Přechod Blanice 1995

Vodáci řeky sjíždějí, zatímco my pěšáci řeky scházíme. V červnu roku 1995 jsme se ve složení já (tedy Láva), Džarda a Kóža rozhodli, že navštívíme další nám neznámá místa na Vlašimsku. Těmi neznámými místy byl pro nás tok říčky Blanice. Naplánovali jsme si třídenní vandr z Vlašimi až po soutok Blanice se Sázavou a poté dál do Českého Šternberka. Kóža byl pracovně vytížený a nemohl jet dřív než v pátek ráno, zatímco my s Džardou měli volno už od středy, protože jsme měli dovolenou. Dohodli jsme se že tedy vyrazíme dřív a Kóža za námi dorazí do Domašína. Zakoupili jsme dostatečnou zásobu Peach-vodky a ve středu odpoledne se s Džardou sešli v Uhříněvsi na nádraží. Čekání na vlak jsme si zkrátili vdechnutím půlky jedné z našich lahví. Díky tomu trochu jsme trochu odpoutali naše zábrany a ve vlaku tak mohli rozpoutat svojí hudební produkci. Jestli k potěše nebo nevoli ostatních cestujících nevíme. Každopádně jsme ani tady neváhali a každou písničku řádně oslavili douškem sladkého moku. V Benešově se nám už lepil jazyk na patro a proto jsme zapadli "na jedno" do nádražní restaurace, kde jsme vyčkali dalšího vlaku směrem na Trhový Štěpánov. Netřeba dodávat, že odpolední sluníčko a konzumace vodky na nás zanechaly své stopy a pletly se nám prsty do strun. Nicméně jsme se statečně drželi a v Domašíně plavným krokem vypluli z vlaku. Stmívalo se a my se v rámci možností pokusili o přesun k našemu seníku na Kalamajce. Šlo to však obtížně, jindy krásná široká lesní asfaltka byla nyní zrádnou úzkou cestičkou, která nám byla místy malá. Občas se zrádně zničehonic prudce zvedla a dala nám pořádnou ránu do nosu. Po mnoha peripetiích jsme v noci dorazili na náš kempík v lese. Ani jsme nevybalili a náš první nápad byl rozdělat oheň. Džarda se toho zhostil s iniciativou sobě vlastní a našel tři klády široké jako moje noha. Při pokusu dopravit je k ohni však nevládl tělu a v krátkém okamžiku klády neskončily na ohni, ale naopak on se ocitl pod nimi. Pokusil jsem se mu pomoci, ty tři metry které mě od něho dělily však pro mě byly nepřekonatelnou překážkou a můj první krok se změnil v nekoordinovaný průchod několika okolním křovím doprovázený několika pády. Džarda chvíli čekal na mojí pomoc a když viděl, že jí spíše potřebuju já, vyprostil se ze sevření kulatin a chystal se rozdělat oheň, zanechav mě napospas svému osudu. I já jsem nakonec nabral správný směr a nějakým způsobem se dopravil k ohništi. Ty tři klády jsme dali do kříže na sebe a zažehli pod nimi zapalovač. Žádné klestí, nic. Když se nám zapalovač roztavil v ruce, uznali jsme, že oheň je v našem stavu marný a odebrali se do seníku na kutě.

Probudili jsme se do překrásného dopoledne, úplně lákajícímu opustit spacák. Tedy ovšem kdyby jsme ve spacákách spali! Oba jsme totiž spali jen pod spacáky srolovanými do uzle a s věcmi poházenými všude okolo. Pracně jsme rozpohybovali svoje ústrojí, dali ranní vyprošťovák a tentokrát úspěšně rozdělali oheň. Na to, že den před tím nás postihly takové alkoholní orgie, jsme to teď druhý den zvládali docela dobře. Dokonce se nám i vracel humor. Uvařili jsme si něco vzdáleně připomínajícího snídani, následoval ranní grog a debata o nadcházejícím dni. Kóža měl přijet až druhý den a proto nás čekaly hodiny plné courání po okolí. Zabalili jsme si tedy svoje věci, bágly schovali do křoví abychom se s nimi nemuseli tahat a vyrazili zpátky k nádraží, obtěžkáni jen nezbytným žracákem s jídlem a pitím. Od nádraží jsme se zašli podívat ke Lhotce Veselce k rybníku, kde jsme trochu zchladili nohy. Pak zpátky ke kolejím. Nedaleko nádraží jsme si na lihváři ohřáli masovou konzervu, trochu poseděli a šli zase dál, tentokrát zpátky na Kalamajku. Tady jsme si opět na lihváři ohřáli Segedín z konzervy a dali další šláftruňk. Bágly byly na místě, takže jsme se vypravili na pivo do nedalekých Radošovic do hospody. Jako už mnohokrát v minulosti nás i teď zde přivítal příjemný personál. Večer plynul, čárky na účtence se množily a nám bylo pohodově. Když poslední hosté opouštěli lokál, vydali jsme se pomalu a neochotně za nimi. Cesta nebyla úplně jednoduchá, přesto ale byla o poznání jednodušší než předchozího večera. Pro jistotu jsme se ale nepokoušeli rozdělávat oheň, kupodivu jsme i vlezli do spacáků. Ještě panáček na dobrou noc a už si nic nepamatuju.

Díky nařízenému budíku na hodinkách jsme vstali poměrně brzy. Zbývala necelá hodinka do příjezdu vlaku s Kóžou, proto jsme rychle zabalili a svižně vyrazili k nádraží. Přijíždějící vlak jsme chytli tak akorát, abychom za pochodu do něj nastoupili. Kóža jak slíbil, tak dorazil. Popojeli jsme vlakem do Vlašimi a hned za nádražím jsme skákli na jedno do místní putyky, jejímž majitelem byl tenkrát Franta Lacina. Dali jsme dvě a šli dál. Cestou jsme se zastavili ještě v krámku a doplnili zásoby potravin i lihovin. Pak z kopce dolů a už nás přivítaly hnědé vody říčky Blanice. Blanice pramení u vesničky Blanička nedaleko Tábora, protéká Mladou Vožicí, Louňovicemi pod Blaníkem, Vlašimí a u Českého Šternberka se vlévá do řeky Sázavy. Vydali jsme se vpravo podél jejího toku a na konci Vlašimi přes lávku přešli na levý břeh. Kus odtud byl malý jez, kde jsme si na chvíli ochladili nohy. Razili jsme dál, počasí nám přálo a my počítali první kilometry. Šli jsme po modré turistické značce a na chvíli se vzdálili od řeky. Značka však šla kratší cestou a zjevně se v nejbližších kilometrech k řece nechtěla přiblížit. Proto jsme z ní uhnuli, k jejímu toku se vrátili a přešli po lávce na pravý břeh. Této zacházky jsme nelitovali, našli jsme krásný kemp se sroubkem. Tak nádherný kemp člověk málokdy vidí. Vydali jsme se dál, znovu přešli řeku a už tu byly první domy vesničky Hrádek. Za vesnicí jsme si dali potřebný odpočinek, připojili se na modrou značku a nasadili zrychlený krok v domnění hospůdky ve vesnici Libež. Hospoda nikde, proto nám nezbylo, než jít dál. Odtud turistická značka kopírovala silnici na hony vzdálenou od řeky. Popravdě už jsme rezignovali a její tok jsme také nekopírovali, naopak jsme zvolili pohodlnou cestu po zmíněné silnici až do Nového Mlýna. Tady se údolí řeky otevřelo a na břehy navazovaly okolní louky. My šli dál po silničce podél říčního toku až pod dálnici. Kus za zmíněnou rychlostní komunikací nás už ale zastihl večer, takže z plánovaného pochodu až k soutoku pro ten den sešlo. Zakotvili jsme tedy na rozhraní louky a lesa vedle cesty a postavili menší stan složený z pospojovaných celt. Vypadalo to totiž, že v noci trochu sprchne. V blízkém lese bylo dostatek dřeva, takže jsme rozdělali pěkný oheň. Večerní dlabanec a kytara byly samozřejmostí. Kolem půlnoci jsme zalezli.

Probudili jsme se poměrně brzy. Nastalo balení a snídaně složená z luncheon-meatu a kousku chleba. Při balení jsem zjistil nepříjemnou věc. Ztratila se mi baterka. Respektive mi jí někdo ukradl. V noci jsem ve spánku totiž řemení se zavěšenou baterkou vystrčil zpod stanu a když šel ráno kdosi okolo, odepnout jí nebyl nejmenší problém. Parchant! Pohled na mapu sliboval že odtud až po soutok nebude žádný most a my potřebovali přejít na levý břeh. Museli jsme se tedy asi kilometr vrátit a řeku přejít pod dálničním mostem. Po levém břehu jsme se vydali cestou necestou směrem k soutoku. Dorazili jsme do chatové kolonie lemující obě řeky a tak jsme o dotyk obou řek z důvodu jeho nepřístupnosti přišli. Dál jsme uháněli po silničce podél Sázavy a brzy jsme dorazili do Českého Šternberka. Po té dlouhé štrece jsme potřebovali spláchnout hrdlo a proto nás to vcuclo do hospody pod hradem. Výčepák prokoukl naší žízeň a cpal k nám jedno pivo za druhým. Ještě jsme ani nedopili a už před námi stálo další. Než jsme pochopili, že hraje roli hladina piva pod kroužky, měli jsme jich v sobě sedm. Dokud totiž hladina piva byla těsně nad nad kroužky, nic se nedělo, sotva se ale člověk napil a pivo kleslo pod zmíněnou hranici, už před nás postavil další. Vypotáceli jsme se z hospody a dorazili na nádraží. Mířili jsme do Ledečka. Při čekání na vlak jsme dali frončaft se dvěma děvčaty, Renatou a Radkou, ze kterých se v budoucnosti vyklubaly moje a Džardova přítelkyně. Přestože jsme měli kytaru a bylo požadováno po nás abychom hrábli do strun, se slovy že máme ožralýho kytaristu z toho nakonec sešlo. Společně jsme sedli na vlak a dopravili se do Ledečka, kde jsme zapadli do lesa za nádražím. Byl to náš poslední večer tohohle vandru, proto jsme se chystali dopít naše zásoby lihovin. Zhostili jsme se toho statečně. Navečer obě holky musely odjet domů. My jsme se pak ještě přesunuli po kolejích do samotné vesnice, za mostem navštívili místní hospodu a tady se zdrželi až do pozdních nočních hodin. Pak přes most zpátky a odtud už je to nedaleko do krásného borového lesa, kde jsme pro pro následující noc rozbili tábor. Nevypadalo to na déšť, takže jsme ani nestavěli stan z celt, ale ustlali si pod širákem.

Naše předpověď se naplnila, v noci nepršelo a přivítalo nás krásné nedělní ráno. Jak už bývá naším zvykem, v neděli se nikdy moc nezdržujeme a jezdíme brzy domů. Nejinak tomu bylo i dnes, takže jsme před už obědem seděli ve vlaku na Prahu.

Vytištěno : 20. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 25.8.2007

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=63