Minessota.cz
Stránky neortodoxních trampů


Vandr na Kokořínsko v r.1993


Počátkem července roku 1993 jsme vyjeli na náš v pořadí třetí pravidelný týdenní vandr. Již loni jsme jeli na Kokořínsko, a protože tento kraj máme velmi rádi, ani tentokrát jsme neudělali výjimku a vyrazili do zmíněných míst. Je to již dlouho a proto si pořádně nepamatujeme, jak se co přesně odehrálo. Pokusím se jen o takový výčet událostí které tuto akci provázely. Vyrazili jsme v sobotu v poměrně hojném počtu v podobě Pictuse, Píby, Unkase, Moniky, Džardy, Karlika, Medeláka, mě (tedy Lávy) a Moničina psa. Náš cíl cesty prvního dne byl jasný, mířili jsme na Hřídelík, skalní hrádek nedaleko Blíževedel. Vlakem jsme z pražského Masarykova nádraží dojeli až do Lovosic a poté lokálkou dorazili až do Blíževedel. Cestou od nádraží jsme se zašli občerstvit do restaurace Pod Ronovem. A pak už rovnou cestou na hrádek. Odkaz Ulágrovali jsme se nahoře na plošině hradu a hned jsme vyrazili do vzdáleného lesa pro dříví. Jindy bychom se pro dříví takovou dálku nehnali a spokojili se s tou trochou dřeva v okolí hradu, ten den jsme měli ale sebou tři kuřata, která jsme hodlali všechny opéct a spořádat. Pictus se ujmul kuchtění a zanedlouho už nám padaly do žaludků dozlatova upečené části kuřátek. Večer se rychle přiblížil a my si užívali krásného prvního večera na tomto čundru.

Večer došlo k nepříjemné události. Medelák cvrnknul vajgl do ohně, nad kterým se zrovna nic nepeklo. To vzbudilo nebývalou reakci u Pictuse, který mu sdělil "Jsi z čundráckýho hovna pára!" Medeláka to logicky nasralo, neméně i nás ostatní. Jestli do večera ještě koketoval s myšlenkou, že by týdenní vandr zkusil jet nakonec celý, po večerním výstupu ho to přešlo.

Ráno jsme opět ze zbytků dřeva rozdělali oheň, udělali snídani. Karlik s Medelákem si pomalu začali balit věci a chytali se na cestu domů. Zdrželi se přes oběd a poté jsme je my ostatní doprovodili na nádraží. Cestou jsme se opět stavili na malém občerstvení v hospůdce. Pak jsme se chvíli toulali po okolí, zašli jsme na další várku dřeva a pomalu se chystali na večer. Šli jsme si lehnout poměrně brzy, následující den nás čekala dlouhá cesta.

Probudili jsme se poměrně brzy, zabalili věci a vyrazili do Blíževedel do krámu. Zakoupili jsme zásoby potravin a jiných pochutin, posnídali Romadúr s pivem a zamířili na sever. Cílem naší cesty byl Chudý hrádek u Dřevčic. Do Stranného po silnici, tam turistická značka odbočila k lesu. Podél skal jsme pěšinou šli asi dva kilometry, pak přišel velmi obávaný stoupák k vesničce Hvězda. S několika přestávkami jsme ho zdolali, prošli Hvězdou a zamířili k Vlhošti. V sedle mezi velkou a malou Vlhoští jsme si dali velmi potřebný odpočinek. Poté jsme zamířili kolem hájovny k Holanům. Ve zmíněné vesnici jsme zakoupili v krámku další potraviny, především vakuované filé. Skočili jsme na hráz rybníku se trochu osvěžit, poté následovalo další důkladné osvěžení v nedaleké hospodě. A zase jsme mířili dál po silnici, pak vlevo lesem kolem studánky. Doplnili jsme vodu a vydali se na poslední úsek naši cesty. Asi po kilometru jsme dorazili k prudkému kopci pod hradem. Vyšlápli jsme ho a nahoře jsme byli odměněni krásným tábořištěm. Odkaz Dříví v okolí bylo habaděj, rozdělali jsme oheň a v kotlíku si opekli filé na kmínu. To byla lahůdka! Večer jsme vytáhli kytary a dlouho do noci jsme zpívali podle zpěvníku jednu písničku za druhou.

V noci nás probudil drobný déšť. Naštěstí se na hrádku dochovalo sklepení, kde se dalo pohodlně spát v suchu. Vzhledem k nepříjemnému deštíku jsme se tedy přesunuli tam a dále v klidu spali. Ráno jsme zjistili že zase tak dlouho nepršelo, bylo však poměrně chladno. Po snídani jsme vyrazili směrem k vesnici Dřevčice, nešli jsme však údolím po turistické značce, ale horem po kraji pole. Ve vesnici jsme navštívili místní krámek, občerstvili se zmrzlinou a nabrali nějaké další zásoby potravin. K naší smůle byla nedaleká hospoda zavřená, proto jsme tedy od krámku zamířili po turistické značce k skalnímu hrádku Čap. Odkaz Chvíli jsme se jako obvykle pokochali krásným výhledem od Čapské palice a poté zamířili k převisu poblíž. Přestože nedaleko je krásný a veliký převis, ubytovali jsme se jako loni v tomto malém převisu. Ale spalo se tu parádně! V té době to tu nebylo tak profláknuté, proto tu dřeva bylo dostatek. Kuchařiny se opět ujal Pictus. Večer jsme dali trochu kytary a šli jsme spát poměrně brzy.

Ráno jsme ani nemuseli brzy vstávat, nikam jsme ten den nemířili. Rozhodli jsme se totiž že tu zůstaneme ještě jednu noc. Proto jsme poflakovali po okolí celý den. Akorát všichni kromě mě a Moniky se dopoledne zvedli a vyrazili do vesnice Pavličky koupit nějaký dlabanec v pojízdné prodejně. Objevili tam malou provizorní hospůdku s lahvovým pivem, proto vzali také tyto vítané zásoby. Po zbytek dne jsme byli pod převisem, večer se pak zašli kouknout na krásný západ slunce nahoru na vyhlídku.

Dalším cílem našeho putování byl Pustý zámek u Zakšína. Byl čtvrtek a my pomalu razili k jednomu z posledních tábořišť tohoto čundru. Seběhli jsme kopec dolů do Čapského dolu, u studánky jsme doplnili zásoby vody a vydali se do Pavliček. Protože tu včera objevili hospůdku, nebylo od věci se tu zastavit. Po pár lahváčích ze "sedmého schodu" jsme zamířili k Zakšínu, kam jsme dorazili po zhruba dvou hodinách klidné chůze. Opět jsme navštívili místní restauraci, trochu pojedli a popili a vyrazili ze sebe spláchnout pot do potoka kus za vesnicí. Čekal nás další obávaný kopec nahoru na Pustý zámek. Vyfuněli jsme ho a byli rádi, že jsme nahoře. Odkaz Nedaleko odtud je krásný převis, v okolí spousta dřeva, prostě ideální místo na spaní. Ulágrovali jsme se tam a po zbytek dne se věnovali kuchařině. Večer jsme ještě vytáhly kytary.

V pátek Píba musel odjet do Prahy a my nevěděli kam se dál vrtnout. Na Pusťáku jsme očekávali páteční nápor trampů, proto jsme tedy vyrazili s Píbou dolů do Zakšína. Po cestě jsme ale se dohodli že pojedeme s ním, vandr však neukončíme a zamíříme se vyspat ještě na jednu noc na náš sroubek na Benických skalkách. Autobusem jsme sjeli na Florenc, Píba pak odjel domů a my vyrazili na Hlavní nádraží na vlak. Tím jsme dojeli do Uhříněvse. Ze všeho nejdříve jsme zašli za mojí babičkou, kde jsme trochu poobědvali. Poté jsme vyrazili na srub. Odkaz Tam už jsme nebyli už skoro dva měsíce a našli jsme ho ve zbědovaném stavu. Chyběly okenice, dveře, lavice ... Přesto však byl dosud obyvatelný. Natahali jsme si dříví, rozdělali oheň a dali se do pečení masa. Bylo to takové naše rozloučení s tímto čundrem. Večer jsme odehráli snad všechny písničky které známe.

Ráno jsme si zabalili věci a chystali se na odchod domů. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že tento srub vidíme naposledy. Nedlouho poté jej lesáci rozbili a odvezli. To tedy byla naše poslední návštěva naší osady, základny, díky které jsme se poznali s partou z Uhříněvse a položili tak základ mnoha dalším vandrům. Džarda šel domů přes pole, my šli na autobus.


Vytištěno : 28. 3. 2024 | Autor : Jan Vála | 29.10.2007

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=78