. Ještě večer toho dne šramot v zámku u dveří oznámil příchod Unkase, při tehdy již téměř každodenním útěku z bran kasáren v Miškovicích. S přijetím nabídky vandru příliš neváhal. Pokud mu prý nějaká nečekaná událost nezmění plány, o víkendu by měl mít volno. Znamenalo to, že se naše sestava na víkend ustálila na čtyřech. Cíl byl po několika návrzích stanoven na bunkr u Nových Osinalic na Kokořínsku. Přibližně před měsícem jsme betonovou a uvnitř pohodlnou pevnůstku objevili, neprozkoumaná jich však zůstala řada dalších v okolí.

Volantu mojí stařičké Škodovky se v odpoledních pátečních hodinách chopil nejzkušenější z šoférů, tedy Pictus. Bídná tehdejší dostupnost tamní oblasti a s tím spojená potřeba vyzvednout Unkase na sídlišti v Bohnicích, kde tehdy se svou přítelkyní bydlel, tak upřednostnila tento nepříliš vandrovní způsob přepravy. Nebylo jisté, zda-li Unkas stihne poměrně brzký odjezd, neboť měl naspěch při cestě z kasáren, ale známá postava se brzy zazvonění na příslušný domovní zvonek objevila u dveří výtahu. Mohli jsme vyrazit na sever.

Cesta ubíhala klidně, námrazy na silnicích bylo pomálu, dokonce i komunikace bůhví jaké třídy při prudkém stoupání na Nové Osinalice byla bez problémů sjízdná. Mrzlo, ale zatím nenasněžilo. Auto jsme zanechali na louce mezi zahradami ve zmiňované vsi a natočili jej směrem k odjezdu, neboť stav akumulátoru nebyl nejlepší a hrozilo, že v neděli již nebude mít kapacitu k nastartování. Naštěstí od našeho "parkoviště" cesta klesala asi kilometr, což by na spuštění motoru i v nejmrazivějších podmínkách bohatě stačilo. Odkaz

Poslední úsek cesty, přibližně kilometr dlouhý, jsme již překonali po svých. Pevnůstku jsme nalezli ve stejném stavu, jak jsme jí tu před měsícem zanechali. Uvnitř bylo stále sucho, od stěn sálal lezavý chlad, kamínka připravená k podpalu. Odkaz

Zatopit v malých kamínkách bylo prioritou číslo jedna. Nacpali jsme je po okraj klestím, škrtli zápalkou a už se plameny rychle šířily v útrobách malého bubínku. Téměř vzápětí však došlo k malé nehodě. Upadla špatně nasazená roura od kamen. V hustém kouři, který okamžitě zaplnil interiér pevnůstky, nebylo snadné jí nasadit, načež se po několika pokusech ukázalo, že je to nemožné úplně.

"Bacha!" houknul jsem. Čapnul jsem kamna do rukou, skrze hustou clonu dýmu s nimi proběhl chodbičkou a ze dveří je vyhodil ven. Z této akce jsem si odnesl několik popálenin na rukou, ale mohli jsme celkem brzy vysypaná a vychladlá kamna opět zanést do vyvětraného interiéru bunkru, pevně nasadit rouru a zatopit podruhé. Tentokrát už bez nehod. Žár od nich začal brzy zaplavovat vymrzlý vnitřek pevnůstky.

Zbytek večera proběhl při kytaře a grogu, přičemž jsme několikrát museli do okolního lesa pro palivové dříví, neboť s přibývajícím mrazem kamínka úměrně zvýšila svou spotřebu.

Zatímco Pictus s Jardou si ustlali na posteli, já složil svoje tělo vedle kamen a Unkas se natáhl ke vchodu.

Opustit relativně příjemné klima dekového spacího pytle je v zimě vždy očistec. Většinou to chce hodně přemlouvání, nebo pocit plného močového měchýře. Ta druhá varianta urgentně táhla ze spacáku něco kolem desáté hodiny dopolední mě. Metr silné železobetonové stěny se během večera nestačily řádně prohřát a uvnitř bunkru byla pořádná zima. Nemaje měřícího přístroje, odhadem venku teploty klesly o několik stupňů pod nulu. Vlastní prostatu jsem tedy mohl strhnout ve snaze očistný proces zkrátit. Trable ovšem ještě neskončily, pomyslně jsem totiž vyfasoval "službu". Bývalo nepsaným i nevyřčeným pravidlem, že ten, kdo první vstával, také v kamnech zatápěl. Svou činností jsem sice kamarády probudil, ale z útrob vlastních spacích pytlů všichni sledovali, jak klepajíce zimou připravuji klestí na zátop. Minimálně dva z nich se zjevně potýkali se stejnou potřebou, co před několika minutami vytáhla ze spacáku mě, ale drželi se statečně až do doby, kdy kamínka začala opět v okolí šířit blahodárné teplo. To aby mi nemuseli pomoci. Ale ruku na srdce, nejednal bych jinak Smile

Počasí venku nevypadalo příliš vábně, lehký mlžný opar a souvislá mračna na obloze dávaly tušit, že toho dne se slunečních paprsků nedočkáme. To trošku zkomplikovalo naše průzkumné plány, neboť chuť objevovat beton opustila Jardu i Pictuse. Oba zmiňovaní tedy zůstali po celý den na bunkru a my dva s Unkasem jsme se někdy po poledni vydali na cestu.

Zamířili jsme zpátky na Nové Osinalice, prošli vsí a kus za památnou lípou se napojili na linii pevnůstek, mířící na jih. Pečlivě jsme každou zkoumali a zapisovali důležitá data, jako byly úhly střílen, stav vchodových uzávěr, výduchy ventilace a pod. Některé bunkry jsme fotili, ovšem fotoaparát měl ke kvalitě hodně daleko a ani jeden jsme s ním vlastně neuměli pořádně zacházet. Občas jsme si po cestě usrkli z mojí čutory, ve které již docházel rumový destilát. Včera večer jsme s ním zahýbali a dnes na zahřátí mnoho nezbývalo.

Jeden řopík jsme se pokusili na fotografii nějak oživit. Plán spočíval v nafocení iluze bojujícího objektu. Každá pevnůstka byla vybavena odvětrávacími průduchy, kterými by při střelbě kulometem byly vytlačovány zplodiny. A ty jsme se rozhodli nakamuflovat. Unkas se tedy chopil fotoaparátu, já si zapálil cigaretu a uvnitř bunkru jsem foukal dým do odvětrávací roury. Cigáro jsem spařil a výsledek byl mizivý. Tu nás napadla spásná myšlenka. Vzhledem k tomu, že se blížil silvestr a s ním spojené oslavy Nového roku, v naší kapse se již nacházelo několik kousků petard. Jejich primární funkcí je hlasitý výbuch, sekundární pak již nežádoucí hustý dým. Vlezl jsem tedy opět do bunkru, od cigarety podpálil zápalnici petardy zvané Mega, šoupl jí do roury a zacpal si sluchovody. V uzavřeném prostoru byla rána opravdu obrovská. Hned vzápětí jsem do roury foukl a dým tak vytlačil ven. Tam už aktivoval spoušť fotoaparátu Unkas. Odkaz

Výsledek posuďte sami ve fotogalerii.

Odtud pak linie bunkrů na chvilku opustila lesní cestu a mířila si to hustým porostem dál, aby se poté připojila k další cestě. Přešli jsme vrch Královku, jeden bunkr střídal druhý, až najednou nikde poblíž žádný další nebyl. Žádné navigační nebo vyhledávací pomůcky, jak je to běžné v dnešní době, jsme tehdy neměli. Řídili jsme se pouze pravidlem, že jeden bunkr míří střílnou na jiný a tím ho palebně kryje. Šlo se vždy tedy v ose střílny a brzy člověk narazil na další pevnůstku. A tady nic! Prohledali jsme ještě notný kus lesa a dorazili až na kraj pole, ale po betonových monolitech, tak jak jsme je znali, nebylo nikde "ani památky". Usoudili jsme tedy, že zde bunkry již stavební firma nestihla vybetonovat a otočili se na zpáteční cestu.
Pozn.: Tehdy jsme neměli tušení, že jsme přešli hranici někdejšího Protektorátu, na jehož území byly okupační správou pevnůstky ještě před započetím války likvidovány. V lese se tedy nacházely trosky bunkrů, ale protože jsme nevěděli co hledat, tak jsme zkrátka nic nenalezli.

Ještě jsme při cestě nazpátek prolezli dva bunkry ve druhém sledu, přičemž u toho druhého jsem chvíli usilovně studoval mapu ve snaze lokalizovat ještě případný další, dosud nenalezený.

"Kurva, to je kosa!" prohlásil náhle Unkas.
"Něco se děje", blesklo mi okamžitě hlavou. Tato věta byla od Unkase zcela neobvyklá, neb on byl vždy tím posledním, kdo by si na něco stěžoval.
Vzápětí významně pohlédl na vrchol blízkého posedu, sáhl pod bundu a z jejích útrob vytáhl láhev s červeným destilátem Jindřichohradeckého výrobce. Nenačatá lahvinka rumu!!

Za několik málo okamžiků jsme pak usedli na nepohodlné sedátko mysliveckého posedu a slavnostně utrhli zátku. Unkas uzávěr hbitě zničil a zahodil, tím pádem jsme obsah flašky museli vypít. Samozřejmě jsem nebyl proti. Odkaz

Z praktického hlediska nebyl výběr mysliveckého posedu asi příliš šťastnou volbou. Šlo vlastně jen o sedátko ve větvích mohutného listnáče s přístupovým chatrným žebříkem, bez jakéhokoliv krytu proti povětrnosti. Nacházel se na okraji lesa s výhledem na louku, odkud samozřejmě táhla pořádná zima. Bylo tedy na rumu, aby se s ní porval. Také o bezpečnosti návratu na zem po lahvince kořalky nebylo možné hovořit. Ale protože jsme stejnou strategii s úspěchem v minulosti na sebe aplikovali, bylo pro nás posezení na posedu samozřejmostí.

Na posedu jsme mohli vysedávat přibližně hodinku, tedy do doby, kdy promile z posledních kapek destilátu plynule přešly z našich trávicích traktů do krevních řečišť. Také planeta Země, vytrvale rotující vesmírem, se již povážlivě natočila ke své mateřské hvězdě západní polokoulí. Slunce jsme sice skrze clonu těžkých šedých mraků na obloze za celý den ani nezahlédli, ale prodlužující se stíny v lese dávaly tušit, že brzy zmizí za horizontem. Vydali jsme se tedy na zpáteční cestu s tím, že opevněnou linii kolem Osinalic máme dokonale prozkoumanou.
Pozn.: Až o několik let později jsme zjistili dle jistého seznamu vybetonovaných pevnůstek, který někdo vytáhl z archivů, že našemu průzkumu unikly hned tři pevnůstky. Dvě byly schované mezi skalami a jedna na soukromém pozemku v Osinalicích. Dodnes jsem u žádného z nich nebyl.

K našemu spacímu bunkru jsme dorazili za soumraku. Popadli jsme po cestě ještě trochu dřeva, čímž vznikla již dostatečná zásoba pro dlouhé ponocování. Interiér bunkru byl krásně vyhřátý, Jarda s Pictusem poctivě celý den topili a kamínka tak blahodárné teplo naakumulovala do betonových stěn. Jen nám škodolibě sdělili, že jsme přišli o dvě várky grogu, který mezitím oba připravili i následně zkonzumovali. Předstírat jak nás to mrzí bylo překvapivě těžké Smile

Delší cesta a odpoledne s kouskem chleba a špeku se však podepsalo na mém trávicím ústrojí a nyní jsem měl regulérní hlad. Ve snaze uspíšit přípravu jídla jsem se pokusil vymyslet podobu Papinova hrnce, ovšem s absencí tlakové pojistky. Konzervu maďarského guláše jsem bez otevření položil na rozpálená kamna a jal se jí takto ohřívat. Samozřejmě se během minuty nafoukla. Nedbal jsem rad kamarádů a ještě chvilku konzervu nechal ohřívat a když mi to přišlo dostatečné, chystal jsem se jí otevřít. Do vrchní části konzerva jsem píchl nůž. Ozvalo se zlověstné prsknutí a rázem byl obsah konzervy všude. I na stropě! Když jsme po chvilce částečně odstranili zbytky jídla z nejdůležitějších věcí, otvírákem jsem odstranil zbytek víčka a zjistil, že konzerva je prázdná. Ale doslova, jako by jí někdo vymyl pod vodou!

Takže konzerva byla v prdeli, já měl stále hlad a jídlo bylo všude kolem!

Naštěstí Maďarský guláš nebyl poslední konzervovanou stravou, co jsme vlastnili. S tou další už jsem byl opatrnější a konečně jsme mohli zaplácnout prázdné žaludky.

Zbytek večera pak proběhl bez dalších nehod i větších příhod. Při kytaře ...

Ráno bylo o poznání příjemnější toho předchozího. Stěny bunkru ještě příjemně hřály. A ani jsem nebyl prvním, kdo musel ze spacáku. "Službu" měl tentokrát Unkas, byť ne na dlouho. Omezená zásoba dřeva stačila na chvíli a vzhledem k brzkému odjezdu jsme jí ani nenavyšovali. Ještě v dopoledních hodinách jsme se pak vypravili na cestu k autu. To jsme nalezli v takovém stavu, v jakém jsme jej před dvěma dny zanechali.

A přišla chvíle napětí. Vydržela baterka? Nebo budeme tlačit? Pictus vložil klíčky do zapalování a otočil. Startér ochotně zatočil motorem a ten ochotně naskočil. Cesta k domovu byla volná, bez zrádných námraz a větších dopravních kolon. Unkase jsme vysadili v Bohnicích, Jardu v Uhříněvsi, Pictus vystoupil na Košíku a já dojel na Jižňák. Úspěšně jsme tak završili další průzkumný vandr k opevnění.


Vytištěno : 18. 6. 2019 | Autor : Jan Vála | 30.8.2018

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=85