Týdenní Roverky 1995

Od roku 1990, kdy jsme se jako trampská osada dali dohromady, byly naší letní tradicí každoroční letní týdenní vandry, zvané tejdeňáky. Zpočátku bývala účast vysoká, v dalších letech však především vojenské a pracovní povinnosti zanechávaly v našich řadách citelné mezery. V roce 1995 takto odpadl Grepa i Medelák. Na víkend s námi vyrazil Unkas s Karlikem, Mončou a Kóžou. A jinak já (tedy Láva), Džarda a Pictus, jsme plánovali vyrazit na celý týden. V pátek, na počátku července, jsme se všichni kromě Pictuse a Unkase sešli u mě doma, tam dobalili nezbytné věci a vydali se na metro. Na Opatově jsme chvíli počkali než dorazí Pictus a pokračovali dál na Hlavní nádraží a na Masaryčku. Tam už na nás čekal Unkas. Koupili jsme jízdenky, nějaké lahváče a zhruba půl hodiny počkali až nám pojede vlak na Lovosice. Unkas pak ještě v suvenýrech zakoupil Džardovi k narozeninám hrnek s nějakým nápisem, aby prý měl z čeho popíjet víno. Z báglu vytáhl krabicové víno a my jsme si hned mohli pochutnávat na laciné náhražce klasického čůča. Cesta rychlíkem ubíhala rychle, zabrali jsme si kupé a vytáhli kytary i notné zásoby vína. Když Unkas zahlédl z okna vlaku návěstidlo v Lovosicích, popohnal nás k rychlému výstupu. V zápalu balení chtěl vylít zbytek vína z Džardového hrnku z okna, hrnek se však nedopatřením poroučel hned za vínem. To mu jeho dárek moc dlouho nevydržel . Přípoj na Českou Lípu na sebe nenechal dlouho čekat a my se další hodinu kodrcali motorákem do Blíževedel.

V Blíževedlech jsme z nádraží hned vyrazili do vesnice, kde jsme navštívili nově vzniklou hospodu kousek od náměstí. Ta stará, Pod Ronovem, nám neseděla, protože majitel neměl čundráky příliš v lásce. Když jsme spláchli žízeň, vydali jsme se vesnicí dolů k hrádku Hřídelík, našemu oblíbenému tábořišti. V okolí hradu je problém se dřevem, vyrazili jsme jej sbírat až dolů do údolí. Zanechali jsme pak Pictuse u ohně, na němž zatím pekl dvě kuřata a zamířili jsme dát koupel do rybníka ve Stranném. Z vody jsem vylezl první, byl jsem tak ušetřen další nedobrovolné sprchy. Zbytek mančaftu totiž plaval ke kaverně. Tam první dorazil Džarda, vylezl na ní a chystal se hlasitě povzbuzovat svoje kamarády. Leč kombinace tělesného výkonu a množství alkoholu v dutině břišní učinila své a obsah jeho žaludku se náhle poroučel cestou horní ven. Nestihl nic, hodil to dolů. Přímý zásah neobdržel nikdo, ale zbytky odražené od vodní hladiny vychytali všichni. Takže následovala důkladná hygienická koupel a teprve poté jsme zamířili zpátky k Hřídelíku. Tam Pictus akorát dopékal kuřátka. Dlužno dodat, že jako šéfkuchař se osvědčil dokonale, a ani tento masný výrobek mu ostudu neudělal. Večer jsme se přesunuli do převisů pod hradem, protože to vypadalo že trochu sprchne.

Ráno jsme zjistili že v noci vůbec nepršelo a mohli jsme spát v pohodlí nahoře na hradě. Bylo krásné sobotní ráno. Uvařili jsme si snídani zabalili věci a vypravili se do krámku na náměstí zakoupit nějaké další zásoby jídla a potřebného rumu. Obtěžkáni novou zásobou těchto pochutin jsme vyrazili dále směrem k Ronovu. Pod úpatím kopce je bezvadné tábořiště na bývalé střelnici. Tady jsme se ubytovali. Kóža s Karlikem zůstali dole u věcí a my ostatní se vydali nahoru na hrad. Stoupák je to tedy pořádný. Po několika zastávkách jsme vyfuněli nahoru. Zřícenina hradu Ronov je opravdu krásná, s ještě krásnějšími výhledy do dalekého okolí. Dlouho jsme seděli a kochali se. Kousek odtud, nedaleko Litic, jsme spatřili Dolanský rybník, u kterého jsme ještě nikdy nebyli. Naskytla se možnost perfektního koupání, proto jsem se s Unkasem vydal na průzkum, zatímco Džarda s Pictusem zamířili do základního tábora. Skoro přímou cestou jsme se vydali k rybníku, cestou zdolali spoustu překážek v podobě hustého křoví, nepřeskočitelného potoka a letním žárem rozpáleného kukuřičného pole. U rybníka jsme zjistili že to tu na koupání není, je to spíše chovný bahňák. Vydali jsme se tedy na cestu nazpátek, tentokrát po silnici do Stranného. Ve Stranném jsme narazili na Pictuse, který se právě vracel ze svého průzkumu kolem malého rybníčku ve zmíněné vesnici. Dohodli jsme se, že nám dá peníze, abychom koupili v Blíževedlech nějaké zásoby rumu i peprmintky a donesli to na naší střelnici. S Unkasem jsme se tedy vydali do do zmíněné vsi, kde jsme dle instrukcí koupili potřebné pochutiny a vydali se nazpátek. Cestu jsme si zkrátili přes hráškové pole. Uprostřed pole jsme se zastavili, dali jednoho panáka, pak dalšího ... Asi po hodině jsme se s trochou problémů zvedli a pokračovali dál. Do tábora jsme donesli sotva třetinu zásob. A to se samozřejmě ostatním příliš nelíbilo, zvlášť pak Pictusovi. Ale nám bylo dobře! Večer jsme ani nerozdělávali oheň, neboť naše stanoviště bylo zdáli viditelné.

V neděli ráno jsme na lihváři uvařili snídani, pomalu zabalili a vydali se do Blíževedel, odkud část našeho mančaftu měla odjet domů. Plán byl, že je vyprovodíme až na nádraží, cestou jsme ale narazili na otevřenou hospodu, kam nás to okamžitě vcuclo. Zůstali jsme pouze ve třech, tedy já, Džarda a Pictus. Unkas přislíbil že přijede za námi v pátek do Zakšína. Když jsme se dostatečně občerstvili v místní hospůdce a doplnili zásoby potravin, vyrazili jsme na další cestu do Stranného. Touto vesničkou jsme prošli a pak vpravo podél skal jsme dorazili až do našeho dosud nepojmenovaného kempu. Je tu krásný převis. Ten den měl však kemp od nás získat pojmenování díky Pictusově hučce. Dole po cestičce šla skupinka dětí a když si všimli Pictuse, zvolali: "Hele Rumcajs!" A tak jsme tedy převis nazvali Rumcajsem. Tady jsme pak zanechali věci a vydali se na toulky po okolí, vylezli na skály nad námi a tam posedávali až do západu slunce. Posbírali jsme nějaké dříví, rozdělali oheň a večer prožili při kytarách, pečených buřtech a nezbytným rumem.

Ráno se Pictus probudil první, rozdělal oheň a připravil nám bezvadnou snídani. Tou nás vyhnal z pelechu. Čekala nás dlouhá a náročná cesta. Cílem naší cesty byl Chudý hrádek kus za vesnicí Holany. Vždy v minulosti jsme chodili po zelené a pak modré turistické značce kolem Vlhošti. Ten den jsme se ale rozhodli, že si cestu usnadníme a vyrazili směrem k silnici. Brzy nás uvítaly první domy vesnice Litice. Sluníčko pálilo čím dál tím víc a my se neměli kam schovat, hospoda ani stín nikde. Voda v čutorách se nedala pít, zbýval rum. Ten se dá pít i horký, člověku to alespoň přijde, že pije grog. Po dalších náročných kilometrech jsme dorazili do Holan. Naše první cesta nevedla do hospody, která se vedle nás ukázala, ale do rybníka. Hned na hrázi jsme vklouzli "na Adama" do vody a pořádně se zchladili. To jsme potřebovali, vždyť teplota vzduchu dosahovala 35 stupňů. A jak bylo na sluníčku! Dostatečně osvěženi jsme se šli osvěžit ještě zevnitř a zapadli jsme do tamní hospůdky. Přivítalo nás krásně vychlazené pivo a bezvadně proleželé utopence. Po pár pivech a doplnění zásob jsme vyrazili dál po silnici směrem na Dřevčice. Asi po kilometru zelená turistická značka odbočila doleva do lesa a my následovali její směr. Dorazili jsme ke studánce kde je snad nejlepší voda v kraji. Doplnili jsme vodu do všeho do čeho se dalo a šli dál. Výstup na Chudý hrádek je prudký, naštěstí ale není dlouhý. Na hradním plácku jsme stejně jako před rokem rozdělali oheň a na pánvičce jsme osmažili ryby. Mňam, to byla dobrůtka. Smrákalo se, my vytáhli kytary a několik trampských songů rozezvučelo temné hradní zdi. Celodenní horka ale navečer přihnala mraky a kolem půlnoci se spustil liják. Naštěstí ale na hradě je pohodlné sklepení kam nezatéká a proto jsme se přesunuli tam. Náš spánek pak už nic nerušilo.

Ráno jsme trošku s obavami vzhlédli k obloze a zjistili, že nebe je znovu bez mráčku. Super! Liják v noci byl krátký, takže se ani příliš nenamočilo dřevo. Rozdělali jsme tedy oheň, upekli chleba a ohřáli konzervu. Poté jsme se pomalu zvedli, sešli dolů do údolí a znovu pomalu stoupali do Dřevčic. Závěrečný stoupák před zmíněnou vesnicí byl trochu strmější, nahoře jsme byli ale odměněni otevřeným krámkem s chlazenými lahvovými pivy. Každý jsme dali po dvou kouscích, koupili zásobu rumu a vydali se na další cestu. Do cesty se nám ale postavila právě otevřená hospoda a proto jsme nezaváhali a zapadli tam. Po několika vitamínech B jsme se opět zvedli a razili dál. Měli jsme za cíl skalní hrádek Čap. Od vesnice chvíli po poli a pak do lesa. Zase stoupák! Naštěstí ten den už byl poslední. Po dvou kilometrech chůze po náhorní plošině se před námi otevřel krásný výhled z plošiny zmíněného skalního hrádku. Kemp jsme měli kousek pod ním. Tenkrát nebyl ještě tak "profláknutý" a proto v jeho okolí nebyla o dřevo nouze. Rozdělali jsme ohníček a v klídku i v pohodě vydrželi do večera. Večer jsme vylezli na skalní vyhlídku a koukli na nádherný západ slunce. Dole jsme pak vytáhli kytaru a zapěli spoustu písní. Šli jsme spát až skoro nad ránem.

Dohodli jsme se, že na Čapu zůstaneme ještě jeden den. Ráno jsme tedy nikam nespěchali a chystali se lenošit celý den. Nakonec však z lenošení sešlo, neboť docházela voda. Studánka je dole v Čapském dolu, takže jsem se tedy po obědě s Džardou sebral a vydal se tam doplnit zásoby. Odpoledne jsme se pak zašli podívat na jeden kemp nedaleko Husí cesty, který je sice krásný, zato však velmi malý. Večer jsme byli zpátky na našem kempu. Stmívalo se a my se dali do příprav našich gastro - lahůdek v podobě masa, špeku a syrečků. Na takové dobrůtky je specialista Pictus, který se opravdu činil aby nám chutnalo. Odměnili jsme ho za to pořádným mlaskáním a velkým uznáním. Večer jsme se pak jako obvykle chytili kytar, zahráli pár písní a notně zahýbali se zásobou rumu.

Vzbudili jsme se dost pozdě a hned se dali do přípravy oběda. Opečený Luncheon-meat na pánvičce připravený a okořeněný naším kuchařem Pictusem byl lahůdka. Zbýval aperitiv v podobě grogu a už jsme byli připraveni na další cestu. Chtěli jsme dojít do Zakšína a na Pustý zámek. Po žluté značce jsme tedy slezli pořádný kopec do Čapského dolu a chvíli se zastavili u studánky. Voda z ní je tisíckrát lepší než kterákoliv jiná. Opět jsme nabrali plné čutory a razili dál. Prošli jsme vesnicí Pavličky, dále pak lesem a Zakšín už byl na dohled. Zbývalo urazit ještě kilometr a už jsme mířili do hospůdky. Uvnitř však byla nějaká soukromá oslava, hostinská se však ale uvolila že nám pivo natočí ven. Usídlili jsme se na autobusové stanici naproti hospodě a chodili s orosenými půllitry ven. A že jich bylo! Takto jsme vydrželi až do večera. Nahoru na Pustý zámek se nám nechtělo, je to dost velký výšlap a navíc měl následující den dorazit Unkas. Dohodli jsme se, že zůstaneme někde dole. Popošli jsme tedy kus od vesnice, přešli potok a ulágrovali se na zápraží nějaké opuštěné chaty. Pictus hned usnul a já se s Džardou pustil do našich zásob alkoholu. Když jsme dopili veškeré naše zásoby, pustili jsme se do Pictusova vína. Až ráno jsme zjistili že nás slyšel, jak mu lezeme do spižírny . Usnuli jsme ani nevím jak, jisté je, že po nás zůstaly všechny flašky prázdné.

Ráno nás vzbudil Pictus hledajíce alespoň hlt pálenky na ranní sláftruňk. Se smutkem zjistil že jsme mu opravdu nic nenechali. Zbývalo tedy dojít do vesnice a zakoupit zásoby nové. Tak jsme následně učinili. A opět jsme zasedli na autobusovou stanici, znovu zašli naproti pro české zlato ve skle a čekali jsme na Unkase. Ten dorazil chvíli po obědě a přivezl sebou dostatečné zásoby lihovin na celý víkend. Zašli jsme do nedalekého potoka spáchat hygienu a poté se pomalu zvedli a šli si vyšlápnout stoupák k hradu. Ten jsme zdolali s několika přestávkami. Při každé zastávce jsme trochu poštelovali směs v žaludku rumem, po něm nám to táhne trochu líp. Pictus vždy dal tradiční zelenou "na dech". Pustý zámek nás přivítal svou tichostí a tajemností. My jsme se tu ale moc dlouho nezdržovali a vyrazili jsme do našeho oblíbeného kempu, ležícího nedaleko. Protože zmíněný kemp nebyl moc navštěvovaný, nebyla zde nouze o dřevo. Tenkrát, dnes už je to jiné. Po zbytek dne jsme shromažďovali dřevo, vždyť tu budeme dva dny. Přiblížil se večer a protože Unkas přivezl i kytaru, mohli jsme si konečně zahrát ve dvou. Toho jsme využili a tak po zbytek večera zněly z převisu pod Pustým zámkem naše písničky.

Ráno jsme nikam nespěchali, uklohnili si snídani na ohni a chystali se proflákat celý den. Nebylo nikoho, kdo by dobrovolně šel dolů do hospody pro zásoby piva, proto jsme vydrželi s tím co jsme měli. Den jsme strávili toulkami po okolí. Zašli jsme se podívat na skalní vyhlídku Rač, okoukli skalní útvar, který jsme díky jeho tvaru nazvali Gorilími hlavami, a prozkoumali samotný Pustý zámek. Zašli jsme také do studánky pro vodu. Studánka je sice nedaleko, zato se k ní jde do pořádného kopce. Takto jsme prožili celý den a večer jsme opět za zvuku kytar a praskajícího ohýnku zapěli pár písniček. Na závěr vandru nám Pictus připravil lahůdku v podobě pečeného masa, které naštěstí teplé počasí od pátku vydrželo. Náš poslední den čundru jsme protáhli až do pozdních nočních hodin.

V neděli ráno už jsme jen zdlábli ke snídani nějakou konzervu, zabalili si a pomalu jsme se vydali dolů do Zakšína na autobus. Končil náš týdenní vandr a nám se domů vůbec nechtělo. Jenže pracovní povinnosti čekaly a tak jsme brzy nastoupili do autobusu a razili domů.

Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 8.9.2007

https://www.minessota.cz/clanek.php?id=61